Útržky z konce roku

Další fotografie

Asi jsme si navzájem málo okoukaní, protože i konec roku slavilo HN téměř pohromadě. Pouze Jana si udělala vlastní výlet do hor - budiž jí sníh měkký. Celá akce začala už v pátek 28. prosince a trvala do 1.ledna. Na první dva dny jsme plánovali přepad kamarádů v Kochánově (bez Škopyho) a následovat měl přejezd na Škopyho chatu. Nebudu však případného čtenáře unavovat líčením všech průběžných drobných porozumění a hlubokých nedorozumění v celém tomto období a uvedu oddělené fragmenty z celé akce.

28.12.
odjezd

… i když jsme plánovali s Jepťákem, Honzou a Evou výjezd z Prahy na jedenáctou, už o půl dvanácté byla auta naložena a připravena ke startu (Jepťák si předtím stihl dát ještě ranní kávu u Škopyho). Před odjezdem jsme si ještě všichni stačili postěžovat na vánoční zdravotní trable (Honza: naražený klíček; Eva: kašel; Jepťák: celkový rozklad dýchacích cest; Klokan: jen drobné nachlazení, ale do diskuze jsem se přidal). Také jsme se ujistili, že nemáme zimní pneumatiky ani řetězy, ale vždyť se jede jen do Posázaví…

dojezd

… Kochánov je víska poblíž Uhlířských Janovic, které jsou poblíž Zruče, kde žije Eliška. Bylo tedy jasné, že jí nabereme cestou. Tento záměr se zdařil. Při nástupu Elka nezapomněla zanadávat na své vánoční bacily.

Elka měla dobrý tip na restauraci v Uhlířských Janovicích, kde bychom se mohli dobře naobědvat a protože jsme se na jídlo už těšili, byl nejbližší cíl jasný. Cesta však přímá nebyla. Naopak vyznačovala se značným množstvím zasněžených stoupání a klesání proložených serpentinami v lesích. Náš vozový park takový terén neočekával a já se začal tiše modlit k velkému Oltcitovi, aby mě nenechal v půli kopce nebo ve škarpě. Na jednom místě už to sice vypadalo, že si auto rozmýšlí, zda zatočit nebo se kouknout, co je pod strání, ale vše dopadlo dobře a po následném krátkém smyku do protisměru bylo vše opět pod kontrolou. Koneckonců i ten linkový autobus jsme potkali až o 100m dále na rovince.

Elkou avizovanou hospodu jsme v Janovicích našli překvapivě rychle a bez problémů. Uklidnila nás skutečnost, že bylo otevřeno až od pěti, takže jsme se opět mohli pustit do improvizovaného řešení hladu - koneckonců v Janovicích není přece jen jedna hospoda. Jedna byla hned na náměstí (měli dvě pochybná jídla), druhá pěkně růžová o kousek dál na naší výpadovce (bez místa k parkování v blízkém okolí) a třetí hned o další kousek dál s pěkným barevným jídelním lístkem i parkovištěm. Třetí hospoda jasně vyhrála, jen Eva brblala, že měla chuť na palačinku, ale 62 Kč za kus jí úplně vytlačilo. Hlad byl už ale neúprosný, a tak jsme se vrhli ke stolu a na vrchního vychrlili první objednávané jídlo. "Dneska nemáme kuchaře" odvětil klidně ten dobrý muž. Poklesly nám brady, polkli jsme sliny a s polohlasnými poznámkami se vytrousili z lokálu. Jídelní lístek plný barev jsme teď viděli temně rudě.

Pěšky jsme se odebrali zpět k růžové hospodě, kterou jsme viděli cestou a světe div se - bylo otevřeno a měli jídlo. A najedli jsme se dobře. Po zaplacení Jepťák zavolal kamarádům - hostitelům - (Mírovi a Bundášovi) , kdeže máme cílovou chalupu hledat a dozvěděli se, že ani jeden tam ještě není. To snad není možné - HN obvykle přijíždí s královsky mírným zpožděním a najednou jsme byli první. Přihlásili jsme se tedy opět u vrchního a popili ještě v klidu kapučíno či pivo (podle toho, kdo držel volant). Do hodiny dorazil Bundáš a my šťastně dojeli pod jeho laskavým vedením až do Kochánova….

večer a ráno 29.12.

… Nikoho asi nepřekvapí, že se večer hrálo a povídalo. Mě kolem půlnoci překvapilo, že přestávám mluvit, natož zpívat. Touto událostí bych ani čtenáře nezatěžoval, kdyby to nebyla poslední chvíle, kdy jsem si v roce 2001 zazpíval. Ke spánku jsme se začali ukládat kolem třetí hodiny ráno. Jen Jepťák myslel, že ho políbila můza, a tak s ní s tužkou nad blokem obcoval až do šesti, než zjistil, že z toho nic nebude a šel radši spát.

Ještě byla tma, když jsem v polospánku uslyšel libé melodické zvuky. Ty zvuky však sílily, postupně se přidaly techno bicí a melodie přešla do kankánu. To už jsem byl úplně vzhůru podobně jako Eva, Jepťák a kdovíkdo ještě. Stále jsem nedokázal pochopit, co se vlastně děje. Přeci nikdo soudný nemůže takhle brzo pustit rytmickou muziku (poznal jsem Vanesu Mae), nebo jo? Nebo si to někdo pustil ke spaní? O pár vteřin později vyjádřila Eva mé pocity slovy: "Roste ve mně ZÁŠŤ". Já bych to sice řekl jadrněji, ale podstata věci souhlasila. Mezitím vstal Jepťák a muziku ztišil. Pak jsem vstal já a ztišil ji ještě víc (úplně). Nakonec přišel zvenku Bundáš a věž vypl. Byl to právě on, kdo to celé začal. Jeho obvyklá vstávací hodina o volných dnech je půl osmá, a tak nám chtěl udělat radost a zpříjemnit naše vstávaní tím, že na svou oblíbenou hodinu pustil CD výše uvedené Vanesy. Nejhůře se z toho vzapamatovával Jepťák, který v podstatě těsně předtím usnul. Vše se však nakonec vysvětlilo bez použití síly a Bundáš tedy vše přežil bez fyzické újmy….

pod jabloní

… menší skupinka kolem Míry a Bundáše se dopoledne vydala Bundášovou škodovkou do blízkých Janovic na silvestrovský nákup. Už po půl hodině byl však Míra ve dveřích a hlásil: "Měli jsme menší problém. Při vyhýbacím manévru jsme chytli krajnici a skončili kousek za vesnicí pod jabloní". Škody naštěstí byla jen materiální a drobné (nově vytvarovaný blatník a neotevíratelné dveře spolujezdce). V rozhlase tou dobou hlásili zprávy o začínající kalamitě nabádali řidiče, aby nevyjížděli….

dříví a oko

… Přes noc v mém krku a přilehlých oblastech začalo pravé povstání mikroorganismů, a tak jsem celý den strávil pitím čajů, kombuchy a sezením u kamen. Uvažoval jsem, zda by nebylo lepší odjet se léčit domů a doufat, že se to do Silvestra zlepší. Eva mě v tomto úmyslu podpořila s tím, že by jela se mnou. Předtím se však chtěla zúčastnit ještě hromadného sběru dřeva. Sám jsem byl rád v teple, a tak jsem nespěchal.

Většina osazenstva po obědě vyrazila na dřevo. V chalupě jsem zůstal jen já s Kryštofem a Janou. Ve třech jsme takto vedli řeči u čaje, a za okny sledovali ostatní, jak nosí klády (vzpomněl jsem si na rčení: "práci mám rád, vydržím se na ní dívat celé hodiny"). Nakonec se asi po hodině otevřely dveře a v nich stál Míra a s pokorně čertovským výrazem mi sděloval: "zmrzačil jsem ti ženu". Na to začal líčit jak se Eva přimotala svým okem do dráhy jeho sněhové kouli, kterou v rámci všeobecné sněhové bitvy zlehka hodil směrem k Evě pod nohy (jak se Evino oko objevilo u jejích nohou neřekl). Pak vstoupila Eva se zarudlou tváří a okem zakrytým dlaní. Nastalo úspěšné proplachování a ošetřování, až Eva vypadala jen jako náhodná oběť hospodského rváče. Přitom se navzájem s Mírou neustále omlouvali, protože Eva se opravdu v kritickou chvíli sklonila a letící kouli viděla až pár centimetrů od oka. Mohla si ji tak prohlédnou opravdu z blízka, avšak jen krátce.

Mezitím se venku rozesněžilo a na umrzlou pluhem v té době neprotaženou silnici 3. třídy se mi s letně vybaveným Oloušem nechtělo (obzvláště po ranní Bundášově zkušenosti). Z odjezdu do Prahy tak sešlo a já se tak v nucené tichosti účastnil i dalšího dění (to neznamená, že by mě to nebavilo, jen jsem prostě nemohl moc mluvit)….

30.12.
přejezd

…. V neděli mě po probuzení lehce vyděsil pohled z okna. Sněžilo, fučelo a vůbec to nevypadalo na odjezd našeho konvoje ke Škopymu do Čtyřkol. Od toho úmyslu nás odrazovalo i ostatní osazenstvo chalupy. Jedinou naší nadějí bylo vyrazit chvíli po projetí pluhu, pokud vůbec pojede.

Kolem desáté přinesl Petr špatnou a ještě horší zprávu. 1) pluh projel, ale na silnici je furt tvrdej sníh a kdo ví, co je pod ním. 2) na dvoře napadlo přes noc 30 cm sněhu, kterým musíme projet asi 150m k silnici. Museli jsme se rozhodnout rychle, než silnice zas úplně zapadá. Nakonec byl vyhlášen stav pohotovosti a já jako řidič na sněhu hůře ovladatelného vozidla byl vybrán k pokusu vyjet k silnici (Jepťák totož tvrdil, že když projede Oltcit, Škodka nebude mít problém - hloupá to narážka). Olouše jsme vyhrabali ze závějí a …motor naskočil napoprvé (óóó), …vůz vycouval smykem na zasněžený dvůr (hmmm) ….a projel sněhem až k silnici (bravo). Sám jsem nedoufal v tak hladký průběh.

Rychle jsme sbalili věci (já tam nechal půlitr), naložili a vyrazili na Čtyřkoly. Olouš sice na silničce z Kochánova podkluzoval, ale dal se kontrolovat a zdárně dorazil až na hlavní silnici, kterou jsme mířili k dálnici. Silnice byla docela upravená (vzhledem ke stálému sněžení to znamenalo slabou vrstvu sněhu a místy naváté jazyky). Tipovali jsme, že tu musel tak před 30 minutami projet pluh. Záhy jsme zjistili, že tento odhad byl chybný. Pluh jel kousek před námi. Chvíli jsem přemýšlel, zda ho předjet (kdo ví, zda je před ním vidět, kudy vede silnice). Nakonec jsem to risknul a nebylo to tak špatné, silnice byla troch zavátější, ale šlo to. Za chvíli jsme znali příčinu - asi dva km, před prvním pluhem jel další. Ocenili jsme práci silničářů a optimisticky naladění vyrazili vpřed. Jenže čím, jsme se blížili víc dálnici, tím byla silnice horší, často jednoproudá, a mě napadlo, zda by na MS v krasobruslení neměli zavést kategorii pro auta. Úplně nejhorší byl samotný nájezd na dálnici. Z pohledu silničářů jde asi o jakési území nikoho, a tak tudy od rána žádná údržba neprojela. I tuto překážku jsme však překonali.

Poslední silniční dobrodružství nás potkalo až ve Čtyřkolech (nepočítám pomuchlanou felicii v protisměru). Za přejezdem se tam silnice svažuje na křižovatku tvaru T, kde se dá jet jen vlevo nebo vpravo (já chtěl doleva). Můj Olouš má však duši objevitele, a tak, ať jsem dělal s volantem cokoliv, jel rovně. Naštěstí tam nestál dům, ale byla tam hladká dojezdová plocha, kde jsem ten den evidentně nebyl první. Rychle (jak to šlo na ledu) jsem odtud vyjel, než přijede další nucený obdivovatel tohoto místa, a dojel až na parkoviště pod chatami. To už upravoval Jepťák se svou Škodkou zběsilými smyky….

31.12.
procházka

…Možná se vám zdá podivné, že chci psát o něčem tak banálním, jako je procházka, ale pro mě to byl vlastně jediný pěší výlet (u kamen už jsem to prostě nevydržel). Protože Škopy zrovna spal a Vendy byla zaměstnaná malou Haničkou, zůstali oba domácí v chatě. Já se tak stal automaticky vůdcem, protože znám okolí nejvíc.

Za cíl jsem vybral osamělou lavičku na blízkém kopci, odkud je pěkný výhled na sázavské údolí. Neomylně jsem tedy vyrazil směrem k trati, kterou jsme potřebovali přejít. Cestou docházelo k nejrůznějším sněhovým přepadům různých osob (prostě to vypadalo, jako bychom neviděli celej rok sníh no). Nakonec jsme skutečně došli k trati… …akorát na jiném místě, kde na druhé straně byl jen les bez cesty. Zkrátka jsem si trochu spletl cestu, a tak jsme se vrátili až k chatě a vydali se na druhou stranu. Největší sněhová bitva se udále při stoupání k lavičce. I já se zvedal ze sněhu s pocitem, že si ho beru poměrně dost v kapsách a botách sebou na památku (toto zdání se brzy změnilo na pocit, že mi teče do bot). Všichni už jsme byli tak mokří, že jsme usoudili, že i odtud je pěkný výhled a dál pokračovat nemá cenu. Vrátili jsme se tedy na chatu….

Silvestr

…Po loňské bujaré oslavě (památkou je ohořelý keřík, který nedobrovolně sloužil jako startovací rampa raket), jsme letos zvolili klidnější cestu. Spokojeně jsme tedy jedli, pili, hráli, jedli, povídali, jedli, pili, pili, hráli, jedli, jedli, pili, zpívali, povídali, pili, jedli, hráli a pili. Jepťák pro tyto účely už předem zajistil soudek z chýnského pivovaru a jídla bylo taky dost, takže nám opravdu nic nechybělo. A najednou tu byla půlnoc a my se společně přehoupli do roku 2002 (ať je Hlubokému Nedorozumění nakloněn). Spát jsme šli opět mezi třetí a pátou ranní….

1.1.
klíčový epilog

… Ve chvíli, kdy jsme stáli před chatou a loučili se s Pavlem, Vendy a Haničkou, jsem zjistil, že nemám klíče od domova a od auta. Protože Jepťák odvážel Elku na vlak do Čerčan, vyrazila jeho posádka napřed a já začal prohledávat všechny své kapsy a zavazadla - neúspěšně. Následovalo prohledání chaty (stačilo projít místa, kdy se vyskytovala moje bunda, jinde klíče nenosím) - neúspěšné. Evu napadlo, že klíče od domu můžou být v autě a klíče od auta měla po příjezdu Elka. Následoval tedy telefon Elišece - neúspěšný, klíče mi totiž předala na chatě. Zůstávala poslední předvídatelná možnost. Klíče mohli vypadnout při sněhových bitvách na včerejší procházce. Jindy jsem venku - naštěstí :( - nebyl.

Vydal jsem se tedy s Evou a Pavlem po našich včerejších stopách. Bohužel přes noc trochu opět nasněžilo a navíc foukal vítr. Hlavní podezřelá místa byla dvě. To první se hledalo dobře (bylo hned za tratí), ale klíče jsme nenašli. Největší naděje se vkládaly do pláně na cestě k lavičce, kde jsem se ve sněhu vyválel nejvíc. Hledejte ale na sněhové pláni po větru a sněžení místo, kde jste byly před dvaceti hodinami. Jedno trochu vlnitější místo jsme našli, a tak jsme ho označili za hlavní podezřelé. Po pěti minutách hrabání a odkopávání sněhu učinila Eva nález. Nenašla však klíče, ale stěrku z mého auta (ani jsem nevěděl, že není v autě). Nebyly to sice klíče, ale alespoň jsme věděli, že jsme na tomhle místě včera opravdu byli.

Další čtvrthodinu jsme rozkopávali sníh a drny pod ním a prohrabávali trávu - vše bez výsledku. Škopy začal navrhovat, abychom zkusili další místo a Eva už jen očima prohledávala už probranou trávu. Mezitím se mezi mraky začalo objevovat slunce a jeden z jeho řídkých paprsků zabloudil i přede mě do trávy, odkud se něco zalesklo. Hurááá, byly to moje klíče a navíc oboje. Postihlo mě opravdu štěstí, už jsem začal vymýšlet náhradní řešení cesty do Prahy a tušil problémy s udělání nových klíčů (takový klíč od bytu, jako mám já, už dnes jen tak neuvidíte).

O dvacet minut později už jsme mířili s Evou a Oloušem ku Praze. Na dálnici jsme se ještě náhodou potkali s kamarády, kteří vyjížděli z Kochánova….

…Jepťák s Honzou se nakonec s Eliškou nerozloučili v Čerčanech. Když jim Elka líčila, co má ještě pro ten den v plánu, jejich srdce se pohnulo a přes Eliščiny protesty (ale k její radosti) jí odvezli až do Zruče, takže Eliška byla nakonec ve svém městě z nás všech jako první. Mimochodem Zruč nad Sázavou je sice jen 60km od Prahy autem, ale autobusem nebo vlakem byste to jeli kolem tří hodin. Také už jsem se nad Elkou jednou slitoval a tuhle štreku jí ušetřil….

Celá silvestrovská akce dopadla nakonec dobře a my se po příjemně společně strávených dnech volna opět začali chystat do pracovního procesu (jen ty bacily už by mě mohli pustit).

Před námi je druhá sezóna Hlubokého nedorozumění a 11.ledna jí začneme nahráváním pár písniček v našem improvizovaném studiu obývák. Doufáme, že se máte na co těšit.
----

Stalo se v Kochánově a Čtyřkolech (Javorníku) ve dnech 28.12.2001 - 1.1.2002 za účasti Jepťáka, Klokana, Elky, Honzy, Evy, Škopyho, dvou Mírů, Kryštofa, Bundáše, Jany, Petra, Petry, Vendy, Haničky, Karla, Kéfy, Kačenky a určitě jsem ještě na někoho zapomněl...

Klokan