26. - 28. 9. 2003

Notování v Jizerkách

Víkend kolem 27. září s sebou přinesl Jizerskou notu a s ní také poslední letošní vystoupení Hlubokého nedorozumění pod širým nebem.

Větší část kapely se vypravila na sever do Hejnic už v pátek. Ten den s v rámci festivalu konaly recitály a countrybál na Ferdinandově v hospodě U Cimpla. Zaparkovaná auta se od hospody táhla všemi směry na sto metrů. O nejbližší volné místo jsme svedli tuhý a vítězný boj s posádkou folkových médií (Folktime a Folk&Country), která právě také dorazila. Do hospody jsme však vkročili už společně a svorně.

Uvnitř v sále byl countrybál v plném proudu, ale protože jsme všichni netančící, zůstali jsme v hospodské části a náležitě proprali všechno možné. Elka bohužel stále trpěla zákeřným nájezdem bacilů, který jí dával zabíračku už před týdnem v Balbínce. A protože si tak nemohla večer ani náležitě užít, vyrazila do kempu už kolem jedné. My ostatní ještě chvíli povídali, zdravili se s dalšími přítomnými a poslouchali muziku od vedlejšího stolu, kde se pěkně hrálo. To nám samozřejmě nedalo a za chvíli jsme také vytáhli kytary ( pozn Elka: dovolím si Klokana opravit, protože právě tenhle počin byl pro mě impulsem pro odchod do Hejnic. Kdybych zůstala jen o chvíli déle, strhla by mě přílivová vlna písniček a v oné hospodě bych dozajista nechala zbytky hlasu. Nešlo se mi pryč zvesela...). Vzhledem k únavě po celém týdnu i nepřítomnosti Elišky však naše aktivita nenabrala nijak velkých rozměrů ( tomu tak já i čtenáři našich stránek uvěří:-P he,he:-)). Na druhou stranu je fakt, že se vydatně přidával také Šaolín. Při jeho rock'n'rollové produkci se otevřely dveře z tanečního sálu a vpustily dovnitř hada z tanečníků. Inu vedle se právě hrála Mašinka. Ale k tomu rock'n'rollu to vypadalo taky dobře a neotřele…

Do kempu jsme dorazili kolem půl čtvrté a začali hledat chatku č. 8, ve které jsme měli bydlet. Elka nám ještě před svým usnutím stačila napsat, že to najdeme hravě a ať jí tam vezmeme láhev vody z auta. Samozřejmě všechno bylo jinak. Čísla na chatkách jsme v černočerné tmě neobjevili. Hledali jsme nějaké velké cedule na štítech, svítící čísla u dveří či něco podobného. A nic. Nakonec nás navedla sama Elka, kterou právě přepadl kašel, a tak jsme našli do chatku po sluchu ( pro jistotu jsem navigovala zvukem od ulehnutí do příchodu kluků... báječná noc:-o ). Mimochodem tu vodu jsme v autě zapomněli…

Ráno nás vytáhlo z postelí kolem desáté. Ne že by se nám chtělo, ale od jedenácti byl v kině potlach, na který jsme měli také namířeno a navíc jsme potřebovali po příjezdu Škopyho taky trošku zazkoušet. A zase bylo všechno jinak. Začátek v kině se totiž posunul postupně až skoro na poledne. Oželeli jsme tedy potlach a v zájmu svých žaludků vyrazili na oběd. To už se k nám přidal i Škopy s celou rodinou.

I oběd se nakonec ale trochu protáhl, a tak jsme se dostali zpět do kempu až chvíli před druhou. A tak nás pohltil časový pres. Start koncertu byl totiž určen na třetí hodinu a my měli neblahý pocit, že jako nováčci na festivalu budeme vysláni na pódium hned jako první. To se nakonec i potvrdilo. A tak jsme sotva stihli trochu rozezpívat Elišku, oběhat organizační záležitosti, nazvučit se, naladit a s Lístkem si zopakovat Vlajku, kterou jsme společně koncert festivalu zahajovali.

Po Vlajce jsme na pódiu tedy rovnou zůstali. Z našeho pohledu jsme zahráli průměrně. A to nás vzhledem k tomu, jak jsem se na Notu těšili, mrzelo. Kontakt s publikem se nám příliš navázat nepovedlo. Diváci totiž přicházeli a usazovali se v podstatě až během našeho vystoupení. Navíc pódium bylo od hlediště tentokrát až trochu příliš odděleno. Stálo asi deset metrů od silničky, která protínala kemp a diváci si sedali až za ní. Sice jsme si dali i přídavek, ale dojem z vystoupení nám to příliš nezlepšilo.

O to víc jsme si pak užívali bloků dalších kapel. Podle očekávání nás nejvíce zaujal Lístek a Bezefšeho. Podobný dojem měli i hlasující diváci, kteří jim přidělili první dvě místa. Lístek tak obhájil loňské vítězství. Hosty večera byla Sekvoj a Pacifik, se kterým jsme si s Elkou prozpěvovali staré hity. Člověku se vrátilo celé jeho dětství ;-).

Koncert skončil a dění se přesunulo k ohni. Hlavního žezla (resp. nástrojů) se chopili především muzikanti z obou vítězných kapel. Taky jsem se přidal. Během večera se sestavy hudebníků několikrát obměnily. Tu poslední, kterou si pamatuji, jsem utvořil s Jepťákem a Jerry Lešnerem. Brzy jsem ovšem odpadl, neboť mě zradila struna E a já navazoval. Chvíli jsem pak ještě zkusil hrát, ale dolehla na mě únava a já ji nechal, ať se činí. Kolem druhé jsem tedy skončil v chatce a spokojeně usnul s myšlenkou, jak se letos to hraní o ohně na Notě příjemně povedlo.

Spánek tentokrát bohužel nebyl tvrdý. O jeho přerušování se postarala malá Hanička (Škopyho dcerka), která měla sny o kočárku a halasně a dlouze se ho dožadovala. Kamarád, který s námi v chatce také spal, šel ráno uvítat Haničku s milým výrazem slovy: "Ahoj Haničko, tak jakpak ses vyspala? JÁ BLBĚ !". Ale zlobte se na to nevinné dítě…;-))

Ranní náladu mi hned po výlezu z chatky zlepšilo osazenstvo vedlejší sekvojácké chatky, které rozdávalo dorty a koláčky. Hurá, ať žijí :-). Nás čekalo pak už jen balení, oběd a odjezd do Prahy. Pro Elku ještě navíc pokračování cesty až do Zruče.

Jizerská nota je náš oblíbený festival a i letos se sám o sobě povedl. Škoda, že se nám samotným nepovedlo užít si ho úplně tak, jak jsme chtěli. A tak věříme, že nás tam ještě někdy pozvou a budeme vám moci napsat hodně nadšenou reportáž ( překypující zdravím a energií :-) ).

Tohle je vlastně poslední psaní z letošních letních festivalů. Už aby tu bylo jaro ;-).

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)