Nic netušící měsíc Leden si Hluboké nedorozumění vybralo pro nahrávání svého demáčku, jehož úkolem má být předem varovat pořadatele všech blížících se soutěží a festivalů. Samozřejmě bude použitelný i ke spoustě jiných věcí. Třeba na něm můžete krájet uzeniny. My samotní ho budeme využívat především k poslechu ve chvílích stesku, kdy nás oddělí prostor a čas. Při vzpomínkách
na jeho plození nás totiž ten stesk přejde (na chvíli...).
Ba né. Náročné to sice bylo, ale užili jsme si u toho srandy, až nám praskaly bránice ve švech.
Nahrávalo se ve studiu Obývák. Toto studio je trošku jiné než ti šťastnější z vás znají. Jeho název není výplodem naší bezpochyby bujné fantazie. Ono to studio totiž přímo v obýváku bylo. I když je to vlastně sporné, neboť to byla zároveň i ložnice - takové ráno, kdy otevřete oči a na vás ze shora pohlíží, někdy výhružně, někdy přátelsky, prales mikrofonů Vám (ne)přeji zažít, jídelna - z toho si můžete odvodit snídaně do spacáku ( moc užitečná věc ), šatna, společenská místnost a bůhví co ještě. A v téhle všestranné místnosti Klokanova útulného bytečku ve Vršovicích jsme strávili dva víkendy. Na předvánoční válečné poradě jsme spravedlivým hlasováním zvolili šest nešťastníků, ze kterých hodláme v letošním roce udělat hity :-). Ale nic bližšího Vám samozřejmě nepovím, protože se jedná o výrobní tajemství. Navíc je to v tuto chvíli tajemství i pro nás, neboť náš výplod je momentálně (25.1.) na plastické operaci (mixu) u jednoho našeho známého chirurga ( zvukaře ).
První nahrávací víkend jsme naplánovali na 11. - 13. 1. 2002. Chtěli jsme toho stihnout co nejvíce a v příštím víkendu jen uhlazovat nahrávce vrásky a zašívat tržné rány. To se nám i podařilo. Aby taky ne, když jsme začali nahrávat v pátek zhruba v sedm a skončili v neděli v deset večer. A to velmi intenzivně až do pozdních nočních hodin.
V sobotu večer nás Škopy potěšil novými potencionálními písněmi, které na nás teď sype z rukávu. Klokan označil tento jeho náhlý stav "slovním průjmem" (pozn. Klokan: slovo průjem jsem zvolil možná nešťastně, protože oproti němu jsem měl z nových písní vesměs dobrý pocit). Spolu ještě s některými rozdělanými věcmi jsme je pozorně studovali ze všech stran, zvenku i zevnitř a to až do noci. Mou a Jepťákovo oblíbenou oddechovou činností se velmi záhy staly bojové výpravy do Potravin sídlících ve stejném domě. Na základě Láďovo teorie, že hladový muzikant je špatný muzikant, jsme se vraceli ověšeni taškami, ve dveřích pak velmi přátelsky vítáni zbytkem osazenstva. V sobotu jsme povečeřeli špagety z mé kuchyně a v neděli poobědvali špagety z kuchyně Jany (...všechno to ale kuchtily v mé kuchyni...). Nejen nezdravými saláty, sýry a salámy je člověk živ, ne?? Další oddechovou činností bylo nekonečné odmývání nádobí. Jistě chápete, že již méně oblíbenou…
Z toho víkendu stojí za to, dle mého názoru, ještě jeden vlastní poznatek získaný bedlivým pozorováním.. Totiž už poměrně dlouhou dobu jsme se zaobírali jednou z písní a zdálo se to být nekonečné. Když jsme pak dospěli k výsledku, který jsme byli ochotni akceptovat, mužnější (rozuměj opak dívčí...) část našeho souboru se chopila nástrojů a počala produkovat Křesťanovu píseň To ráno.
Na tom by nebylo nic neobvyklého, je to jedna z písní, kterou si vždycky rádi dáme. Zajímavý byl styl. Nejen že nasadili závratné tempo, ale píseň se po pár taktech pohybovala na hranici rocku a haevy-metalu. Kdo tu písničku znáte, snad pochopíte mé zaujetí. V němém úžasu jsem to dění pozorovala ( oni se u toho totiž i hýbali ) a po tom, co jsem vydedukovala, že se jedná o skrytou agresivitu, která už nedokázala být déle skryta, odplížila jsem se ke svému (ne)oblíbenému škopku s nádobím...
Aby toho všeho nebylo málo, podařilo se nám vklínit mezi oba nahrávací víkendy i "kondiční" hraní v Muzice. Konala se zde oslava 100.000. návštěvníka internetového časopisu Folktime, kterým nebyl nikdo jiný, než náš oblíbený Jeroným Lešner. A protože ho považujeme za svého kamaráda, nemohli jsme to samozřejmě nechat jen tak. Škopy s Klokanem mu vyrobili nádherný diplom, který nelze ani popsat. Kromě toho od nás obdržel drobné dárky, např. květinku ( kaktus ), myš ( jelikož jsme se z důvěryhodných zdrojů dozvěděli, že tu původní a prý ne jednu, uklinkal k smrti ). Ale protože i my jsme pravidelnými návštěvníky Folktimu a na 200.000. návštěvníka máme zálusk sami, byla jen plyšová...
Co se konzertu týče, nastalo hluboké nedorozumění pro jistotu na samém začátku. Aparatura přijela pozdě (zradil vůz), takže nebyl prostor pro pořádné nadrátování a i tak jsme začali se zpožděním. Líčením zbytku vás ušetřím, tenhle večer byl více než jindy především o společném jamu . Po našem vystoupení se na pódiu objevil 100.000. návštěvník Folktime Jeroným Lešner. Ten byl po pár písních dekorován již zmíněným diplomem a dary (Šaolín mu za Foltime předal opravdu pěkné knihy). Šťastný a dojatý Jerry pak zahrál ještě pár písní a všeobecná marmeláda mohla vypuknout. A taky vypukla…
Jam se odehrával až do pozdních ranních hodin a mohutný sbor z prostoru pódia a širokého okolí zněl…a zněl…a zněl.
( ...a zněl…a zněl až to Elku uondalo a nechala se odvézt do studia Obývák, kde se uložila ke spánku. Takže posledních pár vět z Muziky je na mě.)
V Muzice se sešla opravdu velká skupina muzikantů a většina z nich si vyzkoušela rozhodně víc než jeden nástroj. Rozsah repertoáru i "aranží" tedy byl opravdu pestrý. Protože kytar bylo víc než dost, mým oblíbeným doprovodným nástrojem se stal malý bubínek, který jsem dostal k Vánocům. Nikdy jsem do ničeho podobného netlouk, ale nikdo si nestěžoval (ani nájemníci ze sousedství), tak se asi začnu zdokonalovat…
Kolem třetí ranní začalo už docházet u baru pivo a shodou okolností mi začaly odcházet hlasivky. S vědomím blížícího se dalšího nahrávácího víkendu jsem se tedy již omezil pouze na nehlasový doprovod (mlátil jsem do bubnu). Jam pomalu dozníval, ale jeho úplná konec jsme už nezažili, protože jsme se kolem čtvrté vytratili. Původně jsem počítal s tím, že studio Obývák bude zaplněno spáči z jamu. Vzhledem k ranní hodině se však všichni rozhodli, že už vydrží tu chvilku než pojede denní městská doprava a vyspí se ve svých pohodlných postelích.
Domů jsme přijeli kolem půl páté a probudili nechtě Elku, která nebyla ani překvapená ani nevrlá, protože tou dobou vstává v týdnu standardně (hrozná představa). Protože jsme však měli v pátek všichni dovolenou, upadli jsme v klidu do postelí s přáním dlouhého klidného spánku a vyspávali až do oběda.
(protože se v poledne probrala ten den již podruhé i Elka, nechám jí opět pokračovat)
Prozřetelně jsme pátek předem vyloučili z našich nahrávacích dní a věnovali se rekonvalescenci.
Ta spočívala především v dlouhotrvajícím a posilujícím spánku, kterého jsem se také velmi ráda zúčastnila, ačkoliv jsem Muziku opustila relativně brzy (vždyť jsem to říkal). Asi ve dvě odpoledne jsme vyrazili, tedy já, Honza a Jepťák na nákupy. Petr něco zmateně brebtal o návštěvě Ministerstva průmyslu a obchodu, ale bůhví kde bylJ Nejzajímavější část našeho bloudění po obchodech tvořil bezesporu nákup dámských silonových ponožek, které nám měli dopomoci ke zkvalitnění zvuků linoucích se z mikrofónů. Paní prodavačka nám dala dokonce vybrat. Trvali jsme na černých a zvažovali jsme i nákup dvou dámských a dvou pánských, aby nám to štimovalo, jak se říká...
Po zhruba hodince a půl už jsme pádili natěšení domů, protože dalším bodem bylo promítání naprosto úžasného animovaného filmu Shrek. Kdo zná, ten ví a kdo nezná, tak ať to kouká poznat, protože je to fakt boží;-) Ládovali jsme se olivami a popíjeli výborné bílé víno. Pokud se vám zdá, že jsme se rozmazlovali, tak tomu tak opravdu bylo, protože nás čekaly poslední dva nahrávací dny. A měli jsme před sebou ještě dost "uhlazování" a "zašívání".
Nicméně našemu usilovnému snažení odlehčil vzhled mikrofónů, po té, co Láďa nainstaloval tlumiče vyrobené z již zmiňovaných ponožek. Také zde vynechám líčení a raději doporučím pohled na přiložené fotgorafie.
V sobotu se mi podařilo usnout ve 22:00 hod. přímo při nahrávání, což byl vskutku obdivuhodný výkon vzhledem k tomu, že pod nátakem linoucích se decibelů se chvěly i listy květin v místnosti. Nicméně nikdo mě neobdivoval, naopak, kluci z toho měli ohromnou srandu. Samozřejmě ale využili toho, že nebyl přítomen žádný "zjemňující element" ( Jana byla toho času na horách ) a složili tzv. "vyháněcí píseň". No, máte se na co těšit...
V neděli ráno nás opuštěl Škopy odjíždějící za svými rodinnými povinnostmi. To by nebylo až zas tak drastické, jako způsob jeho odchodu. Dělá to totiž tak, abychom na něj ještě dlouho nezapomněli. A musím říci, že velmi zdařile :-). Nařídil si mobil, který zanechal na druhé straně místnosti. Trpí totiž známým syndromem "zaklapnout a spát". V tu chvíli kdy se mobil rozeřval, rozeřval se málem i Škopy. Z polohy na zádech se vymrštil do vzduchu a těžko nalézající rovnováhu se rozpotácel za zvukem stylem medvěd Grizzly. Pak ulehl zpět s nářkem, že telefon nařídil na sedmou a on si dovolil ho vzbudit o deset minut dřív. Telefon znovu nařídil a to samé se tedy logicky opakovalo o těch deset minut později. A vlastně po celou dobu, než se zaklapli dveře a my si zhluboka oddechliJ
V neděli odpoledne dozněl poslední tón a kluci usoudili, že si zasloužíme pořádnej žvanec. Tak jsem zabalila věci a vydali jsme se do naší oblíbené pizerie kousek od nádraží. Ale bylo zavřeno a stejně tak i v desítkách restaurací v blízkém i širokém okolí. Nezbylo, než tohle nedorozumění strávit a doufat, že bude poslední. Půl hodiny před mým odjezdem jsme pár metrů od nádraži objevili hospůdku, kde točili alespoň pivoJ Kluci mi pak zamávali z perónu a odebrali se do té pizerie, kde chvíli po mém odjezdu otvírali. Zatímco já hladová krdocala k domovu, kluci ještě polemizovali nad nějakou tou křupavou pizzou - možná o nesmrtelnosti brouka...
A to je konec.
----
Toto vše se odehrávalo od 11.1. do 21.1. 2002 především za účasti Klokana, Jepťáka, Jany, Elky, Škopyho, Honzy,Evy, Jiříčka, účastníků Folktime párty a dalších…
