Na přelomu června a července se nekonal žádný koncert Hlubokého nedorozumění. Přesto jsme se rozhodli neodpočívat a vystavit své tělesné schránky řece. Pro tento účel jsme si vybrali Otavu, kterou nikdo nějak výrazně neznal. (zde si dovoluji lehce oponovat. Ten kousek pod Čeňkárnou, co jsem ho před dvěma lety ryla držkou, se mi z paměti jen tak nevytratí. Zpěvníčková)
V pátek se po šesté odpolední hodině nakládala ve smíchovské loděnici první loď. Můj Olouš se ani nesnažil protestovat, asi se mu ta čepice na střeše líbila. Kolem půl osmé dorazil i Jepťák s Bárou. (Podotýkám, že sraz byl v šest. Jak vidíte, naše nedorozumění začínají záhy.) Na jeho Škodce se už jedna loď vezla, ale bylo jí to málo, a tak si na střechu nechala dát ještě kamarádku. To už jsem ale neviděl, protože jsem uháněl s Honzou směrem na Strakonice. Láďa mi dal blahovolně náskok, neboť jsem byl odkázán bez dálniční známky na poznávací přírodovědnou trasu povltavím. Honza se jako navigátor osvědčil a tak jsme se po 143 zatáčkách, 126 výmolech, 65 minutách, 37 křižovatkách,15 vesnicích a jedné neplánované změně trasy dostali k Příbrami, kde dálnice končí a já se mohl napojit na strakonickou hlavní silnici. Láďa na palubě s Bárou a Janou už tou dobou dálnicí projel také a právě se pohyboval asi 3 km přede mnou. Asi 15 km před Strakonicemi mi Láďa volal, zda na mě má čekat u pumpy ÖMV. Naštěstí jsem tuto nabídku odmítl. Později jsme totiž zjistili, že danou pumpu jsem už minul a Láďa by mě očekával dlouho, zato marně. (Stejně čekal skoro půl hodiny. Ale mě a Báře to ani nevadilo, páč tam měli moc pěkný houpačky.)
Ve Strakonicích jsme měli nabrat o půl desáté na nádraží Evu. Celé město jsme objeli a na nádraží jsme vcházel o ve 21:35. Vlak měl drobné zpoždění také a přijel ve 21:37. Lepší synchronizaci jsme si nemohli přát. Láďa se tou dobou pohyboval se svým vozem ještě před Strakonicemi, a tak jsme stanovil sraz na hospodu, kde si dáme večeři. Kupodivu se vše podařilo a my mohli dále pokračovat na Sušici a Anín, odkud jsme chtěli druhý den vyjíždět. K cíli jsme dorazili právě o půlnoci a po krátkém boji se stanovými tyčemi a plachtami jsme se bez dalších okolků věnovali spaní.
…pokračuje Zpěvníčková
Anín jsem si pamatovala jako moc hezký kemp v lese s bídným zázemím. Dnes je to moc hezký kemp v lese s noblesním zázemím a cenami dosahujícími úrovně interhotelu v Praze. Aspoň že nám druhý den natočili pivo.
Ráno jsme s Honzou měli poněkud zpestřené návštěvou štěněte, kterého se zřejmě dotýkalo, že si ho nikdo z majitelů nevšímá (kdo by si ho taky všímal v půl šestý ráno), a vydalo se na obhlídku kempu. Mělo zjevnou radost, že našlo dvě živé bytosti, které se před ním zbaběle neschovaly do stanu. Od té doby chodilo pravidelně kontrolovat, jestli jsme náhodou neusnuli.
Hvězdou dne byla Eva, která přivezla Jepťákovi kapra a Klokanovi srdce (ne svoje, to už mu dala :o), obojí z třeného těsta se spoustou oříšků - dárečky k nedávným jmeninám a narozeninám. Jak se totiž záhy ukázalo, bylo to jediné jídlo, které jsme sebou měli.
Následoval tradiční program: balení, oprava největších děr v zapůjčených lodích, převoz aut (ten si Klokan s Jepťákem spletli s vyhlídkovou jízdou po okolí, ale budiž jim přáno. Kemp na druhý večer našli kvalitní; to, že hospoda bude stát za prd, ráno ještě tušit nemohli.) a hurá na vodu.
Stav 2cm nad sjízdnost mnoho požitků nesliboval, ale překvapivě bylo vody dost a vodáků málo. Dokonce jsem zjistila, že jízda na otevřence není tak hrozná, jak jsem se obávala.
V Sušici na jezu jsme si po namáhavých pěti kilometrech důkladně odpočali, opravili pádlo, které Jepťák zlomil o Báru, když málo přitáhla, a jeli dál. O kousek níž nám Bára ukázala, že si nenechá všechno líbit, a vyklopila Láďu z lodi. Konec konců, kdo najíždí bokem na mělčinu, nemůže se divit, že navlhne.
A jede se dál… až do úplného vyčerpání… do Čepice.
Šťastnější z nás postavili stany a vyrazili jsme do hospody. Po dni, během kterého jsme konzumovali pouze Eviny dárečky, jsme se všichni docela těšili na kus pořádného žvance. A bylo z čeho vybírat: utopenci, tlačenka a sekaná. Panečku, projíst v hospodě jídelní lístek odshora až dolů byl odjakživa můj sen.
Při odchodu z hospody se nebe poněkud durdilo a záblesky zřejmě taky nepocházely z polární záře. První kapky dorazily zároveň s druhou partou a odešly až nad ránem.
Ráno bylo tentokrát zpestřeno budíčkem z 200 metrů vzdáleného tábora, který se rozkládal na ploše o průměru 10 metrů (na louce byly čtyři takové, naštěstí jen v jednom měli ten pitomý nápad pořídit si megafon. Zato ho používali často. Možná to byl tábor pro nedoslýchavé.). Nedali jsme se ale zviklat a pamatujíce hesla, že vodák, který se na vodě objeví před polednem, není vodák ale přízrak, vstali v půl desáté. Jen jsme sbalili stany, kluci vyrazili odvézt auta a už začalo pršet. Nadšení pro vodácké akce se rázem ocitlo hluboko pod bodem mrazu. Naštěstí i kluci si uvědomovali, že před nalezením do lodi budou muset opustit bezpečí kabiny auta, a raději se vrátili oběma auty. Jen jsme jednohlasně schválili, že na vodu nepojedeme, vysvitlo sluníčko a vydrželo svítit až do večera.
V hospodě v blízkých Žichovicích jsme si vynahradili trauma z minulého večera a řádně doplnili kalorie. Klokan nás vytáhl do osady Ahojka, že prý není daleko, má na ni nostalgické vzpomínky a zkrátka by se tam rád podíval. Zůstalo jen u přání, neb si ji pronajali kuřácký šmejdi pro Marlboro Adventure Team a vstup hlídal ozbrojenej pošuk s pistolí. Tak jsme si aspoň z plna hrdla zanadávali, vrátili se k autům a bez dalších zajímavých historek dorazili domů.
----
Stalo se ve dnech 29.6.-1.7. mezi Prahou, Anínem a Žichovicemi za účasti Evy, Báry, Jany, Petra, Ládi a Honzy.
