TOPlist

Ztráty a nálezy Hlubokého nedorozumění

17.-19.5.2002

Musím říci, že na víkend 17. - 19. 5. 2002 Hluboké nedorozumění jen tak nezapomene. Jednak proto, že se opravdu vyvedl a jednak proto, že se opravdu nevyvedl. Trochu schizofrenní začátek, co?

V pátek jsme se v kompletním počtu sešli jako obvykle v Petrově bytě, abychom spáchali nějakou zkoušku. A protože už je na světě nová vícevstupá zvuková karta, kterou jsme zakoupili, skládala se část večera proplétáním mezi kabely a zapojováním. Nakonec se vše podařilo, a tak nám ve zkoušení nic nebránilo. Bylo to vcelku zajímavé, protože nás trochu zlobí postarší typy sluchátek a tak občas někdo nic moc neslyšel (pozn. Klokan: např. Jepťák se neustále snažil zakrýt své chyby výkřiky typu - já v těch sluhcátkách nic neslyším, těd jo, teď zas nic - aby nakonec pořádně zasunul kabel. Jindy zas Jepťáka nebylo slyšet, po další kontrole se však přiznal, že nic neslyšel, a proto radši nezpíval. Marně jsme se snažili vysvětlit, že když nezpívá, není skutečně slyšet a technika v tom nepomůže - jedině, že by použil playback). Ale to jsou všechno technické detaily, které časem vyřešíme a zatím se zdá, že tahle investice by se nám mohla vrátit (simulace pódiového zmatku se dařila dokonale). Škopy musel brzy domů, a tak jsme si s klukama ještě trochu zajamovali přes aparát. To už byla spíš legrace (nebo úchylka?).

Večer skončil sklenkou červeného a filmem, o kterém vám moc nepovím, neboť jsem se odebrala do náruče pohovky (já taky nic nepovím, protože se stydím a navíc jsem taky usnul). Však nás druhý den čekala Náměšťská placka, kde se dal předvídat dlouhý jam.

Ráno jsme posnídali, poslouchali CDéčka (samozřejmě cizí) a pak se pustili ještě do zkoušení. Klukům se podařilo vše propojit tak, že jsme nemuseli používat sluchátka a užívali si zvuků linoucích se přímo z malých beden v rozích pokoje. Chudáci sousedi, uvidíme, jak dlouho jim ta benevolence vydrží (dodnes nevím, zda jsou opravdu benevolentní nebo jen zkrátka díky hlasitosti našeho projevu jejich zoufalé bušení neslyšíme)

Původně jsme chtěli vyrazit po poledni, ale nějak jsme se zazkoušeli :-) a nastartovali až něco po jedné hodině. Mezitím už vyrazila i posádka č.2 (Škopy, který ještě vyzvedl Moniku), a tak už nic nebránilo vyrazit vstříc novým zážitkům. Telefonicky jsme se dohodli na setkání obou skupin u benzínové pumpy za odbočkou na Benešov a pokračovali pak již téměř bez přestání směrem na Brno.

Slunce hřálo jako splašené, cestu nám zpříjemňovala naše oblíbená muzika a cesta vesele ubíhala (obzvlášť, když ze mě Klokan vymámil tamburínu a doprovázel nebohé Nezmary hlasitým chrastěním - ovšem pod pohrůžkou vyhození za jízdy z auta se zmírnil (já neslyšel, co mi Elka vyhrožuje, tak jsem ztišil, abych to slyšel) ). Neustále jsme se předjížděli a dělali na sebe všelijaké opičky (nebo Elišky? ;-) ). A než jsme se nadáli, vjížděli jsme do Náměště.

Nevím, jak na tom byli ostatní, ale mě okamžitě zalila vlna vzpomínek, protože, jak se můžete dočíst ve starých reportážích, právě v Náměšti na Folkových prázdninách jsem poprvé zajamovala s Hlubokým nedorozuměním a odvážím se říci, že ta vlahá červencová noc se mi stala osudnou (nikoliv ostudnou, čtětě pořádně!!). A tak jsme příjezd do města ohlašovali nadšeným hukotem a bubnováním do střechy auta. Taky jsme se hrozně těšili, až si někde dáme oběd a pívo, protože jsme byli z té cesty pěkně hladoví a vyprahlí…

Nahlásili jsme na štábu svou přítomnost a honem mazali do chladné hospůdky. Když jsme se náležitě občerstvili, bylo už dost hodin a tak se pospíchalo zpět do sálu, abychom udělali nějaku zvukovku. Zrovna se uvolnilo místo na pódiu, tak jsme neváhali. Škopymu se zdálo, že je prostor pódia nějak málo využit a tak jsme měli co dělat, abychom mu zabránili přestavět připravenou aparaturu. Vyslechli jsme od zvukaře pár užitečných rad a pak už jen očekávali začátek soutěže a ohlášení pořadí přihlášených kapel.

Po zjištění, že jsme zařazeni až na úplný závěr jsme usedli ke stolkům před jízdárnou a počali se trochu rozezpívávat a rozehrávat. Znáte to, když je vám dobře, čas letí jako splašený a tak se brzy setmělo a já se vydala poslechnout pár soutěžících kapel. Všechny kapely, které jsem vyslechla měly opravdu čistě trampský repertoár a atmosféra v sále byla příjemná. Blížil se závěr a s ním i naše vystoupení. Zvuk byl příjemný, diváci krásně utleskaní a my i po našem kulturním bloku vcelku spokojení.

Již s přicházejícím večerem se na nás však začal snášet pech. I když tomu prvnímu jsme se ještě smáli. Láďa se šel převléknout do auta, protože se trošku ochladilo. Svlékl kraťasy a odhodil je do kufru, oblékl kalhoty a auto pečlivě zacvakal a pozamykal. Již záhy mu ale došlo, že klíčky od auta má v těch kraťasech - svého času v kufru. Takže se nějakou chvíli do auta dobýval (jako kradaři z aut bychom se neuživili po dobrých 20 minutách Láďových pokusů, mého radění a pokusů náhodného kolemjdoucího se auto sice otevřelo, ale za tu dobu by již zkoušený háčkař obešel celé parkoviště). Vše dobře nakonec dopadlo a zůstal jen trochu pochroumaný plech na Jepťákově autě (no večer za tmy to byl trochu zmáčknutý plech, zato ráno pěkně zvalchovaná haubna).

A protože se nám nechtělo odjíždět nikam do města, kde jsme měli zařízený noclech, připojili jsme se po tomhle drobném zážitku k ohni, kde už se zpívalo. Pán ve výčepu byl velmi ochotný a občerstvoval nás pozdě do noci. Byla teplá noc, jako stvořená na jamování do ranních hodin a tak jsme se odebírali ke spánku po páté hodině ranní do zámeckého parku. Velmi živě si pamatuji, jak ve stromech zněl orchestr snad desítek ptáků. Takový hlasový fond bych chtěla mít také;-) (no doufám, že to Elka nebude cvičit po vzor oněch opeřenců v pět ráno. Byl to sice krásný, ale hrozný kravál. V tom mohla usnout snadno a tvrdě snad jen Elka - bohužel (viz. dále)). Zamířili jsme k altánu, kde už spalo pár jedinců a protože bylo dost plno, ustlali jsme si s Petrem pře altánem a za klábosení o kapele usnuli spánkem spravedlivých. Ještě před spaním si ke mně do batohu Petr uložil své jediné brýle, aby si je třeba náhodou nerozlehl (ani jsem si ten vzácný okamžik neuložil řádně do paměti ;-) )…..

Ráno mě kolem deváté probudil hlahol ozývající se z altánu, bylo tam pěkně veselo a tak jsem rozespale pozorovala aktéry a bavila se hláškami, které ke mně doléhaly. Byla to má poslední bezstarostná chvilka pro následujících několik dní. Uvědomila jsem si, že nemám vůbec přehled o čase, tak jsem se natáhla po batohu, který jsem o pár hodin dříve uložila v blízkosti své hlavy, abych zapla telefon a získala tak potřebné informace. Ovšem na místě, kde býval batoh bylo k vidění jen kolečko uležené trávy, která se již pomalu vzpamatovávala.

Usmála jsem se a křikla do altánu, ať si nechají ty fórky a botoh mi vrátí. Petr až podezřele nápadně obcházel altán a nakukoval do něj ze všech stran. Až záhy mi došlo, že se opravdu nejedná o žert. Bohužel, asi bylo neobezřetné, že jsem v batohu měla všechno, co potřebuji ke svému kočovnému životu. Od toaletního papíru až po osobní doklady. Navíc byly v trapu i Petrovi brýle.

Mno, ušetřím vás detailního popisování frustrujících pocitů, které zmítaly nejen mnou, a raději další dění popíšu z té humornější stránky.

Následovalo samozřejmě zoufalé pročesávání okolí v naději, že se najde alespoň něco. Pár věcí mě napadá, které takový zloděj nespíš nebude moci využít:-)) Jenže, ticho po pěšině….

Láďa s ostatními se vydali do hospůdky, kde nám drželi místo a já s Petrem jsme vyrazili hledat budovu s označením Policie. Cestou jsme se stavili v hospodě na tonic, abychom spláchli žízeň a hořkost. Když jsme se zeptali servírky na cestu, vykulila na nás oči a na chvíli ztratila řeč. Co se jí asi honilo hlavou?? Pak nám ale prozradila, že jeden z policistů sedí ve výčepu. To jsme vyvalili oči zase my :-). Nicméně odpověď na umístění policejní stanice jsme nakonec dostali (nechtěli jsme rušit ve výčepu siestu džícího policistu a nechávali si ho jako poslední záchranu) a brzy se ocitli na kýženém místě. Pán, který měl službu byl v celku příjemný a sepisování protokolu byla docela legrace. Když se nás nakonec zeptal, jak se jmenuje naše skupina, nevydrželi jsme a vybuchli smíchy, i když nám ve skutečnosti moc do smíchu nebylo. Jenže zbláznit jsme se nechtěli….

Cestou zpátky za ostatními už jsem si i prozpěvovala:

"…někdo jiný než jsem já, můj batoh v rukou má,
já ho jenom nesla, on mu teď dává řád,
teď už sama vím, co v Náměšti čekat mám,
odešel a vzal si víc, než co bych mu chtěla dát…." :-)

Kluci mě pozvali na oběd, protože jsem samozřejmě přišla o všechnu hotovost a kolem třetí hodiny odpolední jsme se vydali na cestu domů. Na vlak mi naštěstí půjčovat nemuseli, neboť jsme projížděli přímo kolem mého bydliště. Cestou jsme byli svědky odklízení jedné dopravní nehody, kdy auto zůstalo posazené za zábranami v lesíku, jakoby ho tam postavil jeřáb. A tak jsme si říkali, že mohlo být mnohem a mnohem hůř.

Třešničkou na pomyslném dortu našich víkendových smůl bylo, když se Láďovi totálně rozsypal ochranný pás u řidiče. Ale to už jsme se nedivili vůbec ničemu.

Domů jsme dorazili v pořádku a mě tentokrát odpadlo vybalování batohu, takže jsem se hned mohla svalit na pelest.

A protože sezóna už vypukla, přejeme vám všem krásné léto, spousty příjemných hudebních i nehudebních zážitků a hlavně.… BACHA na věci ;-)
----

Stalo se 17.-19.5.2002 za přítomnosti: HN, Moniky, Lenky, Labirhma a dalších

Elka, Klokan