28. – 30. 9. 2007

Jizerská Nota

Pátek 28. září byl státním svátkem, a tak si přímo žádal, abychom vyrazili do Hejnic už v mírném předstihu. Nakonec jsme vyslyšeli toto lákání z HN jen já a Elka. Sami jsme na to ale nebyli. V autě s námi cestoval Honza Řepka z Nestíháme a v závěsu za námi jelo Mondeo plné Epy de Mye. Počasí bylo hodně uplakané, a tak to vypadalo, že z krátkého výletu do Jizerek nic nebude a místo toho budeme objevovat krásy Frýdlantu nebo hejnických hospod.

Kousek za Libercem se ale začalo rozjasňovat, a tak jsme plni optimismu zastavili kousek nad Hejnicemi ve Ferdinandově a vyrazili k vodopádům Velkého Štolpichu a dál na Ořešník. Početná výprava se nám však začala postupně rozpadat. Nejprve odpadla Elka, která válčila s bacily a kopec v kombinaci s chladným větrem nevytvářel pro tento boj vhodné podmínky. My ostatní jsme dorazili až k vodopádu, kde nás chytla prudká přeháňka a stála nás přítomnost Lukáše, který neměl pro takovéhle povětrnostní podmínky oblečení. Jen o pár metrů dále jsme obrátili z podobných důvodů i já s Honzou Ř. Na Ořešník tedy vyšplhali jen Epy de Lucka a de Honza.

Když jsme se s Honzou vrátili dolů, našli jsme u aut i Lukáše a rozhodli jsme se oba vozy uklidit do kempu. Čekali jsme, že tam skončí cesta největších vytrvalců, a tak se i hodilo vyrazit jim naproti. Všichni jsme sice byli majitelé řidičského oprávnění, ale jen já měl najeto více než pár stovek km. Přesto si Lukáš nakonec troufl usednout za volant epyvozu. Abych srovnal podmínky, usadil jsem na místo řidiče své feldy Honzu a vyrazili jsme. Prvních pár metrů bylo trochu složitějších, ale jakmile Lukáš našel spolehlivě jedničku a Honza se začal dívat víc do směru jízdy než na řadící páku, nebylo ani znát, že se úzkou cestou k Hejnicím blíží dva sváteční řidiči. V pohodě jsme vybrali i jedinou křižovatku na cestě a za chvíli jsme stáli v kempu. Ve stejnou chvíli volal Epy de Honza. Stál právě na místě, odkud jsme před chvílí vyrazili. Nápad s přiblížením (přiznávám, že byl můj) se tedy nepovedl.

Nakonec ale vše dopadlo dobře a po pár cestách různými auty na trase Hejnice-Ferdinandov a zpět jsme se už opět v kompletní sestavě usadili v hospodě U Cimpla, kde probíhal jako předzvěst Jizerské Noty countrybál. My ho ale coby převážně netančící využili především jako místo pro doplnění kalorií. Náš večer končil v chatce Epy de Mye u kytar. Přišlo ještě pár lidí z okolních chatek vyhrávalo se až skoro do tří. To já už spal o chatu vedle a těšil se na sobotu.

Sobotní ráno mě z onoho těšení poněkud vyvedlo. Venku foukal studený vítr a vzduchem vířily drobné kapky deště. Bylo jasné, že hlavní koncert Noty se bude muset přesunout někam pod střechu. O chvíli později nám to potvrdil i hlavní pořadatel Déčko sdělením, že odpoledne bude naším útočištěm místní kino. V něm podle plánu probíhal i dopolední pořad Potlach v kině, kde se Honza Dobiáš a Belmondo zpovídali ze svých zážitků nad trampskou rubrikou cestující různými časopisy - Táborový oheň. Hudební doprovod obstarala Epy de Mye a zabrousila i do echt trampských luhů a hájů. Jejich podání písně Letí šíp savanou bylo úžasné. Nám bylo bohužel dopřáno posedět v kině jen chvíli, protože se blížil sraz se zbytkem kapely, ale také setkání kapelníků před samotným startem odpoledního koncertu.

Hned po setkání kompletního HN jsme tedy vyrazili na oběd. Já si bohužel v restauraci užil jen hladovou půlhodinku, protože než se pokrm ulovil, zpracoval a přinesl, musel jsem vyrazit zpět do kina na avizované setkání kapelníků. Tam jsme dostali druhou startovací pozici a také informaci, že se z důvodu přesunu do kina začne o hodinu dřív. Kino totiž večer mělo od osmi už vlastní filmový program. Byl jsem tedy zvědav, zda budeme mít v sále alespoň nějaké diváky. Ti totiž obecně počítali s pozdějším startem.

Došel jsem pro ostatní, snědl oběd, který se na mě už přikryt talířem těšil, a za chvíli jsme už byli opět v kině. První vystupující kapelou bylo téměř domácí Spolktrio. Popravdě řečeno, nijak nás toto trio nenadchlo, ale podporu místního publika mělo. Sál tedy prázdný nebyl, ale ve srovnání s časem o hodinu pozdějším, bylo hlediště o skoro polovinu prázdnější. Trochu jsme se tedy obávali reakcí prořídlého diváctva. Zbytečně, na pódiu zněl potlesk jak z plného domu a nám se hrálo dobře. Jen jsme to celé stihali tak tak a výsledkem bylo pár drobných nedorozumění. Ale nemáme si na co stěžovat, dolů jsme šli v dobrém rozpoložení, i když s vědomím, že dokážeme zahrát i líp.

Během následujícího Lístku se už hlediště řádně zaplnilo, až jsem trochu záviděl. O dalším dění ale nepodám jasné informace, protože jsem neustále měnil místo pobytu mezi hledištěm a předsálím. Tradičně se mi líbila Epy de Mye. Mohu samozřejmě po tom celém často společně stráveném létě už trpět pozitivními předsudky, ale moc tomu nevěřím. Také vokální čtveřice Přelet M.S. mi pěkně vlezla do uší, až jsme si je z toho pozvali na listopad do Trojické. Naopak závěreční Bezefšeho spustili na mě až příliš velkou show na úkor muziky.

Výsledky vyhlášené u večerního ohně mi ale nedaly za pravdu. Vítězství si odvezli právě Bezefšeho a za nimi si užili bednu Sekvoj a Lístek. Já bych volil Epy a Přelet. Nás čekalo místo sedmé, číslem šťastné, ale poslední. Alespoň na Spolktrio jsme si fandili, ale bylo to o pár hlasů a vzhledem k jejich domácí příslušnosti jsme si z toho hlavu nedělali a naopak jsme se vrhli do víru večerního ohně.

Tentokrát to byl z našeho pohledu trochu netradiční sejšn. Muzikantů kolem bylo dost a dost, a tak jsme se u ohně spíše střídali. Já se po vyhlášení vydal uspokojit hlad, a tak prapor HN držel Láďa. Sotva jsem vytáhl svůj nástroj, stačili jsme dohromady dát jednu píseň, ale pak se zas vytratil on. Únava mě začala přepadat tentokrát celkem brzy, a tak jsem kolem jedné předal kytaru a tak i štafetu Škopymu. Dalo se tedy říci, že HN opět vydrželo hrát celou noc… ale tentokrát to byla štafetová hra.

V neděli jsme si dali s pár kamarády oběd v hospodě Dělnický dům (pěkný krycí název) a začali se chystat k odjezdu. Těsně před ním nás dostihla i Epy de Mye. Všichni zúčastnění se přeskupili do čtyř skupin, my měli zástupce v každé z nich. Ta moje byla nejpočetnější téměř shodná s páteční příjezdovou jednotkou. Jen Elku vystřídala Klára (málem jsem zapomněl zmínit její úspěšné hostování v našem vystoupení na violu) a další dva kamarádi. Z Hejnic se nám ještě nechtělo na jih k domovům, a tak jsme se vydali na Smědavu a odtud na krátký výlet do hor. To by normálně nestálo ani za zmínku, ale potkali jsme cestou nevídaný kiosek. Hlavně Epíci se k němu vrhli plni naděje (hold se nestihli naobědvat) a když se Honza ptal prodavače na cenu, byl mu odpovědí prst namířený k nápisu, k terý sděloval následující: ZDE JE JEDINÉ MÍSTO NA SVĚTĚ, KDE CENY ZBOŽÍ URČUJE ZÁKAZNÍK. Nechtěli jsme sice věřit očím, ale bylo to tak. Vydali jsme tedy z kapes námi odhadnuté obnosy a prodavač byl spokojený. Když se mu zdálo, že dáváme moc, přidal návdavkem třeba mapku Jizerek.

To už je ale opravdu všechno, co bych vám mohl o posledním letošním festivalu HN napsat. Léto 2007 skončilo, ať žije léto 2008. Do něj si párkrát zahrajem v Trojické či jinde, kam nás pozvou, zkusíme pohnout s chystaným CD, ale už teď se zas těšíme hlavně na to léto.

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)