Uplynul týden od doby, kdy jsme si vyzkoušeli pevnost a odolnost prken klubu Ostrof v Kolíně. Pro mě byl bohužel ve znamení dosti vyčerpávajícího souboje s chřipkou. Ve čtvrtek už jsem všechno viděla tak černě, že jsem se pomalu začínala loučit se svou účastí na naší první soutěži. V pátek jsem trochu pookřála a připravovala kluky jen na změnu v repertoáru, protože jsem měla zpívat dvě písničky ze tří. V sobotu ráno už jsem nad ničím raději nepřemýšlela a během dopoledne se dokodrcala do Kolína:-)
Ukázalo se, že kluci za ten týden cestu ke kostelu, v jehož interiéru se celé oblastní předkolo Porty konalo, nezapomněli, takže jsme se sešli včas a na správném místě. Protože jsme kvůli mému zdravotnímu stavu zrušili páteční zkoušku, vrhli jsme se ihned do zákulisí, aby jsme zjistili, co v nás je. Kluci mě, k mému úžasu, celkem rychle rozezpívali a poté, co jsme si upřesnili pár detailů, vyrazili jsme na oběd do blízké restaurace. Těsně za námi v závěsu se přiřítila i další soutěžící kapela Freegrass, jejíž kapelnice není nikdo jiný, než Lenka, která zvučí naše Muziky.
Krátce po jedné jsme přistáli zpátky na Ostrofě, aby jsme zjistili, že předvedeme své tři kousky v druhé polovině odpoledne. Spokojeně jsme tedy zasedli do hlediště a pozorovali hemžení na pódiu.
I když kapely účinkující v první polovině nehrály špatně, výrazně mě nezaujala žádná. Zaskočil mě celkem častý výskyt převzatých písní. V jednu chvíli jsem si spíš připadala, jak na jamu v Muzice. Ale posuzovat vhodnost výběru písniček mi rozhodně nepřísluší. Hlavní slovo zde měla porota. A ta vybrala všechny postupující kapely z druhé poloviny soutěže. I já jsem si zde vyhlídla své dva favority. První byla Návštěva - příjemný folk s moc pěknými zpěvy a Freegrass, který ač měl problémy se zvukem, na první pohled působil jako kapela, která ví co a proč hraje.
U vyhlášení jsem nebyla, protože jsem pospíchala na poslední vlak domů. Porota do finále Porty poslala skupinu K nezaplacení. Ti zahráli sice technicky dobře, ovšem já jsem měla trošku výhrady ke zpěvačce ( a ne zrovna pro její velmi krátkou sukni a holé bříško:-) ) (pozn. Klokan. K tomu jsem výhrady taky neměl ;-), i když to trochu odvádělo pozornost od samotného zpěvu.). Do semifinále pak postoupil zmiňovaný Freegrass a další bluegrassová kapela jménem Modrolit. Tu jsem neslyšela, neboť jsem se v zákulisí se Škopym protahovala před vystoupením:-) (Pro mě byl jejich výběr největším šokem. Rozhodně bych našel minimálně dvě kapely, které působili jistěji a zajímavěji. Navíc angličtina v písních zněla poněkud podivně. Jak už napsal kdysi Pavel Dobeš: "Smál by se asi Angličan, kdyby to slyšel").
Při našem hraní jsem ocenila tu skutečnost, že jsme zde týden před tím koncertovali a domnívám se, že se nám to docela povedlo ( i když jsme se v tom jednotně neshodli:-) ). Faktem ale je, že diváci reagovali příjemně a následné ohlasy byly také vesměs pozitivní.
Soutěžní klání bude pokračovat již o dva dny později, kdy naše cesta povede přímo do ... ale to už nechám na Klokanovi...
...Po roce jsme se opět celokapelově vypravili do Bohnic. Snad jsme se ještě úplně nezbláznili, ale v ústavním Divadle za plotem se 8. dubna konalo jedno z pražskostředočeských kol konkurzu Zahrada.
Tentokrát vás nebudu zatěžovat cestovními příhodami. Snad jen věnuji tichou vzpomínku Růže (Škoda 105), se kterou ten den Elka naposledy vyrazila směrem na Prahu. A derniéra se jí povedla. Naší nejmilejší a jedinou zpěvačku přivezla i odvezla bez problémů. Prý jen cestou zpátky netopila. Na topení se přeci ale nevyrábí auta, nýbrž kamna. ( Přiznávám, že obzvlášť cestou zpět jsem propadala nostalgickým vzpomínkám. Hoboes umocňovali mé dojetí a když se ozvalo: "Ten den, co vítr listí z města svál, můj džíp se vracel, jako by se bál....", snad bych zamáčkla i slzu, kdyby mi nezamrzla v koutku oka8-). S nástupcem "Růži" se znám zatím pouze vizuálně, nicméně po bližším ohledání vás s ním ráda seznámím:-))
V předsálí vyčleněném pro kapely jsme se rozehráli. Zároveň s námi trénovaly ještě asi dvě další kapely, takže z toho vznikla nádherná kakofonie. Největší předkoncertní zážitek mě ale teprve čekal.
Pokud jste viděli film Rok ďábla, vzpomenete si jistě na originální řešení hudby v hotelovém výtahu. Karel Holas tam vyhrával na housle přímo na živo, aby vedení hotelu ušetřilo za reprodukci hudby. Přátelé, v Bohnicích jsou už dál. V předkoncertním stresu se mi zachtělo a já zamířil neomylně na pánský záchod (předtím jsem tam už poslal Elku, tak jsem přesně věděl, kde to je… ). Otevřel jsem dveře a … …uslyšel libé tóny a navíc… …uviděl dva hudebníky (kytaristu a houslistu), kteří je vyluzovali. Hold se na WC vejde víc muzikantů než do výtahu. Nově zrekonstruovaný bohnický záchod má navíc výtečnou akustiku, tak jsem si to tam opravdu náležitě užil.
A už se blížil čas našeho vystoupení. Ze zákulisí jsme si poslechli letmo kapelu před námi a vyrazili na pódium. Všechno vypadalo při nazvučení dobře. Bohužel hned zpočátku se z odposlechů, kterými se pódium hemžilo, vytratila Elka a už se i přes veškeré náznaky směrem ke zvukařskému pultu nevrátila. A tak jsme si jí vyslechli jen z odrazů ze sálu. Vím, že bychom se měli dokázat porvat s jakýmkoliv zvukem, protože diváka vlastně naše problémy netrápí, on chce slyšet dobrou muziku. Tentokrát se to ale úplně nepovedlo. Smůla byla zvýrazněna tím, že my ostatní jsme se slyšeli velmi dobře, a tak v tom Eliška zůstala sama.
Překvapením bylo, že nás Jupp i Tomáš Hrubý, kteří zde byli jako zástupci Zahrady, velmi chválili a obzvláště kladně vyzvedli Elišku. Té se při tom toto vystoupení i díky chybějícímu odposlechu povedlo bohužel snad nejméně za celý rok. Tak vzniklo asi největší historické soutěžní hluboké nedorozumění v našem samohodnocení versus porota. Nahrávka, kterou jsme dostali, nám to jenom potvrdila. Zkrátka víme, že dokážeme naše písně podat podstatně líp a myslím, že to i prokážeme na dalších koncertech.
Přesto všechno jsem měl z vystoupení jako celku lepší pocit, než před týdnem v Kolíně ( ani tentokrát jsme se pocitově neshodli, alespoň tak vzájemně zmírňujeme negativní dopady na psychiku zrovna postiženého jedince:-)) Asi i proto, že jsem si ho sám užil daleko víc při vědomí, že na Zahradě nejde tolik o technický perfekcionismus jako na Portě, ale spíš o to, zda se trefíme do záměru dramaturga.
Z dalších kapel, které jsme v Bohnicích zahlédli, bych vypíchl Lístek, který potvrzuje loňské kvality a především Bezefšeho, kteří mají podle mého názoru nyní asi nejlepší sestavu od doby, kdy měli tři zpěvačky (tj. asi za 4 roky?). Prý znělo velmi dobře i Šántré, které vystupovalo těsně po nás, čemuž rád věřím, protože se mi tahle trojice už delší dobu líbí. Ostatní kapely mě nezaujaly nebo jsem je neviděl. Končím tedy tuto reportáž konstatováním, že šlo o docela fajn akci byť s jednou velikou nepříjemností.
A teď hurá na Kolín. Po Portě z minulé soboty, kde vystupovalo dost stejných kapel, jaké nás asi čekají nyní na Tramportě, mám jako favority vytipované Freegrass a Navštěvu. Uvidíme, zda se jim vložíme do hry ;-). Co nám o tom Eliško povíš?
Inu, pěkně jsme se do toho vložili:-))
Stejně jako před týdnem jsme si dali sraz během sobotního dopoledne v Kolíně. Já už jsem byla ouplně vykurýrovaná, za to trošku huhňal Škopy. Nějak zvlášť mu to ale nevadilo. Vzhledem k tomu, že se musím přizpůsobit odjezdu vlaku, byla jsem na místě včas. Za to celá sestava mířící z Prahy nabrala asi hodinové zpoždění. Využila jsem toho k labužnickému vyhřívání na slunci:-)
V prostorách klubu Zámecká jsme byli úplně první, takže jsme klidu využili ke zkoušce. Zahráli jsme si pro jistotu i několik nesoutěžních písniček, aby jsme se trochu rozptýlili:-) Pak už jsme s kručícími břichy vyrazili směrem k náměstí, které jsme protnuli několika křivkami, až jsme zapluli do sympatické restaurace, kde jsme vyčkali začátku polabského kola Trampské Porty, ve které jsme si v loňském roce vysloužili postup do semifinále.
Portýr hlásil účast 14ti kapel a písničkářů. Překvapilo nás, že kromě HN, Freegrassu a Návštěvy se neúčastnila žádná z formací, se kterými jsme se setkali na předkole Porty před týdnem v témž městě.
Musím přiznat, že při soutěžích toho moc v hledišti nenasedím. Alespoň do doby našeho hraní a i tentokrát jsme byli napsáni až v závěru soutěžního seznamu. A tak jsem některé účinkující neslyšela vůbec a od některých vždy jen "ochutnala". Přesto postupující kapely mé pozornosti neunikly.
Na divokou kartu postoupila Návštěva, kterou jsem již zmiňovala v první části Soutěžního klání. Pravdou je, že tentokrát se dopustili více chyb a vystoupení jim tolik nevyšlo, ale přesto si myslím, že si divokou kartu zasloužili. Problém pak trochu je, že takových adeptů na postup bylo z našeho pohledu poměrně hodně a tak jsme s příjemným údivem zjistili, že těmi, koho porota posílá do semifinále, je právě Hluboké nedorozumění:-) Tentokrát jsme se se zvukem poprali poměrně dobře, ačkoliv to žádná sláva nebyla, jak jsme si už všimli na některých kapelách před námi. Alespoň jsme byli připraveni na všechno. Každopádně jsme se tentokrát shodli na tom, že o moc líp jsme zahrát nemohli.
Byli jsme zvědaví, kdo postoupil do finále a tak trochu jsme očekávali Freegrass, který nezahrál vůbec špatně a zatím mezi postupujícími nebyl. Dočkali jsme se však velkého překvapení. Finalistkou se stala písničkářka Jana Bauerová, která se doprovázela při vystoupení na lyry. Což je bezesporu zajímavé. Zpívala také dobře. Přesto mě její vystoupení přestalo po jedné a půl písni bavit. Pro svou jednotvárnost. První písnička se skládala z předlouhého opakovaného vokálu a jedné sloky. Druhá začínala podobně a třetí jsem již neslyšela. Možná, že právě ta porotu přesvědčila (Měl jsem z toho velmi podobné pocity. Trochu mi vůbec poslední dobou přijde, že nejvíce jsou oceňovaní ti, kteří hrají na něco neobvyklého a bohužel to už ani pak nezávisí tolik na invenci toho, co hrají. V případě Jany Baurové jsem se nemohl ubránit srovnání s Emilem Pospíšilem, který hrával na sitár. A v tomto porovnání u mě zkrátka Jana neuspěla, protože její vystoupení z mého pohledu postrádalo právě invenci. Zkrátka si myslím, že se s těmi lyrami dalo dělat daleko víc a zajímavěji).
Kromě postupu do semifinále jsme se radovali také z druhé autorské Porty za písničku Fanbérie. Domů jsme odjížděli Olcitem Oloušem, který doslovala praskal ve švech. Byl plný dojmů, lidí, nástrojů, báglů i smíchu.... obzvlášť po té, co nás těsně před startem jakýsi hodný pán upozornil na batůžek, který jsme nechali na střeše vozidla:-) (Prostě se mi už to auto zdálo tak plné, že jsem nevěřil, že může ještě něco být venku….) To se nedá ani vyprávět....
Absolvováním soutěží pro nás ale nic nekončí, ba naopak. Již ve čtvrtek ( 17.4. ) provedeme v Muzice minikřest našeho CD Mandarín, Pomeranč a ti druzí alias DEMA 4005 a to bude teprve "rachot":-)
----