22. 11. 2003
Tak jsme si zorganizovali poslední koncert. Tedy ne, že bychom s kapelou končili, ale letos už nic takového dělat určitě nebudeme. Tedy ne, že by nás to nebavilo, zkrátka už nás do konce roku čekají jen akce, kam jsme zváni jinými muzikanty. Proto také píšu o listopadové Balbínce jako o posledním koncertu.
Mimochodem, na toho 22. listopadu jsme si jako hosta pozvali Pavla "Jima" Macháčka. Obvykle sice třímá v rukou basu po boku Falešné karty, ale poslední dobou ho navíc začala lákat i písničkářská dráha. Původně jsem uváděl, že s námi bude mít premiéru, ale to byla jaksi mýlka, neboť prý si už pár vystoupení odehrál. A tak jsem tu premiérovost zúžil jen na Prahu, což byla pravda. Tento koncert jsme navíc sami pojali silně experimentálně a rozhodli se, že budeme hrát převážně úplné novinky a písně málo hrané. Pro to všechno píšu o listopadové Balbínce jako o premiérovém koncertu. A jak to všechno nakonec bylo?
Protože jsme si stanovili opravdu náročný cíl, byl sobotní den určen především ke zkoušení. Elka proto přijela už v pátek, aby se nemusela hnát v sobotu po ránu ze Zruče. Jepťák přijel v sobotu právě o půl jedenácté. V této užší sestavě jsme zkusili, do jaké míry jsme zapomněli všechno to, co jsme udělali minulý víkend na soustředění. Mohlo to být horší, a tak jsme se v dobré náladě pustili do přípravy a posléze také konzumace oběda. Sotva jsme dojedli, přiřítil se Škopy. Uviděl v hrnci čerstvě udělané špagety a už byly jeho (resp. v něm).
Po obědě jsme se pustili do dalšího zkoušení a vzpomínání. Naplánovali jsme si asi hodinový program. Ani jsme všechno nestihli přehrát, a tak jsme večer očekávali napjatě, nervózně a těšili se na něj. Měl jsem takový pocit hudebního masochisty.
Kolem čtvrté začala čilá telefonní komunikace s Jimem, který se marně snažil v Praze najít můj byt. Po pravdě řečeno ani nevím, odkud to vlastně podruhé volal. Každopádně nakonec šťastně i s dalšími dvěma kamarády dorazil a následně byl uvítán ve zkušebně a studiu HN (tj. v mém obýváku). Vlastně jsme se akorát vyměnili, protože jsem s Jepťákem a Škopym právě vyrážel pro aparát. Elka dostala za úkol Jima a spol. dovést do Balbíny.
Povedlo se jí to. Cestu měli ale dobrodružnou, protože se Jim dostal do slovního a málem i fyzického kontaktu s jakýmsi Pražanem. Elka ovšem hbitě zafungovala jako diplomatický nárazník. Pak se už jen mimochodem potkali s kapelníkem Zlatého orla, který Elku i Jima poznal z Trampské Porty. Zkrátka je ten svět malej.
Ozvučení Balbínky bylo tentokrát na našem triku, protože nám odřekl zvukař. Některé kabely sice nefungovaly a jiné jsme zastrčili špatně nebo jinam, ale kupodivu se nám nakonec během slabé hodiny a půl povedlo celý aparát rozchodit a i se navzájem nazvučit.
Samotný koncert začal s akademickým desetiminutovým zpožděním, což bylo právě tak akorát, aby se diváci stačili usadit. Balbínka byla příjemně naplněná. Jim hned z počátku všechny upozornil, že bude především ladit, protože mu to jde nejlépe. Ale musím, říci, že i samotné písničky stály za poslech a pokud budete moci Jima někde shlédnout, s klidným svědomím vám mohu návštěvu jeho vystoupení doporučit. K jedinému hlubokému nedorozumění došlo v samotném závěru, kdy diváci netušili, že Jim hraje poslední píseň, a tak klidně seděli v očekávání, co bude dál. A protože nebylo kudy z pódia utéct, Jim poslušně hrál. Sice už došla vlastní tvorba, ale alespoň jsme si užili aj brněnského hantecu ve věcech převzatých od Los Brňos.
Po krátké přestávce nadešla naše chvíle. Musím říci, že jsem se bál horšího výsledku. Sice nám občas nějaké to slůvko nebo akord upadl, ale celkově jsme to celé zvládli. Nejvíce jsme se zalekli, když spadla doslova celá kytara. Diváci se tvářili vstřícně a spokojeně, a tak jsme se chystali i k přídavku, kterým byla také jedna úplná novinka (vždyť říkám, že to byl masochistický večer ;-) ). Láďa přitom odložil kytaru na piáno, ale bohužel ne dost stabilně. Výsledkem bylo zřícení nástroje k zemi. Ve všech hrklo, protože pád ze 150cm není pro kytaru to pravé. Naštěstí to mělo happyend a nic se nestalo. Gratulace zasíláme firmě Furch.
Mohli jsme tedy v pohodě celý koncert zakončit Unaveným blues o spokojeném nádražákovi, které jsme uvedli i hranou vložkou. Celkem jsme na pódiu strávili rekordní hodinu a čtvrt.
Samozřejmě nám to nestačilo, a tak se po krátkém odpočinku rozeznělo piáno, tentokrát už ne pádem Láďovy kytary, ale pod Pavlovými prsty. Začal jam, při které jedna píseň těsně střídala druhou až do půl třetí ráno. To byla ta pravá chvíle utíkat. Přeci jen se Jim chystal v neděli už v sedm ráno na odjezd k domovu a navíc se hlásila o slovo i únava. Ten den byl opravdu náročný. Rozdělili jsme se tedy na pěší a pojízdné a vyrazili na Nusle.
Ještě nás cestou domů zastavili páni policisté, kterým se zdálo, že nás v Oloušovi jede moc. Přesvědčili jsme je, že nás opravdu jede jen pět lidí se dvěma kytarami a aparaturou. Sice nechápali, jak se to tam vejde, ale uznali, že předpisy neporušujeme a propustili nás. Dojeli jsme tedy poslední sto metrů k domu a ulehli do postelí i na zem.
Náš poslední letošní koncert plný premiér tedy skončil a v hlavě po něm zůstaly příjemné vzpomínky. Už se těšíme zas na ten první vlastní koncert… …tedy první v roce 2004, který proběhne v 15. ledna v Trojické. Mezitím si ale ještě užijeme trojici hostování. To první nás čeká už 7.12. v pražském klubu Na dně. Snad to s tím dnem nebude tak strašné…. ;-)
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)