27. - 29. 6. 2008

Podruhé na Portě, ale vlastně poprvé...

Po loňské zkušenosti jsme váhali, zda se znovu předkola Porty zúčastnit. Po celkem vášnivé debatě jsme si nakonec svorně řekli „ano“. Byli jsme rádi, že se nám podařil postup z polabského předkola. Kromě toho, že úspěch chutná sladce, byli jsme zvědaví, zda-li avizované změny Portu někam posunou. Byli jsme připraveni na nejhorší a s odstupem musím říct, že mám-li z loňské Jihlavy nulový zážitek, v Řevnicích to bylo o 80% lepší. Nejvíce slabin jsme pocítili opět v organizaci, což se nás týkalo pouze v pátek, kdy jsme odpoledne hráli recitál u zámečku a v čase večerních zpráv soutěžní blok. A jak to probíhalo?

Pátek 27.6.

13:45 – blížíme se pomalu k Řevnicím a užaslými pohledy sledujeme první navigační šipku – směr Porta. Jásáme. První viditelný posun od loňska. Máme dobrou náladu, ale držíme se při zemi...

14:00 – areál nacházíme relativně bez obtíží ( jen jedna vracečka ) a hledáme štáb...

14:05 – vlaju za Klokanem, který kráčí za třemi týpky s dlouhými vlasy a ležérní chůzí. Ptám se, zda si myslí, že jde o trampy, folkáče či pořadatele. Odměnou je mi výmluvný pohled a neurčité pokrčení ramen...

14:07 – fakt se šli akreditovat na štáb. Jsme správně. Zjišťujeme, že oni neví skoro nic, oproti nim víme skoro všechno. Důsledek poučení z loňska v kombinaci s kvalitním webem Porty, který je letos studnou informací. Během festivalu jsme svědky několika situací, kdy zmatky způsobují samy kapely. Trochu nad tím kroutíme hlavou...

15:00 – recitál u zámečku. V hledišti téměř liduprázdno, ale s tím jsme počítali. Za zvukařským pultem Lišák, což vnímáme kladně, aspoň si to na pódiu užijeme. Spíkr nás nesmyslně popohání, jako by hořelo. Nehoří. Máme dost času, i přestože respektujeme plánovaný program. Nenecháváme se rozhodit...

15:10 – hraje se nám parádně, užíváme si to...

15:17 – ze zákulisí je nám naznačováno, že máme hrát poslední píseň. V programu máme prostor do 15:30h. Začíná to ve mě vřít a odmítáme se nechat shodit dolů. Sice spíkr hlásí lidem, ať vystoupení kapel berou jako zvukovou zkoušku na večer, ale my to tak nebereme, přijeli jsme odehrát recitál, a taky jsme ho celý odehráli. I tak jsme skončili o 3min. dřív...

15:27 – jdeme z pódia a nastupující kapela se diví, proč ještě nehrajeme. Na recitál se totiž nedostavilo seskupení plánované po nás. Oslovuji uvádějícího a živě s ním diskutuji o zbytečných zmatcích kolem scény u zámečku a některých jeho výrocích. Úspěch mého jednání nezaručen...

15:38 – přibíhá Jeroným Lešner s tím, že by bylo fajn, kdybychom si zahráli ještě jeden recitál o kousek dál místo nedorazivší kapely ( údajně přitom mělo probíhat sázení stromků ). Sice nám kručelo v břiše, ale navzájem jsme se sehnali do houfu a vyrazili...

16:00 – na místě zjištěno, že došlo k nedorozumění. Nikde ani strom, zato fajn kavárna. No, když už jsme tady, dáme kafe a něco si zahrajeme...

16:10 – usedáme za nástroje, usmíváme se. V tu chvíli vstupuje na scénu Jirka Vondráček, že nás potřebuje k sázení stromků. Nasucho polykáme, necháváme vše ležet, bereme jednu kytaru a nasedáme do auta...

16:14 – na místě dostáváme instrukce a potřebné rekvizity – lopatu, strom, tyč. Strom prý ponese vznešené jméno naší kapely. Chudák. Kluci sází, já raději fotím, malá holčička se nuceně usmívá. Donutí nás zapózovat, vzniká pár křečovitých fotek, z nichž jedna se ocitne v Portýrovi. Písničku po nás nikdo nechtěl...

16:40 – odmítáme nabídku k odvozu a pěšky se vracíme do kavárny, kde zůstali kamarádi i naše věci. Po hektickém odpoledni si s chutí zahrajeme pár našich písniček. Užíváme pár minut klidu a pohody...

17:17 – nastává lehká panika. Krutý hlad, soutěžní blok se blíží, kdo ví, co se ještě přihodí...

17:34 – objednáváme jídlo a žlutou limonádu v nedaleké hospodě, přichází Donald, pořadatel bujarého Jablonského medvídka. Je veselo. Proč mi furt tak buší srdce?

18:30 – můj hlasitý tlukot slyší už i ostatní, do dalšího hraní zbývá 40min. Nasedáme do aut...

18:45 – parkujeme, stíháme, linoucí se zvuk zní dobře, lesní divadlo je pěkné a působí zaplněně. Je cítit festivalová atmosféra. Děláme, že o nic nejde, každý po svém ...

Čas začíná postrádat smysl, alespoň na hodiny a minuty. Rozplývá se v našich napjatých myslích. Uvolněně se na sebe usmíváme a povzbuzujeme. Hlídáme si kapelu před námi. Netřísk. Jdou do toho naplno. Mrazí mě v zádech. Míjíme se s klukama z Netřísku, někdo prohodil nějakej fór. Směju se taky. Můžeme se celkem v klidu nazvučit, to je proti loňsku neuvěřitelný luxus. Z první řady se na mě povzbudivě směje Lucka z Epy de Mye – ještě jsme se nestihly ani přivítat. Jsem trochu nervózní. Při druhé písni se za námi vyvalí dým. Škoda, že to nestihli při Vlacích:-) Za pódiem si říkáme, že to mělo odpich, ale mohlo to být lepší... jdem na pivo. Večer chvilku zalézám do auta, abych tu spoustu zážitků zaznamenala na papír, než je roztrousím po nocích... na chvilku jsem usnula. V noci mi Klokan sděluje komentáře poroty. Celkem nelhali:-) Hraje se na třech místech, nevíme kam se přidat. Chvíli korzujeme a nakonec usedáme do hlediště, kde to postupem času mohutní a houstne. Končí se ráno....

Sobota 28. 6.

Šla jsem spát rozumně a vstávala ještě rozumněji. Z programu tedy vypadla snídaně. Do amfíku jsem se vrátila na COP, který jsem dlouho neslyšela, vrcholným zážitkem celé Porty byl Robert Křesťan s Druhou trávou. Naživo jsem s písničkama z Dylanovek ještě neměla tu čest. Paráda a husí kůže v horkém odpoledni. Hlediště bylo zcela zaplněné. Tím, že jsme odehráli všechna vystoupení v pátek, celou sobotu jsme si jen užívali. Poslouchali, klábosili, popíjeli, hodovali... až do ranních hodin. Tedy vlastně Petr kvůli nedělením odjezdu na vodu opustil Řevnice kolem sedmé večer. Škopy s Haničkou odjel už v pátek. Vlajku HN jsme tedy statečně nesli já a Jepťák, se kterým jsem se celý večer vůbec nepotkala:-)

Na půl dvanáctou bylo oznámeno vyhlášení neoficiálních výsledků porotou. Z 29 kapel postupovalo pouhých 7, přičemž favoritů jsme měli nejméně 10. Ovšem při té vyhlašovací chvíli se člověk napětí neubrání. Když byl vysloven název naší kapely, nějak se ta myšlenka nezachytila v mé šedé kůře mozkové. Celkově je fakt, že výsledky byly trochu překvapivé. Ani ne tak kdo se v sedmičce ocitl, jako spíš kdo se tam neocitl. Nebyl čas bádat. Zvedla jsem telefon a volala Klokanovi tu zprávu. Bylo to jako když se baví dva Tataři. „Jedeme do Ústí.“ „Cože?“ „Jedeme do Ústí.“ „Cóóžžéé?“ Chápu ho a tak trpělivě opakuji:„Jedeme do Ústí.“ „Ty si děláš srandu!“ „Šmarjá, připadá Ti snad, že si dělám srandu???“. „Ne“..... chvíle ticha.... Neuplynula hodina a Klokan se přiřítil do lesního divadla s flaškou Jablíček v ruce. Aspoň, že si převlík pyžamo:-) Hrálo se do rána.

Neděle 29.6.

Bodlo zahajuje dopolední recitály v 10:00h. Soudržně jsme se vykopali ze spacáků a šli je podpořit do spíše prázdného hlediště. A vyplatilo se. Byla to ta správná tečka za tím naším případem. Jsme zvědaví na Ústí. Jen nás trochu tíží, že se finále koná ve shodném termínu jako Jihočeské zpívání v Trocnově, kde hrajeme každý rok. Zákon schválnosti, celý červenec máme volno a teď tohle. Snad to nějak vymyslíme. Myslím, že je na čase pořídit malé letadlo...

Takže taková byla Porta a já mám hlavně radost, že i přes páteční organizační zmatky jsem odjížděla s pocitem, že jsem byla na festivalu a užila si prima víkend. Zelená Portě sluší.

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)