13. - 15. 6. 2003

Pilný víkend s vyÚstěním na Portě

A zase tu byl pátek a zase jsem letěl z práce, jak jen to šlo nejdřív. Doma jsem stačil sotva projet vanou a nejnáročnějšími party, do sebe jsem vsunul drobnou večeři a už tu byla Elka. Tedy alespoň to, co z ní po tříhodinové cestě vlakem ve vedru zbylo. Rychle se ale dala do kupy na další cestu, vybrala pár nejnutnějších svršků na večer a už jsem krtkovali na Zličín. Tam nás čekal Láďa se svým čtyřkolovým přítelem Karlem. Škopy ještě nedorazil, což nám dalo ten správný důvod, proč si dát ještě před cestou kávu. Sotva jsme dopili, dorazil i poslední člen výpravy a HN se vydalo na další štaci.

Tentokrát byl cíl poměrně blízký asi 40km na západ. V Řevničově na Rakovnicku se totiž konal příjemný bluegrassový festiválek Řenčovská pila. Ano, čtete správně, skutečně jde především o BG záležitost, ale k tomu se přece folková kapela se jménem Hluboké nedorozumění náramně hodí a navíc jsme tu hráli už loni a tudíž jsme tušili, do čeho jdeme….

Na místo jsme dorazili chvíli po osmé za ohlušujícího doprovodu Kabátů, kteří právě obsadili v autě Láďův CD přehrávač. Hned jsme se šli přivítat se všemi známými a dozvěděli se, že se mění program a protože asi nejme schopní vystoupit ihned, tak půjdeme na prkna cca za čtyřicet minut. Některé kapely totiž nedorazily, a tak se nám čas výstupu posunul z jedenácté na půl desátou. To jsme přivítali spíše s radostí, protože našim cílem bylo dojet co nejdřív zpátky do Prahy a zalehnout, protože nás čekalo v sobotu velmi ranní vstávání. Dali jsme si tedy krátké občerstvení na spláchnutí prachu z cesty a rychle se šli trochu rozehrát a hlavně naladit. Na pódiu bylo příjemně. Uvaděčem byla tentokrát vyzpovídána Eliška a já se tak klidně drátoval. Samotné vystoupení proběhlo poměrně v pohodě, už se nám sice letos asi povedlo i lepší a spokojenost tu byla. Dolů jsme slézali v dobré náladě, i když drobnosti jsme si samozřejmě hned vyříkali (ne fyzicky!) ;-).

Musím hned přiznat, že původní cíl, který velel co nejdříve odejet, se nám naplnit nepodařilo, ale nikdo z nás se pro to nezlobil. Ještě jsme si šli krapet popovídat po okolí, připili si s Monikou, která zda měla svou pozici za pípou a poslechli si i další kapelu, kterou byl Vabank Unit.

Odjezd se tak konal asi o půl dvanácté, ale Řevničov jsme opouštěli neradi. Je to opravdu moc moc příjemná akce, která bude muset bohužel napřesrok hledat své místo jinde. Část lesa, v jejímž zákoutí se koncertovalo, bude totiž vykácena…

Cestou do Prahy jsme se Škopym trochu polemizovali nad systémem soutěží a festivalů vůbec. Pravdou je, že naše polemika trochu rušila i Jepťáka s Elku vpředu, ale zkuste být tiší při vášnivé debatě a halasných reproduktorech za hlavou ;-). Každopádně vám mohu sdělit, že jsme otázku nesmrtelného chrousta opět nevyřešili, přestože jsme na to chytří byli až až…

V Nuslích jsme vyrazili s Elkou rovnou do postelí, zatímco Pavel s Láďou ještě vyřešili jedno pivo. Usínali jsme kolem půl druhé a těšili se na sobotní semifinále Trampské Porty, ale netěšili jsme se na ráno a s ním spojené brzké vstávání. A k němu samozřejmě došlo a začala to Eliška….

To sobotní ráno, když se mi v 5:30 rozezněl telefon, jsme byla schopna mávnutím ruky pokračovat ve spánku. Pro jistotu jsme si čtyři hodiny před tím nařídili mobily všichni, takže zhruba v půlminutovém intervalu se vždy nějaký protivně rozezněl Petrovým bytem. Několik minut jsme střídavě skuhrali pod dekami. Když se ale člověk donutil vstát, prohnat hlavu studenou vodou a soustředit své myšlenky k semifinále Trampské Porty, které nás právě čekalo, hned se zdál svět růžovější ( nebo zelenější??:-))

Je ale fakt, že jsme byli po ráno trošku pomalejší, takže jsme, ostatně jako vždycky, vyrazili se zpožděním. Přesto jsme zaparkovali u semifinálové scény pět minut před osmou i s malou přestávkou na kofeinový doping u benzínky.

Parta kolem zvukaře pomalu připravovala pódium, které letos opravdu pódiově působilo. Pořadatelé nám řekli, že se štáb otevře až někdy po osmé, tak jsme vytáhli kytary a rozháněli nedospánky i rozespalost z hlasivek. Právě kvůli tomu došlo zřejmě k nedorozumění ( nebo spíš nepochopení ) v pravém slova smyslu. Zvukař, který byl vedle u stolu nás požádal, ať přestaneme, neboť se bude zvučit. Kytary jsme tedy odložili. Jenže se dalších 15 minut vůbec nic nedělo a tak kluci usoudili, že si ještě jednu až dvě písničky dát můžeme - po pravdě jsem právě v tuhle chvíli byla pro vodu v nedalekém obchodě, ale když jsem se vrátila, byli kluci dost naštvaný a zvukař asi taky:-) I já byla naštvaná, protože v onom krámě mají předražený oblíbený jablečný lektvar, takže jsme na sebe takticky mrkali a zbavovali se negativních pocitů:-))

Naštěstí se už začala připravovat první kapela letošního semifinále a taktéž se postupně objevovaly známé či neznámé tváře. Počátek byl tedy v seznamování a vítání, což byly záležitosti příjemné:-). Sice jsem neslyšela všechny písničky od všech soutěžících, ale minimálně od každého něco. Nakonec postoupili pražští Bezefšeho, kterým se vystoupení opravdu povedlo a já věděla, že si na ně počkám i ve finále. Dalším postupujícími byli Přátelé, kteří mě nějak zvlášť neoslovili, ale ani neurazili a slovenská Hrdza.

Nám se podařilo při hraní zlikvidovat vstup do basy, takže kluci jejími občasnými výpadky poměrně trpěli. To se taky odrazilo na celkovém dojmu z vlastního vystoupení. Já se zděsila až zpětně, když jsem spatřila tu vykotlanou díru 8-)

Celkově mi přišlo semifinále na vyšší kvalitativní úrovni než finále samotné. Možná nebude náhoda, že interpretační Portu obdrželi právě dvě kapely postoupivší ze semifinále:-) Soustředěně jsem naslouchala Janě Bauerové ( doufala jsem, že mě přesvědčí něčím, co mi v Kolíně na předkole uniklo, ale v mohutném betonovém amfiteátru se se svými lyrami ztratila dočista ). Se zaujetím jsem si seběhla vychutnat Hrdzu ( nakonec interpretační Porta ), Bobovu diétu ( která se mi ale líbila víc ), Bezefšeho ( po zásluze interpretační Porta ), Magdu Brožkovou ( autorská Porta ) a Falešnou kartu ( divácká Porta ) a Lístek ( ten jsem poslouchala ještě z povzdálí ). Podle mě to nejzajímavější z celého Ústí. Jak vidíte, většina také obdržela nějaké ocenění.

Po vyhlášení a po té, co mě svým nábojem převálcoval Cop ( v dobrém slova smyslu:-), jsme s Petrem zamířili k semifinálové scéně, kde se už jamovalo ( Láďa si mezitím udělal výlet do Prahy a zpět, Škopy jen do Prahy:-). Pokud vím, hrálo se zase do kuropění, ale já jsem tentokrát zalehla už kolem jedné, neb vstávat i v sobotu mě sice nezabije, ale ani neposílí:-)

Nevím, jak to shrnout. Loni se mi v Ústí líbilo tak nějak víc. Nevím, čím to je. Snad tím, že před rokem pro mě bylo všechno ještě tak nové a plné napětí a zvratů. Né, že bych si na nedostatek napětí a zvratů mohla stěžovat:-)), ale letos jsem seděla nahoře v betonové stráni a nemohla přijít na chuť trampským písničkám, které se ze zdola linuly střídavě zleva, střídavě zprava a odrážely se od zdí. Všechno má svoje. Uvidíme, pokud se příští rok zúčastníme, jaké to bude...

Příští víkend trochu zklidníme a odpočineme si od soutěžení a přejezdů. Čeká nás totiž pohodová Toulavá písnička v Rumburku:-)