V Rumburku jsme se festivalu Toulavá písnička účastnili už loni a vyhráli tam naši první první cenu pytlového ptáka na páteční scéně, která je určena pro začínající kapely. Letos jsme původně měli hrát už na hlavní scéně, jenže jsme se v zimě včas neozvali, a tak už bylo plno. Protože se nám ale v Rumburku líbilo, přihlásili jsme se opět alespoň na páteční scénu a 21.6.2002 opět nabrali směr sever.
Odjezd se obešel bez jakýchkoliv překvapení, to znamená, že jsme vyjížděli s mírným zpožděním a bez pár zapomenutých drobností. To nás už ale nepřekvapuje. Sraz obou posádek byl za Prahou u benzínky na dálnici směr Mělník. My v Pavlově sieře byli na místě první, což se ale jen hodilo, protože žíznivý plecháč se zrovna hlásil o svou dávku benzínu.
Už v Praze jsme sledovali se zvědavostí kupící se temná mračna na severu a začali se obávat, aby nás nepřepadla studená dešťová fronta jako vloni. U pumpy získala mračna zajímavé tmavě zelené zabarvení a ve chvíli, kdy jsme platili, se protrhla. V momentě na nás spadlo celé hokejové kluziště prohnané větrákem a benzínka se proměnila v jedno velké parkoviště, to jak řidiči opouštěli urychleně dálnici. Zároveň také dorazil Jepťak se svou posádkou. Z auta ale logicky nevylezli. Když se rachot krup asi po deseti minutách změnil v šum niagarských vodopádů, začali jsme se chystat na odchod. Únik do auta byl pak dílem okamžiku, jen Elka zaváhala a trasu od vchodu k autu absolvovala celkem třikrát, což jí zabralo sice jen cca 7 vteřin, ale přesto vypadala jako po čerstvé sprše.
Ještě před Českou Lípou se nebe protrhalo, noc přešla opět v den a Rumburk jsme viděli už pěkně ve slunci. Bouřka a následná opatrná jízda nás sice stála asi půlhodinové držení, ale přesně takovou rezervu jsme měli, a tak jsme k rumburskému DDM přijeli jen z cca 5min zpožděním. To nás ale příliš netrápilo, protože obvykle se festivaly spíše protahují. Záhy jsme ale zjistili, že je všechno jinak, protože dvě kapely bez omluvy nepřijely a ani se nedali chytnout přes mobil (hádejte kolikrát si je ještě pořadtelé pozvou ;-) ). A tak skupina Red Vagon hrála na pódiu už úctyhodných devadesát minut. V záloze byl už jen jeden písničkař s asi čtyřmi písněmi. Urychleně jsme tedy naladili a sestavili pořadí. Mezitím svůj blok odzpíval zmíněný písničkář a my už vlítli na pódium.
Zvuk na pódiu byl docela příjemný a začalo se nám hrát celkem příjemně. Postupně se zvuk srovnal i venku. V tu chvíli se mi to stalo… …praskla mi struna. Inu všechno je někdy poprvé. Před dvěma týdny jsem si zakoupil výborné dlouho čerstvé struny, které stály sice dost, ale měly vydržet dvakrát déle. Vzhledem k tomu, že jsem v životě přerval asi 5 strun a na koncertě ještě žádnou, nabízené struny jsem koupil. Od té doby mi už dvě praskly - jedna při zkoušce a druhá teď přímo při koncertu. Odstoupil jsem tedy ze "závodu" a zvukař mi ochotně natahoval novou strunu. Já se mezitím neúspěšně snažil získat jinou kytaru, a tak zbytek kapely jamoval na pódiu asi dvě písničky. No bylo to veselé a.. no comment ;-). Budem zkrátka muset vymyslet krizový scénář. Nicméně nakonec se struna natáhla a my mohli standardně pokračovat. Bohužel zároveň trochu opadla koncentrace, a tak se ve zbylých písních objevilo netradiční množství drobných chybek (koneckonců proč nenechat divákovu trochu prostoru pro fantazii a na rovinu mu stále přezpívávat kompletní texty že? ;-) ).
Přes zmíněný defekt jsme byli opět žhavým želízkem na vítězství, ale nakonec se radoval Red Vagon, který by zasloužil uznání i kdyby za nic jiného, tak za výdrž určitě. Ani my však nepřišli zkrátka a odnesli si příslib pořadatelů, že napřesrok si určitě už zahrajeme na hlavní scéně.
Večer pokračoval večeří a jamem s pořadateli a zvukařem. Sice nás občas navštívila nějaká ta přeháňka, ale donesený stan to vyřešil. Z deště si tak největší zážitek opět odnesla Eliška, která stojíc na kraji stanu v bujarém zpěvu zvedla ruce, tím nahnula plachtu a svrhla na sebe menší kýbl vody (do té doby jsme netušili jak je čistotná a že se nejraději sprchuje dvakrát během jednoho dne). Nakonec jsme se prozpívali až do ranních hodin a chvíli před rozbřeskem se ukládali ke spánku. Škopyho jsme ten víkend už neviděli, protože brzy ráno odjížděl za rodinou.
Druhý den jsme se vykolébali chvíli před polednem na oběd. Jen Elka postel ještě nechtěla opustit, a tak byla ponechána svému osudu. Ten k ní nakonec nebyl milostiv, a tak pomáhala místo jídla stavět aparaturu. Sice nám psala SMS, ať se také zapojíme, ale po našem návratu už bylo vše hotovo - vypomohli pořadatelé.
Chvíli po druhé hodině začal hlavní sobotní blok. Startoval ho páteční maratonec kapela Red Vagon. Pak přišly na řadu countrytance a na pódiu se chystala zatím první pecka dne - liberecký Jerret.
Jarretí blok zvedl člověka určitě z lavice (resp. nás nenechal usednout). Jen mě překvapil až překvapivě výrazný podíl anglických písní, kterých byla skoro polovina. Jarret ale umí dát do vystoupení tolik energie a citu, že to stojí zato, ať zpívá česky nebo anglicky. Podle mého se jedná o jednu z mála kapel, kde se určitě vyplatí jít na koncerty a nespokojit se jen s CDéčky (a není to problém špatných CD, ta jsou také výborná, ale koncert prostě v tomto případě nezastoupí). Přiznám se, že si nepamatuji všechny kapely, a tak se dále zmíním jen o některých.
Trochu nepříjemně mě překvapila litvínovská Kvinta, kterou si pamatuji z loňska ve velmi dobrém světle. Letos se však utápěla v klávesových podkladech a celá muzika byla nevýrazná, přestože byla dobře interpretovaná.
Kladně jsem byl naopak potěšen z vystoupení děčínského Juwel Folku. Ten mě loni přišel až moc nadupaný bicími a všechno hrnul až moc dopředu. Letos naopak byla dynamika jednotlivých písní opravdu citlivá a povedená. Když k tomu přičtu sympatický a působivý projev zpěvačky, tak to bylo opravdu dobré vystoupení. Obzvláště jeden šanson byl podán tak dobře, že by si paní Hegerová mohla spokojeně mnout ruce.
Rozporuplným zážitkem pro mě bylo vystoupení skupiny Neřež. Na jednu stranu zazněly dobré kapelové věci - tentokrát v trojici Vřešťál, Sázavský, Plánka. Zde se opět ukázal výtečný hudební cit všech muzikantů. Ve trojici dokázali udělat tolik zajímavé muziky, co nezvládly jiné kapely ani v sedmi členech. Prostě jsem si opravdu přišel na své. Na druhou stranu jako host skupiny vystoupil písničkář Jiří Bílý. Vím, že Vřešťál rád dává prostor neokoukaným tvářím, ale aby tvořila tato vsuvka skoro polovinu celého koncertního bloku, to už mi přijde až moc. Navíc mě ani napodruhé Bílý příliš neoslavil. Zpívá a hraje sice dobře, ale nemůžu si pomoci, chybí tomu kapela a posun trochu jinam. Takhle nějak bych si představoval sólové vystoupení Petra Kalouska (ani tomu bych to nebaštil).
Posledním pro mne výrazným vystoupením dne byl závěrečný blok Michala Braxatorise a jeho kapely, kterou jsem si sám pro sebe nazval The Old Bafalo Sabers. Sám Braxa předem uvedl, že dal muzikanty pro toto vystoupení dohromady až ráno a například kytaristi se viděli ten den prvně v životě. Skupinu tvořila jedna z původních sestav Bafala prolnutá s dnešními Sabers. Přes toto netradiční spojení zněla bezvadná muzika. Navíc jsem slyšel po delší době i písničky právě z prvních sestav Bafala i předchozí Braxovy sestavy BaF. Zkrátka podobně složených vystoupení asi moc k vidění nebude a kdo s příznivců Braxovy muziky v Rumburku nebyl, může litovat. Ani policejní hodina dění na pódiu neutnula. Jen se vypnul aparát, lidi se přestěhovali blíž a The Old Bafalo Sabres pokračovali unplugged ještě další hodinku věcmi svými, nesvými, improvizacemi, ale třeba i písněmi Mira Žbirky ;-).
Ani to ještě nebyl definitivní konec. Opět se ještě konal jam, který sice nedosáhl páteční bujarosti, ale i tak si přítomní dobře zazpívali. Přiznám se, že tentokrát jsem už ve čtvrt na tři ráno první odpadl já, takže finále vám už nepřiblížím.
Neděle byla jako tradičně ve znamení odjezdu. Doma jsme všichni upadli opět plni dojmů a únavy, abychom přes týden čerpali síly na koncert na moravském poli. Tentokrát vyrazíme na zámek v Plumlově u Prostějova, kde se koná Plumlovský dýchánek.
----
Stalo se 21.-23.6.2002 za přítomnosti: HN, Evy, Moniky, Honzy a dalších
