6. 9. - 7. 9. 2003

Nedorozumění na potlachu

Začátkem září se mi ozval Vlasťák z Falešné karty, zda bychom si nechtěli přijet zahrát na 10. československý potlach do Pozďatína u Třebíče. Prý by šlo o cca 30-40 minut koncertu a samozřejmě pak o jam u ohně :-). Druhý den jsem svou účast nadšeně potvrdili. Na podobný typ akce jsme měli jet vlastně poprvé. Později se ukázalo, že s námi nebude moci vyrazit Škopy, ale i hraní ve třech už jsme párkrát zažili. Uváděných 30 minut zvládáme v pohodě, i když bychom se nebránili ani kratšímu času. Lecos ovšem nakonec dopadlo jinak… (Pokud by to nebylo z dalších odstavců patrné, předem uvádím, že jsme měli z celé akce dobrou náladu a opravdu se nám líbila. Jen nás některé věci překvapily, ale rozhodně nepobouřily.)

Páteční odjezd nakonec nevyšel, a tak jsme směr Pozďatín nabrali až v sobotu dopoledne. Zapomněl jsem sice doma plánek s nákresem cesty, ale předvídaví pořadatelé cestu naštěstí jasně označili, pro auta i pro pěší. Značky nás dovedly až na parkoviště. Vybalili jsme věci a vyrazili dál pěšmo. Překvapeně jsme zjistili, že o 500 metrů dál je parkoviště ještě jedno. Asi pro méně zdatné trampy :-) (později jsme zjistili, že to byl pořadatelský flek).

Netrvalo dlouho a lehce se klikatící silnička nás dovedla až k bráně celého potlachoviště. Před námi se objevila krásná louka mezi krajem lesa, rybníkem a polem. Hned se nás, podobně jako dalších návštěvníků, ujali pořadatelé, vysvětlili nám to i ono a my se spokojeni začli rozhlížet po známých tvářích. Nebylo jich málo. Mezi prvními jsme ale každopádně potkali Jima, basáka Falešné karty, který měl jinak na starost organizaci večerního koncertu. K našemu lehkému překvapení nám ihned nabídl, zda bych si na něm také nechtěli zahrát. V obavě, abychom se do toho příliš nezapletli, jsme jen nadšeně přikývli, i když jsme vlastně byli předtím už dohodnuti z Vlasťákem. Následně jsme se dozvěděli, že se hraje pět písniček a nejlepší by bylo prostřídat vlastní věci s převzatými písničkami, aby si mohli lidi i zazpívat.

Kratší vstoupení oproti plánu nám rozhodně nevadilo. Alespoň jsme mohli vybrat písničky, která nám ve trojici jdou nejlépe. Horší to bylo s převzatými kusy. Sice jsme zvyklí vyhrávat na jamech ledacos, ale veřejně na pódiu se raději "chlubíme" jen vlastním peřím. Na to si původních interpretů příliš vážíme ;-). Nakonec padla naše volba na dvojici písní od Žalmana a Pacifiku. A abychom měli pocit, že jsme pro zdar udělali maximum, vzali jsme kytary a vyrazili do lesa zkusit si, co že jsme si to na sebe vymysleli.

Právě s koncem zkoušky nám volal Jim, zda bychom s nimi nezahráli na zahájení Vlajku. Po letošním Slunovratu, už nás tato záležitost tolik nepřekvapila, ale raději jsme si ji také jednou přehráli. Horší bylo, že ač na trampské akci, náš šatník příliš zelenou neoplýval. A právě na potlachu byla tradice samozřejmě důležitá. Nejhůře na tom byla celá v modrém Elka, která se raději odešla převléci do své spací mikiny. Ta byla totiž zelená ;-). Každopádně mě i Jepťákovi černé triko a šedá mikina prošly, a tak jsme se po boku Falešné karty a Sama z Rosa Coeli postavili před slavnostní oheň.

Při samotném zahájení jsem si připadal tak trochu jako na olympiádě. Během zapalování ohně foťáky blýskaly o sto šest a kamery spokojeně snímaly, aby zachytily krásu okamžiku. Přiznám se, že právě tato chvíle ve mně místo vážnosti vyvolal tak trochu vnitřní rozpačitý úsměv. Na jednu stranu se zde člověk potkával na každém kroku s trampskou tradicí a trochu se i styděl za svůj nestylový zevnějšek. Ale na druhou stranu se právě během nejtradičnějšího rituálu naplno projevila moderní doba. Toho kontrastu si nešlo nevšimnout.

Pak už následovala vystoupení jednotlivých trampských skupin a ačkoliv jsme hráli jako předposlední, než se člověk nadál, už tu byl téměř náš čas. V zákulisí jsme se ještě na poslední chvíli domluvili z Jimem, že nám v jedné písničce zasupluje Škopyho. A když bude mít chuť, ať se klidně přidá i k dalším písním. Nakonec jsme stáli na pódiu ve čtyřech celou dobu. Konec konců proč ne. Převzaté písničky Jim znal, vlastní jsme měli na plánu spíš ty jednoduší a ke všemu je Jim zdatný muzikant. To nakonec i prokázal a dolů jsme slézali v dobré náladě a v pohodě. Jen právě Jim tam zůstal. Celý koncert totiž zakončovala jeho domovská Falešná karta.

Pódium sice osiřelo, ale za chvíli se rozezněly prostranstvím kytary snad z pěti stran. Hrálo se u hlavního ohně, u jeho malého brášky, před hospodou i uvnitř a bůhvíkde ještě. Také jsme nezůstali pozadu.

Poslední svou "jamštaci" jsem ukončil asi o půl čtvrté ráno. Vzal jsem kytaru, batoh a vyrazil hledat vhodné místo pod hvězdami. Od na pohled pěkné skupiny stromů uprostřed pole mě už z dálky odehnaly zvuky, které prozrazovaly, že ho objevil někdo přede mnou a svým chrápáním ho zaplnil beze zbytku. Nakonec jsem usínal v remízku mezi polem a rybníkem. Došlo mi, že je to letos asi poslední teplá noc venku a ještě před usnutím se rozloučil s létem.

Ráno to na silničce mezi potlachovištěm a parkovištěm vypadalo jako při evakuaci. Stany se bořily, auta mizela. My si dali ještě kofolu, rozloučili se a vyrazili také k autu. Cestou nás ještě zaujali kapři z místního rybníka. Pravděpodobně sledovali pozorně reklamu se sloganem "To si poskočím, to si vyskočím" a metali z vody elegantní kozelce.

Skončil moc fajn víkend. Doufám, že si ještě podobně pohodovou akci někdy zase užijeme. Teď se ale chystáme na návrat pod střechu. Zanedlouho si letos na podzim poprvé vyzkoušíme klubovou atmosféru a to v pražské Balbínce.

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)