17. 3. 2005
Týden před březnovou Rybounaruby byl pro mě obdobím ticha a podivných chraptivých zvuků. Hlas mi totiž dal výpověď s tím, že ve společnosti těch drzých virů, co maj mejdan u mě v krku, zkrátka nebude. Jen pomalu jsem ho přemlouval k návratu.
A tak jsem 17. března přijížděl do klubu s tím, že tentokrát si na pódiu pořádně užiju kytaru a zpívat hold nebudu. Všechny přípravné fáze koncertu dopadly bez problému, a tak mohl krátce po osmé spustit svůj blok náš host Lukáš Vořech Pokorný. Z jeho písniček ční osobní výpovědi bez obalu. Nezabývá se příliš řešením formy písně a netrápí se použitím klišé, ale na rovinu vyjádří to, co chce. Pro mě bylo nevýhodou, že převažovaly písně pomalé, což povzbudilo mou číhající únavu. To byl ale můj problém, se kterým jsem se vyrovnal. Jinak myslím, že prostředí Rybynaruby Vořechovým písním vyhovovalo.
Po krátké přestávce jsme se nasáčkovali na pódiu my. Při prvních pár písních jsem pochopil jedno hn. Vyhrožoval jsem sice, že nebudu zpívat, ale nezdůraznil jsem,že nebudu zpívat prakticky vůbec, tedy ani sbory. A tak se na mě chvíli ostatní dívali s údivem, proč že jsem to zapomněl nastoupit, ale nakonec se pro ten večer smířili s trojhlasem. V závěru jsem ovšem neodolal a v posledních písničkách už jsem se snažil také sborově zapojit. Připadal jsem si chvílemi jak čerstvý puberťák (ne že by mi naskákaly uhry, ale hlas občas přecházel nečekaně z basu do falzetu a zpět, zkrátka jak na horské dráze)
Pokoncertní jam jsem tentokrát podporoval jen coby kytarista a textová nápověda, ale ještě jsme si tak hodinu pěkně zahráli. Před půl dvanáctou jsme Rybu opouštěli. Letos se už vrátíme jen jednou. Ve středu 20. dubna si zde zahrajeme s brněnským písničkářem a basákem Falešné karty Pavlem Jimem Macháčkem. Možná se objeví i se svým novým CD, ale to je zatím jen nezaručená informace, takže psssst ;-)
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)