8. – 10. 6. 2007

Nekonečný sejšn v Jablonném

Když jsem v neděli před polednem pomalu procitala z hlubokého spánku, hlavou se mi honilo, jak asi právě uběhlý víkend odvyprávím. Jak popsat nepopsatelné? Jak vylíčit věrně pocity, které se usídlily na prahu duše již pár dní před odjezdem na festival a vstupovaly do ní v různých odstínech po celý víkend. Asi se mi ještě nechce nechat je zas vystoupit, ač už na dveře klepe další festival, na nějž se těšíme neméně, ale jinak. Medvídek je jen jeden ( ehm, což je vzhledem k našemu zdraví jedině dobře:-))

On už Donaldem sestavený program sliboval nějakou tu taškařici. Nicméně to, že Epy de Mye i Marien dorazí už v pátek, s tím jsme tak docela nepočítali. Ač nevím, co by na tom vlastně mělo být překvapivého, protože nás by taky ani nenapadlo dorazit až v sobotu. Hned po oficiální části festivalu a bujarém uvítání s polovinou areálu se rozpoutal sejšn, jaký jsem už dlouho nezažila. Bylo to, jako bychom za sebou měli dlouhatánskou zimu a všechny nasbírané síly spojili nejen v tuhle, ale i další noc. Taková písničková přílivová vlna, která nebrala konce. Pocit zodopovědnosti mě zahnal s prvními světelnými signály dne do chaty na stráni nad koupalištěm, ale přísahám, že ještě v sedm ráno se nesl údolím syrovej sbor hlasů. Našli se i tací, kteří vůbec nespali. My teda jo, až téměř do oběda, kdy nás vyhnal ze spacáků čerstvě dorazivší Škopy se slovy: „Vstávat, všechno vím!“:-)

Marien s Luckou z Epy se vydali na výpravu za poznáním, my však, vědomi si toho, co jsme na sebe nachystali, zůstali na místě. Už v půl čtvrté měl totiž vystoupit pěvecký sbor Corale, s nímž jsme na dálku navázali kontakt – samozřejmě především díky jednomu sejšnu za aktivní přítomnosti dvou jeho členek. Na základě poslané nahrávky nacvičili písničku Co vzalo léto a na Medvídku jsme si ji svorně zahráli. Na zkoušení moc čas nebyl, tak to byla taková improvizace, ale příjemná a nás to fakt bavilo. On ten sbor není žádné ořezávátko, mají za sebou mnohá účinkování daleko za hranicemi naší vlasti. Je fakt, že my jsme onehdá na vandru stáli jednou nohou v Rakousku a druhou na Moravě, ale nikdo po nás při tom nevyžadoval zpěv. Prostě doufáme, že se s Coralema ještě někdy akčně potkáme.

Po pivu se starostou Jablonného, kdy jsme s úsměvem zavzpomínali na loňskou svatbu a poptali se na štěstí tehdejších novomanželů, jsme se vydali trochu sladit nástroje a hlasy. Byli jsme zvědaví, jak se s vystoupením popereme, ale stejně tak na naše souputníky Marien a Epy de Myi. Klobouk dolů, případné možné indispozice, jako ochraptění atd., jsem nepostřehla, měli jsme se tedy co snažit. Spíš jsme si to ale užívali, Klokanovi spadla z krku kytara, takže dohru Vlaků zahrál jako správný rytíř v kleče a od Donalda jsme k našemu pětiletému výročí dostali kanárkově žlutá trička s logem Jablonnského medvídka a s vlastním xichtem na prsou. Takže děkujeme, chápeme:-))

Předposlední účinkující festivalu byla Pavlína Jíšová a přátelé, což mi udělalo radost a užila jsem si to po svém a náležitě. Závěr skvěle vygradoval Robert Křesťan a Druhá tráva. Co vám mám povídat. Lepší to být nemohlo. Hlediště bylo zcela zaplněné a obvyklá velká zima se taky nedostavila. Déšť, který Medvídka každoročně souží se letos projevil pouze ve formě příjemné odpolední přeháňky. Po festivalu jsme opět svorně usedli u ohně... až do úplného vysílení.

V neděli nám a Epy de Myi ( Marien byl tou dobou už z doslechu ) Donald – ostatně jako každý rok – oznámil, že už nás nechce nikdy vidět, což znamená, že se můžeme těšit na příští rok. A dál? Poplach! Tedy Chodovský poplach u Karlových Varů, který pořádá skupina Bodlo, respektive její basák ( příležitostně i náš:-) Radek Exner.

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)