8. září jsme nikde nehráli, ale abychom nevyšli ze cviku, uspořádali jsme si alespoň oslavu. Neověřené zdroje roznesly, že jde o narozeniny Škopyho otce.
Původně se vše mělo odehrát u Pavla na zahradě v Hostivaři, kde jsme v létě slavili narození jeho dcerky. Ocelová obloha, která už od pátku netěsnila a propouštěla vodu, dávala jasně najevo, jaký má s naším záměrem soucit. Nakonec se tedy rozhodlo, že se akce přesouvá ke Škopymu na chatu v Posázaví.
Z Chýně jsme s Jepťákem vyzvedli 30l soudek, obložili ho ledem a spěchali zpátky do Nuslí, kde byl sraz. Můj Olouš nevlastní dálniční známku a protože náše cesta vedla po D1 na Mirošovice, bylo jasné, že dnes pojedeme Láďovou Škodkou a Pavlovou Sierou. Škodka se mnou na palubě ovládla čelo pelotonu, Pavel jel naopak na jeho konci.
Na magistrále za odbočkou na Roztyly jsem se otočil, abych zjistil, zda jsme se Pavlovi moc neutrhli a … sledoval jsem, jak jeho vůz právě sjíždí z dálnice dolů k metru. Chvíli jsme přemýšleli co s tím (na dálnici se špatně otáčí), ale pak bylo rozhodnuto, že jedem dál. Pavel cestu k sobě na chajdu snad zná. O pět minut později nám volal Honza ze Siery.
Jeho telefonát se skládal především z dlouhotrvajícího smíchu. Po slabé minutě nám vyjevil celou skutečnost. Škopy jel poslušně za Škodkou až do chvíle, kdy jsme řpejeli do druhého pruhu. Pak se před Pavlem zjevil vůz rumunské výroby, který odbočoval pryč na Roztyly. Pavel s nadávkami jel za ním a že prý nechápe, kam to ten Petr jede. Ano, Pavla svedl ze správné cesty úplně neznámý Oltcit. Ten můj stál samozřejmě způsobně doma v Nuslích. Takové hluboké nedorozumění se snad opravdu může stát jenom nám. Po té, co si Škopy uvědomil svůj omyl (naštěstí to bylo dříve, než se pokusil neznámého řidiče zastavit), najel zpět na dálnici a zbytek cesty už zvládl bez problémů.
Na Škopyho chatě zavládla příjemná nálada i atmosféra a rozjela se pařba s jamem, jak má být. Na jejím začátku Pavel včas dementoval zprávu o oslavě narozenin jeho otce. Nedošlo tak bohužel k další řadě nedorozumění při potřásaní pravicemi. Chuť se bavit nám to však nevzalo. Do postele jsme upadli po čtvrté ranní.
Nejzajímavěji vyřešila usínání Elka. V horním patře si předem připravila spacák, aby se pak mohla už jen přemístit. Ještě ve čtvrt na pět jsem s ní komunikoval a říkala, že asi vyrazí spát hned po mě. Už když jsem odcházel, zdálo se mi, že na spodním gauči ani tak neodpočívá, jako spíše že spí. Ráno jsem se dozvěděl, že ani tak nespala, jako byla spíše tuhá. Ostatní měli dobrou vůli jí po pěti minutách od mého odchodu vzbudit, ale to se jim nepodařilo, ačkoliv jí táhli z gauče za nohu. Nechali tedy Elišku dole svému osudu a šli spát do svých loží.
Ráno mě překvapila jen židle a stolička na záchodě. Vše mi bylo jasné, když jsem zjistil, že Pavel neúspěšně spravoval splachovadlo.
Přes uvedené situace musím sdělit, že za ně nemohl ani tak alkohol jako přirozený běh událostí kolem naší skupiny. Návraty překvapivě proběhly bez zajímavých nedorozumění. Před námi byl opět další pracovní týden, po něm víkend a v něm dvě sobotní vystoupení v Praze a Příbrami.
----
Stalo se dne 8.9. v Praze a Čtyrkolech za účasti Klokana, Jepťáka, Elky, Škopyho, Báry, Honzy, Humla, Zahradníka a Škopyho st.
