14. - 17. 11. 2003
Vlak se trochu posmutněle vlekl tu po pravém, tu po levém břehu řeky Sázavy. Pestré barvy ze skal už svál listopadový vítr a holý kámen se občas zaleskl pod zatoulaným paprskem slunce. Robert Křesťan mi z malé placaté vymoženosti svěřoval, že i "…na španělských schodech se stmívá…".
Na to, že mi nebylo vůbec do zpěvu, jsem si to na kapelní soustředění mířila celkem odhodlaně. Krátce před cílem jsem zkontrolovala mobilní telefon, zda se něco neděje. Dělo. Chlapci se rozhodli nakoupit zásoby v nějaké obrovské džungli zboží. A tak bez váhání jednu čtvrtinu kapely odložili na hodinu a půl v hospodě. V prázdné místnosti byla zima a ticho. Lyrika z toho večera už nevymizela. Jen co jsem do sebe na chatě vstřebala dostatečné množství tepla, ulehla jsem a nechala kluky, ať si kují pikle.
Mezi čerčanskými kopci se mlha držela až do pravého poledne, ale to už Hluboké nedorozumění pilně pracovalo. Na svět se během těch tří dnů vyklubaly čtyři zbrusu nové písničky. Každá má jiný rukopis, jinou náladu a žádná z nich nekladla nějak zvláštní odpor. Však už jsme se na ně nějakou dobu chystali. Ani tvůrčí nálada nám nechyběla. Připravili jsme si plný papiňák vepřových kolen a část pátečního odpoledne si pěkně pochutnávali:-)
Jak se tak na sebe nabalovaly nápady a kontury písniček získávaly jasnější obrysy, papíry z texty byly čím dál víc počmárané a čela ze samého soustředění svraštělá. V pondělním dopoledni by se jistě našla i nějaká ta vráska, ač jsme všichni mladí a svěží ;-).
Za celý prodloužený víkend jsme v podstatě nevytáhli paty z chalupy, kromě návštěvy dřevníku na zahradě a krátkého výletu do Benešova v rámci doplnění zásob chleba a chleba ( tekutého:-). Kromě Léta, Patníku, Zítřku a Papíru ( to nejsou názvy písniček, jen nepatrné indicie:-) jsme se věnovali třeba i opravě prasklého těsnění v kuchyni. Jen aby jste si nemysleli, že mělo všechno hladký průběh:-) Samozřejmě jsme se i poctivě několikrát pohádali, ale pouze v zájmu dokonalosti našich děl. Děly jsme na sebe ale nemířili:-)
Netrvalo dlouho a bylo před námi posledních pár hodin. Na jejich konci jsem jen překvapeně naslouchala tomu, jak čtyři unavení a uzpívaní lidé dokáží vytvořit neuvěřitelně falešný sbor:-) Trochu vylekaně jsme raději zabalili fidlátka a vyrazili k domovům.
Vlak tak trochu neposedně poskakoval tu podle levého, tu podle pravého břehu Sázavy. Blížil se podvečer a slunce si dychtivě koupalo paprsky v říčním proudu. V uších mi vzdáleně doznívaly tóny a do nich se ozýval klapot pražců. Spokojeně jsem si to mířila domů s nahrávkou nových písniček v kapse. A bylo mi do zpěvu...
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)