TOPlist

Nedorozumění s Martinou Trchovou

20. 9. 2003

A je to tady. Poslední letní víkend.

Alespoň kalendářně. I když pro mě začíná podzim tak nějak už s posledním srpnovým dnem a možná ještě o chvilku dřív. Ve chvíli, kdy se na obloze objeví souhvězdí Orionu. A protože jsem se letos nalokala horka, až to hezké není, těším se na ten barevný a třeba i sychravý podzim víc, než kdykoliv před tím. Ovšem mnohem míň na to, jak neobratně a nevrle se s náhlými křiklavými teplotními rozdíly vyrovnává moje tělesná schránka.

Už někdy na jaře, po jedné z kapelních válečných porad, jsme došli k závěru, že zkusíme zavést sem tam nějaké to klubové hraní na sobotu. Když je zima, tak se ven už tolik nejezdí a po vlastním koncertě je víc času na klábosení a jamování. Zaútočila jsem tedy na Balbínovu poetickou hospůdku svými telefonáty a výsledkem byl přiklepnutý zářijový a listopadový termín. Původně jsme měli zájem o říjen a prosinec, ale to už bohužel nešlo, tak jsme se odevzdali osudu a léto plné festivalů zatím uteklo rychleji, než kdykoliv před tím ...

Kromě toho, že tu sobotu 20. září se konal megakoncert Elánu, svítilo slunce a teploty zase šplhaly někam k rekordním hodnotám. Říkali jsme si, že snad jen blázen by ten víkend zůstal v Praze ( pokud by nešel na Elán ) a měli trochu obavy, jak ten náš večer dopadne. Já se kromě toho bála, že budu klukům při koncertě leda držet palce, protože nějaký bacil si z mého krku udělal cirkusový stan a na hlasivkách drezúroval minimálně tygry. Z toho důvodu jsem se do Prahy vydala až v sobotu dopoledne a i pátek využila k prolévání hrdla různými roztoky a čaji.

Odpoledne, kolem třetí, jsme se všichni tradičně sešli u Petra na domluvenou zkoušku. Protože se nestal mnou očekávaný zázrak a já chraptěla pořád, mračila jsem se s obavami na svět. I na kluky. Ti se na mě naopak s neuvěřitelnou výdrží usmívali a úspěšně dělali jakoby nic. Po dvou hodinách jsem odmítla vydat ještě nějaký tón a okamžitě byla využita k nákupu v nedalekých Potravinách. Po kafi a večeři jsme s mírným zpožděním vyrazili...

Tak akorát, aby jsme se před Balbínkou srazili ( obrazně řečeno ) se Zbyňkem, který celý koncert zvučil a s Martinou Trchovou, která přijala naše pozvání, ke společnému koncertu. Postavili jsme aparát, nazvučili se a s obavami sledovali útulný prostor hospůdky, který zrovna ve švech nepraskal...

Až krátce před osmou hodinou se začali pomalu trousit budoucí posluchači složeni z našich známých i úplně neznámých tváří. Asi ve čtvrt na devět zahájil Klokan několika vřelými slovy večer a Martina Trchová spustila první písničku. Spolu s ní se pak střídavě na pódiu objevil i Pavel Křižovenský s příčnou flétnou ( z kapely Noi ) a Honza Řepka s kytarou ( z dua Nestíháme ). A byla to zatraceně příjemná třičtvrtěhodinka. Martinu jsem neslyšela rok a překvapila mě víc než příjemně. Vystoupení v Balbínce se jí nejen povedlo, ale i sedlo do nálady posluchačů. Martina prozradila, že se hned druhý den chystá na první nahrávací den ve studiu, takže budu-li mluvit za sebe, moc se těším na desku...

O zbytek večera se postarala naše maličkost. Balbínka byla příjemně zaplněná, nálada uvolněná a vládnoucí pohoda asi nakonec způsobila to, že se hlasivky uvolili k jakémuž takémuž výkonu a jako druhý přídavek jsme se odvážili zahrát mou oblíbenou Pro další den. To už se ale další den opravdu blížil. Jam tentokrát nenabyl trojrozměrných obrysů a první vlna písniček se pozvolna rozplynula do ostrůvků rozhovorů. Za piáno usedl pro mě neznámý, ale brilantní klavírista a zaslouženě sklidil několik potlesků. Účastníci večera se pomalu vytráceli k domovům a i my byli nenásilně vystrnaděni s půlnocí...

Pěšky jsme se vydali do nedalekých Nuslí. Kluci mě ještě přesvědčili ke krátkému posezení v baru vedle vchodu do Petrova domu. Ano, ty vchody se velmi snadno zamění. Zvláště o teplé sobotní noci;-) Nicméně pálení v krku a únava ze souboje z bacily mě vyhnala do spacáku. Kdy kluci přišli nevím, ale prý bylo už skoro ráno:-))

Zářijová sobota v Balbínově poetické hospůdce byla vydařená a jak doufáme, tak i příjemná pro všechny zúčastněné. Už se těšíme na tu listopadovou. To je ale přeci jenom ještě daleko. Hned následující víkend míříme do hor. Na Jizerskou notu do Hejnic, kam se velmi těšíme a spolu se všemi si přejeme stejně pěkný víkend, jako byl právě ten uplynulý. O náladu se postaráme sami, ale to počasí bychom potřebovali zlákat na svou stranu:-) Uvidíme... a jistě o tom zase pár řádek napíšeme...

Elka
zpět fotky

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)