Zvolna zkracující se dny a pošmourno za okny je znamením, že nezbývá, než se smířit s vládou podzimu, potažmo s přicházející zimou. A také je načase využít setmělé večery a upršené dny k nějaké bohulibé činnosti. Tak jsme neváhali a naplánovali soustředění Hlubokého nedorozumění na prodloužený víkend kolem 28.10., který jsme si ještě prodloužili dovolenou na druhou stranu.
Loni jsme se soustředili na Šumavě a bylo tam moc fajn, ale letos máme nacestováno do zásoby, takže jsme jako "mučírnu" zvolili Škopíků chatu, téměř na půli cesty mezi Prahou a Zručí, tj. nedaleko Čerčan.
Pozvolna jsme se začali slézat ve čtvrtek navečer. Protože si Škopy nemohl vzít na pátek dovolenou, zariskoval a předal Klokanovi klíče od chaty, takže v nejbližší budoucnosti jsme se měli soustředit jen Jepťák, Klokan, já a můj tichý společník Dick ( německý ovčák ). Kluci mi měli vyzvednout věci u vlaku, ale jak bývá zvykem, zasekli se někde v Praze a přijeli s hodinovým zpožděním (pozn.Klokan: No je to neuvěřitelný, ale tou dobou se měl na Smíchově otevírat nový tunel. Nové dopravní značení už bylo na svém místě, ovšem tunel byl ještě zavřený. Láďa tak prošel dopravním očistcem, když se s dalšími řidiči otáčel v nepřehledné koloně, aby se od tunelu mohl zase přískoky vrátit. Fakt to tak bylo, vyprávěl mi to Láďa Jepťák Černý…). S Dickem jsme to brali sportovně a trávili čas přetahováním se o klacky:-) Když konečně dorazili, naložili jsme věci a já s Dickem velkoryse odmítli svezení v Oltcitu naplněném po okraj. Než jsme se doplahočila, kluci už měli postavený aparát a vychlazené pivo, takže večer jsme strávili u krbu, klábosili a poslouchali písničky linoucí se z CD.
Proběhl ve velmi pohodovém duchu. Než se kluci vymotali ze spacáků, prošli jsme s Dickem okolí a vyhlédli si okruh našich pravidelných vycházek s pěkným výhledem na Čerčany a okolní kopce. Dopoledne jsme se pustili do první písničky, které jsme chtěli definitivně upravit fasádu. Pavla jsme k ní ani moc nepotřebovali a ušetřili jsme ho tak účasti při nacvičování vokálů:-) (Přestože píseň pojednává o studeném pondělním ránu, linuly se chatou sbory "woodoo, woodoo, woodoo…". Dokonale to zapadalo ;-) ). Po té se kluci vypravili na velký nákup a já zvelebovala místo našeho pobytu. Když se vrátili, naplnili jsme špajz i ledničku a společnými silami navařili špaget jako pro regiment. Není tedy divu, že jsme jim zcela podlehli, což se asi hodinu projevovalo tichým pohekáváním na gaučích:-) Probral nás až příjezd Škopyho. Večer jsme strávili ještě trochu hraním, ale převážně poslechem nahrávky, kterou jsme díky Pájovi Lišákovi pořídili ve Mlejně. Diskutovali jsme nad každou písní a sestavovali seznam eventuelních změn a vylepšení. Já jsme padla kolem půlnoci a kluci asi hodinku po mně.
Byla už hodně soustředěná. Začali jsme sice pozdě, až kolem jedenácté dopoledne, ale s o to větší vervou. Pracovali jsme převážně na dvou zbrusu nových písničkách, na úpravách a secvičování dalších tří, které ještě na koncertech nezazněly. Hraní jsme přerušili jen v pozdní odpoledne, kdy jsme vařili vepřová kolena a hodovali, až se stoly prohýbaly (a my u toho brečeli jak želvy… …ten křen měl fakt sílu…). To už se k nám připojila i Vendy s malou Haničkou a tak jsme pauzu zakončili Večerníčkem, který vyprávěl o broučcích, kterak jim povážlivě docházelo dřevo na sklonku tuhé zimy. Skončilo to napínavě, když broučí maminka vhodila do kamen poslední polínko. Tak jsme se zklamaně smířili s tím, že budeme muset počkat do příštího večera, jak to vlastně všechno dopadne:-)
V krbu mazlivě praskal oheň a my zkoušeli až skoro do půlnoci....
Hodina k dobru, která přišla s nedělní nocí a koncem letního času se nám velmi hodila. Takže jsme tentokrát začali krátce po deváté. Následoval zase trénink a usazování nových věcí a po obědě jsme se pustili do zvelebování a nahrávání kompletního repertoáru. Odpoledne jsme byli přepadeni čekanými i méně čekanými návštěvami, což s některými z nás trošku zahýbalo, nicméně k další činnosti jsme se dostali až navečer. Nakonec jsme dodělali, co jsme chtěli, i když už se trošku projevovala únava. Skončili jsme kolem desáté. Za oknem se čerti ženili a my netušili, že se právě přes Čechy přehání řádná vichřice. Když jsem šla kolem půlnoci na chvilku se psem ven a vylezli jsme z údolíčka, ve kterém je chata ukryta, málem se naplnil úvodní prolog před písničkou Fanbérie: "... vítr vzal psa, nese ho na barák...aúúúú...":-) Naštěstí jediné, čím se řádění větru projevilo, byl vypnutý proud. Protože jsme v celé chatě nenašli svíčky a pokusy Jepťáka a Škopyho zprovoznit petrolejku vyvolávaly spíš salvy smíchu a podezřelý zápach (to víte líh není petrolej), udělali jsme si černou hodinku a povídali ještě dlouho po půlnoci...
Den odjezdu a posledního zkoušení. Ráno jsem kromě psa vyvenčila i Klokana:-) (Elka by snad nejradši venčila celou ZOO…) a dopoledne jsme si naposledy přehráli nově oděné i vzniklé písně s klasicky rozporuplnými pocity. Z toho jsme si ale nic nedělali, protože rozhodující bude, jak nám budu znít, až si od nich trochu odpočineme a trochu se to usadí. A samozřejmě, jak se budou líbit vám:-))
Odpoledne jsme uklízeli a z nahrávacího studia udělali zase obyvatelnou místnost. Kluci zahazovali výkop vedle chaty, který jim Dick zase úspěšně vyhrabával, ale po těch čtyřech dnech už si s ním celkem dokázali poradit:-)
Jepťák s Klokanem nám zase odvezli věci na zastávku a naštěstí tam se mnou čekali, dokud vlak nepřijede. Po dvaceti minutách marného čekání jsme začínala trochu ztrácet klid. V tom se ale ozvalo zahoukání a já si oddychla. Ovšem ne na dlouho, neboť vlak bez zaváhání projel a zanechal za sebou jen můj udivený výraz a kluků bezostyšný smích:-) (když on to byl tak veselý vlak…). Nakonec nás nějaká paní informovala, že se něco událo na trati a vlaky nejezdí a nepojedou. Představa cestování náhradní dopravou, kterou měl být narvaný autobus, se dvěma velkými bágly a ještě větším psem byla zcela nereálná. Oproti tomu byla varianta po okraj plného Olouše lákavou nabídkou (Vraťte nyní své zraky k úvodu reportáže, kde Elka píše, jak s Dickem odmítli svezení v Oltcitu naplněném po okraj. Nyní bylo v Oloušovi stejné množství věcí a navíc ještě práve Elka a Dick. Vůz byl přitom opět plný po okraj. Zde jasně vidíte, že buď nefunguje fyzika nebo Elka neví, jak vypadá opravdu plné auto. V zájmu udržení dobrých vztahů se přikláním k první variantě…). Navíc je Dick zkušený cestovatel, takže pro něj nebyl problém vtěsnat se mi částečně pod nohy a částečně do náruče na sedadle spolujezdce:-) Klokana ani moc nerozhodilo, když mu občas na volantu přistála nějaká ta tlapa:-) (Dick se ukázal jako učenlivý řidič, nejvíc se mu však líbila práce s řadící pákou. Také pohled z protisměru, kde mezi řidičem a spolujezdcem trůnila mezi oknem a palubní deskou zaklíněná velká psí hlava, musel svádět k pocitu, že už ty lidi fakt nevědí, jakou ozdobu si před to přední sklo dát…)
Po úspěšném absolvování ďábelské jízdy jsme se rozloučili a už nedočkavě očekáváme sobotu 9. 11. 2002, kdy vyrazíme na Folkový oříšek do Brna a strávíme tam bezesporu báječný víkend:-)
Stalo se 24. - 28.10.2002 za přítomnosti HN, Vendy a Haničky