Kalendář Hlubokého nedorozumění v tomto roce nezůstal nezaplněn. Nezřídka dokonce hrajeme o víkendu i dvakrát. Nejinak tomu bylo i o posledním víkendu měsíce června, kdy jsme zaútočili na severní Čechy.
Dokonce došlo k věci v historii naší trampské kapely zcela nevídané vydali jsme se na vandr. Pravda, pochod s batohy na zádech trval sice v souhrnu hodinu, jedenáct minut a třicet čtyři sekundy, to celé během dvou dnů, ale počasí bylo nelítostné a mezitím jsme absolvovali drsný nocleh pod širým nebem!!! Ale od začátku
Začalo to jak jinak nedorozuměním. Sraz byl jako obvykle u Klokana v šest večer, odtud se razilo na Mělník a dál. Měla jsem výtečný nápad, že bych nemusela zajíždět do Nuslí, když se stejně jede přes Vysočany, ale počkám na zbytek na Vysočanské. Když už jsem na Vysočanské tvrdla poměrně dlouho, zjistila jsem, že zbytek čeká na Českomoravské. Ale nějak jsme se přeci jen potkali, zbývalo jen sehnat toalety a něco k pití (copak ještě nikdo nepřišel na to, jak tohle nějak inteligentně zkombinovat?) a hurá z Prahy ven. Zpoždění bylo na Hluboké nedorozumění zcela zanedbatelné cca hodina a čtvrt.
V Roverkách u studánky jsme potkali zeleného mužíka. Jak se později ukázalo, nebyl to vodník, ale náš kamarád Honza, který vlivem dlouhého čekání zezelenal i v obličeji. Oblečení má zelené vždycky.
Večer jsme poseděli u ohně pod převisem, skoro jako za dávných časů, kdy jsme sice nehráli trampskou hudbu, ale o to víc trampovali. Ráno nejen že jsme se museli vrátit celé tři kilometry k autu úplně pěšky, ale ještě nás Jepťák vytáhl DO KOPCE na nějaký nesmyslný hrad!!! Přitom bylo hrozný vedro! Ale nakonec jsme to všichni přežili a hurá do Pihele na kapra. A v druhém kole i na Kapra, což je místní festival, jenže jídlo je přednější. V místní hospodě Zlatý buřt totiž dělají výtečného kapra po židovsku (jediná nevýhoda je, že jde hrozně špatně vyprat z džín).
Hned po příjezdu jsme se ohlásili pořadatelům a zapadli do hospody. Půl hodinky po nás dorazil Škopík, kterého pořadatelé informovali, že Hluboké nedorozumění tam ještě není, tak zapadl do přilehlého grilu. Ještě existují mobilní telefony.
Připadalo nám, že festival má samá pozitiva. Hospoda s kvalitní kuchyní a non-stop gril! Výhled z pódia na nádherné kopce Lužických hor!! A BAZÉN!!! Samozřejmě jsme jeho chladivých průzračných vod zhusta využívali (tedy k té průzračnosti: ano, než jsme tam poprvé vlezli, byla voda průzračná). A to nemluvím o pivu pro kapely zdarma. Bohudíky jsme na to přišli až těsně před koncertem.
Začátek festivalu patřil místním tancovačkovým kapelám různé úrovně. Některé byly opravdu dobré, jiné průměrné, před jednou jsme zbaběle uprchli do hospody, kde jsme pevně zavřeli okno a ještě ho utěsnili svetrem.
Kolem šesté nastoupila elita. Nejprve naše předkapela POUPATA (taková méně známá pardubická kapela, asi jste o nich ještě neslyšeli, ale hraje jim to docela dobře:o), pak hvězda večera Hluboké nedorozumění, následovaly nějaké neznámé kapely na závěr FLERET s Jarmilou Šulákovou, DRUHÁ MÍZA Vojty Zíchy, NEZMAŘI, taky výborná písničkářka s irskými a skotskými (ale i českými) songy, které bohužel nemůžu přijít na jméno, a taky loňská hvězda festivalu Žatecká tráva(?).
Celkový velmi pozitivní dojem z prostředí i kvalitního obsazení mi kazila jen poněkud váznoucí organizace. Už při příjezdu nás zaujalo, že nikde není k dispozici program festivalu, pouze letáček, kde bylo uvedeno pár kapel, z nichž valná část na festivalu nakonec nehrála. Ještě že tam byl aspoň datum, když už ne čas.
Celou dobu jsme se zatvrzele snažili zjistit, kdy vlastně budeme hrát a kolik času na to budeme mít. Celou dobu nám to pořadatelé stejně zatvrzele odmítali sdělit s tím, že se máme domluvit s konferenciérem Vaškem Součkem. Sice není zcela obvyklé, že konferenciér zároveň organizuje, ale budiž. Jenže ani z jeho strany nebyly instrukce zrovna vyčerpávající, navíc naše touha po základních informacích jako by všechny poněkud dráždila.
Nakonec jsme si ale zahráli, dokonce v takovém tempu, že pánové ještě čtvrt hodiny po vystoupení stírali kapky potu z čela. Ale původně plánovaný třičtvrtěhodinový program se nakonec do půlhodinky hravě vešel.
Tradiční večerní jam byl poněkud poznamenán únavou, takže jsme zalehli už ve tři hodiny. Ráno nás v nekřesťanskou hodinu vzbudilo nekřesťanské vedro. S tím se nedalo dělat nic jiného než zapadnout do bazénu
A pak hurá do Děčína, kde se v rámci tradičních letních Slavností hudby konaly promenádní koncerty. Třicet kiláčků jsme šacovali na půlhodinku rozumně rychlé jízdy, ale nepočítali jsme s tím, že si Olouš postaví hlavu. Musel to být zajímavý pohled, jak tlačíme auto vrchovatě nacpané baťohy do kopce a zase zpátky! Naštěstí se Olouš rozhodl zkolabovat u benzínky, tak jsme si dali kapučíno a čekali. Za chvíli se přechlastaný motor vzpamatoval a mohli jsme jet dál.
Honza vyjel do Děčína v předstihu autobusem (získávám k Olouškovi stále větší důvěru, ale bojím se, že 6 lidí s batohy a 3 kytary by na něj bylo opravdu moc), tak nám průběžně hlásil stav počasí: prší-neprší-prší-neprší Ale po našich zkušenostech nás něco takového nemohlo vykolejit.
Koncerty našich předkapel místního tancovačkového, ale výborně hrajícího Yukonu a jako vždy perfektní Husí kůže proběhly bez problémů. Pokud říkám bez problémů, mám na mysli počasí, ne zvuk, pro který mám jediné označení - tragédie. Schylovalo se ke konci koncertu Husí kůže a mě připadalo, že konferenciér přesvědčuje Husí kůži k dalším a dalším přídavkům jen proto, že už se má co nevidět spustit déšť a nemá cenu začínat s další kapelou.
Jenže déšť slušně počkal, až se nazvučíme a začneme hrát. Bylo by skvělé, kdybych mohla říct, že první hrom uhodil při prvních slovech písně Za deště (Nad hlavou se mi ozvala rána). Stalo se to o něco později, zato pro část obyvatel Děčína to byl jednoznačný povel: Vstávat, jde se domů. Ale většina nadšenců se přeci jen nedala odradit. Na celém víkendu se mi nejvíc líbil závěrečný přídavek, kdy jsme si spolu s Husí kůži pěkně zajamovali.
----
Stalo se ve dnech 28.-29.7. mezi Prahou, Pihelí a Děčínem za účasti Báry, Jany, Elky, Petra, Ládi, Pavla a Honzy.
