Tak už asi deset minut trochu bezradně sedím před monitorem a přemýšlím, jak začít. Akce tohoto sdružení bývají totiž podstatně akčnější, než právě uběhlý jednodenní dovolenou prodloužený víkend, který hodlala kapela strávit prací na nových písních a zlepšení interpretace těch starších. Různě hlubokými nedorozuměními se to jen hemží, ale tentokrát se nic takového nekonalo. Ale to všichni pravidelní návštěvníci těchto stránek jistě vědí. To je však jen důkazem toho, že tyto hojné situace vznikají opravdu spontánně, bez jakéhokoliv předem promyšleného úmyslu. Inu uvidíme ;-)
Zatímco převážná většina jedinců, kteří se této akce účastnili, byla ještě pohroužena do svých pracovních povinností, vyrazila jsem uštvána (z téhož důvodu) na cestu do Prahy, která byla, jako vždy, jmenována "matičkou" našeho startu…
Cestou se mi nepřihodilo nic mimořádného. Vlak se mnou svým obvykle laskavým způsobem pohazoval ze strany na stranu a já se nechala ( co také zbývá, že?? :-) ). Čím více jsem se blížila k Praze, tím horečnatěji jsem přemýšlela, co vlastně myslel Klokan tím, že se sejdeme - cituji: "u čumáku krtka, směr Holešovice". Vydedukovala jsem, že se zřejmě bude jednat o přední část podzemního vlaku, který občané Prahy nazývají také Metrem. Na místo jsem dorazila asi 5 minut po domluveném časovém limitu. Převedeno na časové vnímání Hlubokého nedorozumění jsem byla v několikanásobném předstihu :-). Rovnala jsem své postavení podle zvolna ( vlastně rychle - člověk těžko přivyká ) přijíždějících a odjíždějících výše zmíněných dopravních prostředků. Když odjelo asi páté metro, lehounce jsem znervózněla. Zvolila jsem tedy první nápovědu a vytočila Klokanovo číslo na mobilní telefon. Vzhledem k tomu, že byl nedostupný, uklidnila jsem svůj zrychlený tep několika nadávkami a čekala dál. Z dalšího metra se konečně vyřítil mnou očekávaný tvor a už bez komplikací jsme cestovali směrem na Zličín, kde bylo stanoveno místo odjezdu.
K údivu všech zúčastněných se ani zde nekonalo nic mimořádného. Jepťák ( řidič ) a Honza ( neúnavný fotograf s novým výkonnějším a ještě nebezpečnějším aparátem ) již čekali. A Jana přijela dřív, než jsme si stačili zakoupit kávu z místního automatu.
Naskládali jsme se s většími i menšími zavazadly a obrovskou Láďovou kytarou, která mě, Petrovi a Honzovi vegetila na klíně, do Jepťákova plechového, plynem poháněného stanu a vyrazili na jihozápad ( jedná se o auto značky Škoda XXXL - tím nemyslím nadměrnou velikost, jen nevím přesně typ a nerada bych se vlastníka tohoto výjimečného vozu dotkla ). Asi do půli cesty jsme debatili a pokud vím, zadní osádka vozu včetně kytary po těžko odhadnutelných desítkách kilometrů, upadla do sladkého, ač lehce nepohodlného polospánku. Pokud někomu křivdím, ať se s tím vyrovná, protože tento úsek cesty mi zůstane již navždy částečně utajen…
…Jen mě ještě velmi zaujala Jepťákova oslavná píseň na rybí pomazánku, kterou s sebou veze. Jeho hlas zazněl teskně, když nám líčil, jak mu sklenice s vynikajícím obsahem spadla na silnici a rozbila se. Poté však naopak vítězně prohlásil, že zachránil, co se dalo. Doma vše uskladnil do nevymytého kýble ( pozn. autor této myšlenky se po našem ohrazení hájil, že vůbec neřekl nevymytého kýble, nicméně celá osádka, pokud vím, slyšela co slyšela ). Nebudu to protahovat, nakonec z toho vzešla sýrová pomazánka s česnekem a ať už to bylo jakkoliv s tím kýblem, byla výtečná…
Asi 20 km před cílem začalo hustě sněžit a okolní krajina se velmi rychle měnila. Ovšem před touto překážkou byl Láďa již dostatečně varován SMSkou od Škopyho, který vyrazil nějakou tu hodinku pře námi i se svou rodinou skládající se z Vendy a pětiměsíční Hanky, která nás při soustředění občas podporovala ve vokálech ( pozn. velmi nadějně ). Mimochodem v té zprávě byla i informace, že právě tlačí auto poslední metr k chatě. Láďa se okamžitě, promiňte ten výraz, rozchechtal se slovy, že on a jeho ojedinělý vůz ten kopeček zdolá - stačí se jen trefit na malý úzký mostek. Po té v autě proběhla krátká tichá modlitba…
Na můstek se s lehkým zakolíbáním zadku (auta) úspěšně trefil, ovšem tlačení nás neminulo. Nejvíc to odnesla Jana, která byla ohozena ponejprv sněhem a pak směsí sněhu a bláta od hlavy až k patě. Šťastný konec cesty jsme okamžitě oslavili krátkou intenzivní sněhovou bitvou……. ( všichni přežili :-) ).
Ubytovali jsme se hromadně na jeden pokoj ( kromě Škopyho rodinky - Hanka totiž časně vstává ), rozestavili skromnou aparaturu a zcela neskromně počali v rámci úvodní "relaxace" prozpěvovat rozličné písně a požívat ještě rozličnější nápoje. 60% souboru se vydalo zodpovědně odpočívat a zbytek neodpovědně pokračoval až do pozdních hodin (přesněji řečeno brzkých ranních hodin) . Totiž - Láďa, já a Honza fotograf….aby jste prý z toho taky něco měli ;-).
Ráno jsme my tři hříšníci byli vzbuzeni v deset hodin Klokanem, který se, jak později vyšlo najevo, spolu s Janou přestěhoval do jiného pokoje, protože Jepťák vydával ještě divnější zvuky, než lednička v kuchyni Janouška, Redla a Samsona. Já a Honza jsme tímto chorálem nebyli vyrušeni vzhledem k pozdnímu ulehnutí. Láďa si tedy kromě přezdívky Jepťák vyslouži i další - " Král dřevorubců Šumavy"….
Čerstvější osazenstvo odjelo nakoupit nezbytné potraviny pro přežití do Železné Rudy a já s Honzou jsme se ujali se nelehkého úkolu - totiž všemi možnými i nemožnými prostředky dostat Láďu z postele. To se nedařilo, tak jsme se odebrali přestěhovat alespoň naše soustředěné studio do použitelnější místnosti, než byla ta původní.
Po snídani se odehrávalo s menšími přestávkami hluboké soustředění, jehož detailů vás ušetřím. Po desáté večerní jsme usoudili, že máme dost, trochu poklábosili a kolem půlnoci se odebrali k posilujícím spánku.
V sobotu jsme vyskočili v 8:17 hod. opět posnídali a zase se soustředili až do večera. Opět Vás uštědřím podrobností. Za zmínku snad stojí náš lehce krizový okamžik. Zaměřili jsme svou činnost totiž na nové písně (tím chci samozřejmě navnadit naše příznivce i odpůrce).
Obzvláště jedna píseň v níž se zpívá, že jsme jen malé ostrůvky, nám zvedla adrenalin. Né a né přijít na to, jak..….vždyť převážně víte, o čem mluvím. Vlastně chci jen říct, že pokud kdekoliv v Praze potkáte poskakující individuum, které vám tvrdí, že jsme jen malé ostrůvky, jedná se právě o jedince, který se účastnil "hlubokého soustředění".
Nedělní dopoledne jsme opět strávili už zmiňovanou bohulibou činností, která ale nekompromisně pomíjela zasněženou krajinu, svítící slunce a tiše mrazem praskající vzduch. To všechno přes okenní tabule volalo pojď…pojď…pojď…
Pokud chcete vědět, jak krásně venku bylo, obraťte se při nejbližší akci na našeho fotografa, který si lákání šumavské přírody nenechal ujít, eventuelně malou Hanku, která každé odpoledne nemilosrdně trávila "na mrazu". Samozřejmě zabalená do kožíšku a dek spokojeně užívala ticha, které jí bylo najednou dopřáno. Jinak je blaženě, méně často nespokojeně, slyšet na našich nahrávkách z této hluboce soustředěné akce.
Cesta domů už byla jako vždy méňě záživná, jako bývá cesta do někam. A jako malé ostrůvky jsme se každý odebral spočinout do klidných vod našich domovů.
----
Stalo se dnech 29.11. - 2.12. 2001. především poblíž Železné Rudy za účasti Klokana, Jepťáka, Jany, Elky, Škopyho, Vendy, Hanky a Honzy…..
A za neúčasti obvyklých hlubokých nedorozmění ;-)
