Orlík

Tak jsem se opět jednou v pátek odpoutal z Prahy a vydal jsem se s dalším čtyřmi kamarády na Samovu chatu kdesi v okolí Orlické přehrady. Přehradu jsem neviděl, zato tam byla spousta sněhu a auto se za vydatné pomoci řetězů škrábalo ke svému cíli.

Musím říct, že chata byla opravdu pěkná - nejvíce mi připomínala lovecký srub. Užili jsme si pěkný večer u krbu a sledovali, jak se pomalu rtuť teploměru šplhá přes desítku, pak patnáctku a dokonce přeskočila dvacet stupňů celsiových. Během celého víkendu jsme si pěkně užili. Nedělali jsme nic neobvyklého: jedli, pili, hráli, zpívali, spali, povídali si, smáli se, stříkala po nás cola z prasklé láhve atd.. Zkrátka jsme tak relaxovali, až jsme z toho byli v neděli celí unavení.

Jedna zajímavost nás však přeci jen potkala. V sobotu jsme měli sraz s dalšími dvěma kamarády kolem poledne v hospodě.

Ráno (v půl jedenácté) jsme se vydali do vesnice do krámu, abychom doplnili zásoby a pak zaujali vyčkávací pozici na místě srazu. Doufali jsme, že bude otevřeno alespoň do jedenácti a v tomto ohledu nás obchod málem nezklamal. Kdyby nebylo dovolené, která končila právě v den, kdy jsme chtěli nakupovat. Při pohledu na zamčené dveře bylo jasné, že zásobami budeme muset šetřit, a proto jsme se chystali pořádně najíst v místním pohostinství. Následoval tedy rychlý přesun k restauraci, která byla hned vedle a … která nám zcela flegmaticky oznámila cedulí na dveřích, že otevírá až v jednu (to bylo podezřelé).

Před jídlem má člověk řádně vytrávit, a tak jsme se vydali na výlet za krásami místní krajiny. No co vám budu povídat, bylo nám fajn. Nosy rudly, nohy tuhly, obličeje taky, ale bylo krásně. Cestou jsme potkali ještě jednu hospodu, která nám řekla, že nás nechce vidět dřív než ve dvě. Nakonec jsme se opět vrátili na výchozí bod a čekali na otevírací hodinu.

Mezitím přijeli očekávání kamarádi. Přivezli s sebou dobrou bowli, takže čekání bylo přeci jen veselejší. V jednu hodinu se nic nedělo. Netrpělivost stoupala a když o deset minut později zarachotil klíč v zámku, nejhladovější členové výpravy již byli připraveni ve startovní pozici, aby využili první skuliny, která se jim naskytne, k průniku na území jídla a pití.

Usadili jsme se kolem stolu a při první příležitosti se dotázali majitele hospody asi takhle:

"Dobrý den, copak máte dobrého k jídlu?"

"My tu jídlo nemáme."

"To nemáte vůbec nic?"

"Ale ano, smažený hermelín s hranolkama."

"Tak výborně 8x hermelín, hranolky, tatarku a 6x čaj, 2x pivo a 1x rum"

Za chvíli nám byly přineseny objednané nápoje se slovy:

"Tady je pití, ale hermelínů mám bohužel jenom šest".

"Co se dá dělat, tak alespoň přineste 8x hranolky."

Hovor se vedl, ke slovu se dostal i místní kulečník a už zde byly naše hermelíny. Velikost porce nic moc, hlavně na hranolkách se šetřilo a přinesli jich jen šest porcí. Objednali jsme si tedy ještě 4x hranolky s tatarkou :

"Tatarku už nemám."

Připomněli jsme také dva chybějící čaje a vrchní s omluvou a příslibem rychlé nápravy opět odešel.

Překvapilo nás ale, že hranolky byly studené. Asi je dělali nejdřív a neroztopená kuchyň v zimě udělala své. Dodatečné porce byly už pěkně teplé. Zároveň s teplými hranolkami jsme dostali další šok:

"Čaj už máme jeden poslední."

Všechno jídlo v nás zmizelo rychlostí hladu a začali jsme uvažovat o přesunu do druhé hospody (třeba tam bude dalších šest hermelínů).

Zaplatili jsme a vydali se směrem k hospodě číslo dvě. Ta nás však opět odmítla s tím, že na okně je přece ještě dodatečná cedule, že právě dnes otevírají až o půl čtvrté. Nepřekvapilo nás to a odebrali jsme se zpět na chatu, kde se relaxovalo až do úplného vysílení.

Až dodatečně nám došel rekord, kterého jsme dosáhli. Vždyť se nám podařilo vyjíst a vypít hospodu během jediné půlhodiny a ani nás to moc nestálo. Po nás tam zůstalo už jen pivo nevalné chuti.

Poučení: Jedete-li na v zimě Orlík, nezapomeňte vzít pořádné zásoby.

Stalo se 12.1.-14.1.2001 za přítomnosti Sama, Klokana, Jepťáka, Evy, Mirečka, Kryštofa, Julie a Bundáše