Než jsme se stačili ohlédnout už nám klepalo semifinále v Ústí nad Labem na vrátka. Byl to klepot neznámý, vyzývavý, ale vlídný. A protože se ozýval hodně brzy v pátek, nezbylo než si vzít dovolenou na celý den nebo alespoň na jeho část.
Sraz jsem měla s Láďou netradičně na Ruzyňském letišti, kam jsem doprovázela mamku. Byl tam zběsilý mumraj lidí a vozíků s kufry, takže jsem se trochu obávala, jak mě Láďa najde, ale se spacákem v ruce jsem asi trochu vyčnívala z davu:-) Ani já jsem neměla s identifikací Láďova vozidla problém. Když se mezi stříbrné a nablýskané taxíky vklínila životem zvrásněná Škodovka a taxikáři počali uraženě troubit, nezaváhala jsem ani na vteřinu:-))
Za chvilku už jsme si to mířili na Kladno, kde jsme vyzvedli Lenku, která nás měla v nadcházejícím víkendu podporovat. Toho se zhostila skvěle a bez zbytečných okolků. Uhasila naši žízeň a utišila hlad. Vše za jízdy, protože čas bývá málokdy na naší straně…
Do Ústí jsme dorazili dle časového plánu a posádka s druhou polovinu kapely a dalšími dvěmi "nedorozuměnkami":-) se přibližovali také s předpokládaným půlhodinovým zpožděním za námi.
Dotázali jsme se jedné velmi energické paní na cestu ke kulturnímu domu a díky Jepťákově chladné rozvaze brzy zaparkovali v cíli. Za kulturákem už zněly písničky semifinálových kapel, které měly možnost zahrát si půlhodinku na místě budoucí bitvy před několika hosty místní restaurace. S Láďou jsme se po rychlém občerstvení vydali do štábu vyřídit vše nutné, než kluci přijedou, neboť jsme doufali, že si někde dáme hodně pozdní oběd a nasákneme portovní atmosférou…
Jenže…
To by bylo, aby nebylo. Po zasvěcení do organizační tajů nám bylo sděleno, že není zatím přítomna žádná jiná kapela a že máme jít hrát. V té chvíli zavolali kluci, že jsou na místě. Tak nezbylo, než popadnout a naladit nástroje a hup na pódium. Naštěstí, než jsme se přiřítili od aut, zachraňovala situaci už jiná kapela a tak jsme stačili čtvrt hodinky vydechnout.
Zahráli jsme asi šest věcí a bylo to vcelku povedené vystoupení. Zvuk byl vyrovnaný a tak jsme se spokojeně vydali na pivo a já zatím běžela vyřídit platby za ubytování. Tam se na mě obrátil jeden z pořadatelů, jestli si nechceme ještě zahrát. Na to jsem samozřejmě kladně kývla, a tak jsme ve chvilce pospíchali na nedaleké Mírové náměstí, kde jim údajně vypadla z programu kapela. To bylo nedorozumění, jak má být, protože člověk starající se o "scénu Míru" o ničem nevěděl a navíc nás už do programu ani nemohl vtěsnat. A protože právě ukončovala své vystoupení spřízněná kapela Trapas, podpořili jsme na chvíli nepočetné publikum.
Konečně jsme se po tom popříjezdovém shonu vydali na vytoužené jídlo. Neustále jsme meditovali nad tím, jak to nejlépe vyřešit s cestou na kolej na druhém konci města, kde jsme měli zajištěný nocleh. Chtěli jsme chvilku pobýt, poklábosit, eventuelně zajamovat. Nakonec to za nás vyřešili "naše holky". Protože přijaly důležitý úkol rozdávání Portýrů během festivalu, získali nocleh přímo v budově, hned vedle štábu. A brzy dostaly povolení i pro nás. Sice to bylo jen tak na linu, ale to nám vůbec nevadilo. Hlavně, když jsme nemuseli přes celé město.
Jeden z Portýrů jsme řádně prostudovali a došli až ke článku o nás. Pak už jsme nevycházeli z údivu. Zjistili jsme, že jsme mistři v cestování časem. A protože se to nedá dost dobře vylíčit, ocituji vám výtah ze zmíněného úryvku, který bude obsahovat především ona časová nedorozumění, tak jak jsme je přečetli:
Hluboké nedorozumění vzniklo na přelomu roku 2002. Impulsem pro vznik tělesa bylo především setkání Petra a Ládi na festivalech v létě roku 1999. Hrávali spolu na jamech, trampských ohních, ve vlaku, na vodě…, prostě kde se dalo. Na jaře 2000 vstoupil do kapely basista Pavel Škop……Rok 2002 byl tedy rokem zrození, kdy se kapela spíše rozkoukávala. Přesto si ze svého prvního festivalu Žlutická struna přivezla neoficielní udělení ceny Ksicht Žlutic, podle škály výrazů jednoho z protagonistů. Rok 2001 už kapela strávila hojným hraním na festivalech…. atd.
No, pobavili jsme se, že informace o nás dělají čest svému "hroznému názvu". Do Portýra se zřejmě nedopatřením dostal šotek "Letopočetník":-))
Po večeři už nic nebránilo tomu, abychom se na terase hospůdky pustili do zpěvu, který nás neopustil až do dvou do rána. Sice jsme od půl noci měli nutkání jít spát, protože nás čekalo hraní hned ráno, ale někdo vždycky spustil nějakou zvlášť pěknou písničku a …..
...zkrátka, padli jsme "o deset minut později", než jsme měli a ráno v osm se nám ze spacáku vážně nechtělo.
Je fakt, že jsme byli únavou trochu poznamenaní a jen jsme stačili ukryti mezi záchody roztáhnout unavené hlasivky, už nás zase hnali na pódium;-) Z toho všeho spěchu jsme trochu znervózněli a v tom zmatku jsme si nedokázali pořádně srovnat hlasy, takže zvuk na pódiu byl ve sborech hodně nevyrovnaný. Z pódia jsme lezli ztěžka, ale když z hlasů lidu zněly víceméně pozitivní ohlasy, uklidnili jsme se a odvrátili neúprosné nájezdy nespokojenosti. Alespoň částečně, protože jsme dobře věděli, že to mohlo být mnohem lepší…
Po dalších dvou kapelách se spustil déšť a tak se celé dění přesunulo z terasy do restaurace. Celé to stěhování trvalo trochu moc dlouho, ale nakonec jsme se dočkali. Podle mého to především první kapely měly uvnitř se zvukem ještě trochu horší, takže jsme byli vcelku rádi, že jsme už odehráli…
Po vyhlášení výsledků, jsme se vydali do letního kina, abychom už jako diváci příjemně strávili probíhající finále a večerní koncert. Což se nám povedlo i přes několikahodinový déšť, protože rozlehlá střecha nad areálem kina hravě pojmula všechny návštěvníky. Střelec vybavený tenisákem a raketou náhodně trefil Klokana přímo do pravé dlaně ( díky bohu, neboť v levé držel pivo:-)), čímž způsobil, že se Petr stal členem divácké poroty. Kdybyste o ten míček měl někdo čistě teoretický zájem, tak vězte, že ten už s rozkoší zlikvidoval můj pes:-))
Celé to uteklo jako voda v potoce a po vystoupení Hoptropu jsme už kličkovali zpět k Domu kultury, abychom si zase trošku zazpívali. Tam už se nacházel jeden z vítězů interpretační Porty - Tempo di vlak, takže jsme jamovali společně asi do tří do rána. Pak začalo Tempo balit, ale nám se ještě nějak nechtělo. Na terase jsme ještě pokračovali v započatém zpívání. Už za světla jsme vystřihli několik svých písniček, ovšem v úpravě vskutku nevšední. První máj jsme řádně přitvrdili a v Pro další den jsme vytvářeli sbory, o kterých zatím jen sníme. Bohužel s sebou na jamy nenosíme žádné "nahrávátko", ale asi bychom tak měli činit. Podruhé se nám tak vlastní písničky asi zahrát nepodaří:-)
Po tvrdém a krátkém spánku jsme se horko těžko posbírali a hlad nás zavál do jedné opravdu báječné restaurace. Pak už jsme pospíchali ku Praze, neboť nás večer ještě čekal koncert v Jazz klubu Železná. Já jsem napravovala spánkový deficit celou cestu stočená na zadní sedačce škodovky přikrytá kytarou a v tomtéž jsme pak pokračovali ještě chvíli po návratu do Prahy. Pak už nezbývalo než proběhnout studenou sprchou, abychom se zmátožili. Přesto, že se nám nepodařilo vylepšit naše obličeje, vyrazili jsme tramvají na místo určení. Už cestou nás zastihl telefonát, který nám sdělil, že na akci nebyl sehnán zvukař, takže se vše ruší. Neptejte se mě, jak k tomuhle nedorozumění došlo, protože to opravdu nevím ani nechápu, ale fakt to tak bylo. Do klubu jsme přesto dorazili, abychom se přesvědčili na vlastní oko a po zjištění, že nešlo o žert, jsme si dali pivko a plní dojmů i pojmů se rozplížili k domovům….
----
Stalo se 14.-16.6.2002 za přítomnosti: HN, Evy, Lenky, Marty a dalších