Léto se nachýlilo a stěhovaví ptáci se jali balit hnízda, aby si užili tepla v jižních krajích. Hluboké nedorozumění se začalo stahovat z festivalů po celých Čechách do centra svého dění - do Prahy. A aby ten přechod nebyl tak dramatický, první pražské hraní se konalo pod širým nebem na samém okraji města v Třeboradicích, kde se odehrálo již sedmé Folkování pod komínem.
V pátek jsme se už tradičně přivítali u mě doma, abychom si svorně zanadávali na končící pracovní týden a začali se těšit na víkend. Přitom se nám ještě podařilo udělat zkoušku i pozkouškovou poradu v nově otevřené mafiánské pizzerii ( pozn. Elka: s výsledkem obojího jsme byli celkem spokojeni:-) ). Sobotní ráno mě zastihlo s jasným pocitem, že jsme cosi nejasného neměl jíst či pít, protože se mi v břiše rozjela jakási revoluce ( podle Klokanova výrazu rozhodně nebyla sametová...). Naštěstí se mi podařilo včas sjednat částečný smír, a tak jsem se mohl i s ostatními přesměrovat myšlenky k Třeboradickému festivalu.
Odjezd jsme si naplánovali na půl desátou a skutečně v půl jedenácté jsem stáli před barákem u naložených aut. Jak můj Olouš, tak Láďova Škodka však ten den vyhlásila stávkovou pohotovost. Láďa po dlouhém ukecávání nakonec svůj vůz nastartoval. Já však vyčerpal téměř celou baterii, a tak muselo dojít na tělocvik ( bylo to dva na dva: tělocvikářem byli Klokan s Oloušem a nadějnými cvičenci Jepťák s Elkou. Tak byl Olcit Olouš, za hlasitého povyku budoucích spolucestujících, kteří měli omluvenku z tělocviku, tlačen po Nuslích...).
Mě to docela bavilo, ale nakonec přeci jen motor naskočil, a tak jsem větší část cesty napříč Prahou ujel i bez potřeby zapojit lidskou tažnou sílu…( tedy, ehm..., Klokane, to co se dělo, mi nepřišlo zrovna dvakrát lidské;-) )Po dvou deštivých letech se nemusel hlavní koncert schovávat do sálu restaurace, ale mohl se naplno rozvinout na jejím dvoře. Je tam opravdu příjemné prostředí, akustické podmínky usnadňují zvukaři práci a umožňují příjemný poslech. Při našem příjezdu jsme slyšeli přes zeď právě končící kaplu Missa, která interpretuje písně Karla Kryla. Na další vystupující těleso B.H.U.K. už jsme byli obdařeni účastnickými lupeny a spokojeně jsme se uvelebili na sluncem zahřívaných lavicích. Po B.H.U.K. vystoupila skupina Negativ. I když každý hraje trochu něco jiného - B.H.U.K. folk, Negativ tramp - obě seskupení mají společný rok narození 2002. Popravdě to chce ještě dost cvičit, ale pokud to muzikanti vydrží pohromadě a vyhrají se na koncertech, můžeme se napřesrok těšit. Repertoár na to obě skupiny mají.
Dopolední blok končili ostřílený houslový písničkář Michal Knébl a jeho pravý opak mladá písničkářka s kytarou Martina Trchová. Oba však svými vystoupeními zaujali a přídavek jim neunikl. V prvním případě diváky chytlo netradiční a recesní podání písní, Martina zas zaujala výborným zpěvem i dobrým dynamickým doprovodem. Doprovodnou hru hodně mladých písničkářek podle mého názoru trochu podceňuje, u Martiny Trchové to ale neplatí. Za poslední rok se právě v tomto hodně zlepšila. Navíc jí chvílemi na pódiu vypomáhal další výborný kytarista Jan Matěj Rak a zpěvačka Žofka Kabelková.
Polední pauza nám velela uvést se do pohotovostního stavu, protože jsme měli začínat odpolední blok. Tak se i stalo a my právě ve 14:00 spustili svou úvodní píseň Opileckou můru. Hlediště bylo už tou dobou slušně zaplněno a diváci reagovali vstřícně. Nám se také poměrně dařilo vystříhat většího množství chyb. Zkrátka s vystoupením jsme byli vcelku spokojeni. Láďa dokonce sebevědomě očekával tak jistě přídavek, že ani neodcházel z pódia, čímž zabrzdil celou kapelu na odchodu. Přídavek naštěstí skutečně přišel, a tak jsme si nepřichystali trapas, ale pouze ušetřili cestu tam a zpět. ( no, kdo ví, jak to bylo:-) každopádně to bylo nenápadné nedorozumění na závěr:-) )
Láďa s Pavlem hned po vystoupení provedli rychlé balení a odrazili za dalšími povinnostmi. S Elkou, Evčou a Monikou jsme jim ( smutně ) zamávali na cestu, ale pak už nás hlad vehnal do hospody, takže vystoupení Jana Matěje Raka ani Accoustic Impactu se odehrálo bez naší přítomnosti. V hledišti jsme usedli až při následujícím bloku Jeronýma Lešnera. Přiznám se, že jsem nic nečekaného nečekal, protože Jerryho potkáváme na festivalech až nečekaně často. Přesto jsem se neočekávaných věcí dočkal. Jerry totiž zahrál asi dvě pro mě úplné novinky a nebylo to vůbec špatné. Špatná nebyla rozhodně ani Poupata. Sbory jim zněly jak hrom - jak je u nich už koneckonců obvyklé. Byla to příjemná přespůlhodinka, žádné překvápko se ale nekonalo. Zato se ale konal odskok do hospody na kafe a zpět jsem se vrátil právě, když na pódiu stála kapala Bůhví. O té jsem slyšel předem tak kladné zvěsti, že jsem čekal opravdovou bombu. Možná právě proto jsem asi nebyl tak nadšený jako řada dalších lidí. Každopádně je to pěkná směsice výborně zahraného folkrocku a jazzu. Trochu to bylo ale až moc hudebně očekávané a učesané, obzvláště ve srovnání s mnohem více experimentujícími Jarabáky, které mi Bůhví trochu připomínalo.
V podvečer se pódium proměnilo na moravské pole. To hrály Mošny s hostujícím Ivo Cicvárek, po nich Ivo Cicvárek s Okem a nakonec Žofka Kabelkou s Kabelou. Mošny zazpívaly tradičně výborně a i Oko jsem si rád poslechl. Přeci jen jsem však letos už obě kapely párkrát viděl, a tak mě nic příliš nepřekvapilo. Žofku jsem opět propásl, protože jsem se zdržel na prohlídce Třeboradic - přeci jen sedět celé odpoledne na zadku nejde.
Večer načal Vladimír Mišík s Janem Hrubým a to byla pro mě největší pecka festivalu. Písničky zněly tentokrát v syrovějším hávu, než je známe z velkých koncertů. O to víc byla ale znát energie v Mišíkově hlase a vyniklo houslové umění a cit Honzy Hrubého, když během jedné písně střídal klasický i kytarový úchyt houslí a vystřihl v pohodě sóla v obou provedeních. Občas člověk nemohl uvěřit, že opravdu neslyší normální elektrickou kytaru ( to dokazovalo mimo jiné to, že se nemám hlavy nevěřícně v nepravidelných intervalech kroutili z leva do prava a naopak...).
Písničky Kvokálu mi po vystoupení Mišíka nějak nedokázaly vlézt do hlavy, a tak jsem jí dal chvíli pohov, aby se připravila na závěr. ( že by opět prohlídka Třeboradic?? 8-) )
Ten obstarala liberecká kapela Jarret, která je pro mě jednoznačným objevem roku ( nebo ani ne tak objevem, jako tím, co nás letos nadchlo nejvíce ). I když na Zahradě jsem si je užil víc, i v Třeboradicích ukázali, že opravdu umí (a já vzadu u plotu ukazoval, že neumím tančit). Tuhle kapelu naživo můžu vidět opravdu nejednou za měsíc, a vždycky mě chytne.
Blížila se půlnoc a poslední diváci opouštěli areál hostinského dvora. Očekával jsem, že se rozhoří nějaký jam, ale hodně lidí vsadilo raději na poslední autobusy. Nakonec jsme ale se dvěma kytarami a asi deseti lidmi hodinu poseděli a dali si pár písniček, abychom pak nastartovali Olouše ( se zatajeným dechem, ale nakonec bez tělocviku:-)), zamířili do Nuslí a do hajan.
Folkování pod třeboradickým komínem se letos opravdu povedlo. Alespoň já jsem po dvou letech konečně odjížděl s dobrým pocitem i z našeho výstupu. Léto pomalu končí. Ještě nás čeká jeden pražský "letní" festival v Dolních Počernicích, ale uznejte, že 21. září se už na žádné vpravdě letní teploty asi těšit nemůžeme. Tak ahoj léto….
Stalo se 6.-7.9.2002 za přítomnosti HN, Evči, Moniky, Sunny a další spousty lidí
