3. - 6. 7. 2003

Zahrada se záhony bacilů

Na Zahradu jsme se těšili. Z mnoha důvodů. Tak například, že si zahrajeme v amfíku, potkáme spoustu známých, uslyšíme spoustu koncertů kapel, které na festivalech až tak často nepotkáváme, zajamujeme… a v podstatě se i většina splnila. Jenže…

Ve čtvrtek dopoledne jsem byla ještě uzavřena mezi čtyřmi stěnami kanceláře, ale už jsem s Láďou po telefonu domlouvala nějaké ty taškařice a čerti se mnou šili. Tak jak to má před festivalem být. Láďa sice říkal, že je nějakej nastydlej, ale ubezpečila jsem ho, že ho z toho už večer dostaneme. Mířili jsme, shodou okolností stejně jako před Slunovratem, na chatu Klokanových rodičů u Pardubic, abychom se řádně vyspali a zazkoušeli.

Ale už ve vlaku do Kutné Hory, kde mě kluci vyzvedávali, jsem cítila podivnou únavu, kterou jsem ale zatím přičítala obvyklému týdennímu shonu a nevyspání. Těšila jsem se, jak mě kluci nastartují zpátky do toho "čertíhošití". Jenže oni se z auta spíš vypotáceli a navíc s rýmou a lehce chraplavými hlasivkami. Cestou jsme nejdřív svorně mlčeli a pak vymýšleli, jak co nejúčinněji vymítit ďábla z těla.

Na chalupu jsme dorazili v osm večer a těsně za námi i Škopy s rodinou. Ukázalo se, že i Vendy a malá Hanička jsou pořádně nastydlé a Pavel se hrdě hlásil, že je tedy asi jediný, kdo je nepostižen. Ovšem jeho občasný burácivý kašel nás uklidnil a ubezpečil o tom, že na Zahradu se vydáme sice pod zkratkou HN, která však lépe vystihne název Hromada Nemocí (pozn. Klokan: nebo herbář neduhů či hrozně napadení… vyberte si).

Prioritou večera tedy bylo nezkřížit bacily a nenamáhat hlasivky, neb nás v Náměšti na Hané čekaly dva koncerty.

Soutěžní písničky na páteční odpoledne jsme si tedy jen zlehka přehráli, přičemž začala stávkovat baskytara, respektive šňůra k ní ( letos nám dává nějak zabrat 8-)). Svůj názor na věc nezměnila ani po podrobné prohlídce a vlídné domluvě. Po vykloktání a spolykání všelijakých vitamínů a prášků jsme ulehli ke spánku.

Ráno už "krásně" hořelo v krku i mě a tak jsme se smířili s tím, že budeme muset trochu zabojovat. Zase jsme svorně vykloktali a zamířili na Moravu.

Nevím, co se to na našich silnicích děje, ale pokaždé, jedeme-li vzdálenost delší než 50 km, narazíme minimálně na jednu objížďku, která nám zdvihne mandle. I tentokrát tomu bylo ne jinak (ale na druhou stranu jsme se díky tomu obchvatu podívali do Benátek ;->). Navíc, když jsme zastavili u benzínky na kafe, zjistili jsme, že nám z Opla Karla něco teče. Nakonec Láďa usoudil, že je to jen voda a tak jsme nerušeně pokračovali dál.

I přes všechny překážky jsme do Náměště dorazili včas, zjistili co a jak, prošli areál, potkali prvních pár desítek známých, rozehráli se a než jsme se vzpamatovali, stáli jsme na jevišti před velkým amfiteátrem, ve kterém sice nebylo příliš mnoho lidí, ale ani tak málo, aby nebyl slyšet jejich potlesk. Bohužel hned na začátku našeho bloku došlo k nedorozumění a jedna čtvrtina kapely začala jinou písničkou, než jsme se domluvili. Rozrušení zřejmě udělalo své. Pak už šlo všechno jak mělo. Alespoň jsem žádnou dramatickou chybu nepostřehla. Po společné póze fotografovi, který nás odchytil hned cestou z pódia, jsem prchla před obvyklými polemikami nad právě proběhlým vystoupením a upalovala ke Kapličce, kde podle programu měli právě končit svůj blok Nezmaři. Naštěstí ( pro mě :-) ) bylo všechno jinak a Nezmaři i s Miki Ryvolou celé odpoledne ukončovali. Byl to jejich letošní nejhezčí koncert, kterého jsem zatím byla přítomna. Něco nového, něco starého a v prímové atmosféře. Navíc se zdraví nechalo ovlivnit neustále nabývajícími příjemnými prožitky a požitky, takže bylo poměrně dobře nejen na duši, ale i na těle. Jak se ale ukázalo, byl to stav přechodný.

Ještě před půlnocí mě dostihla únava a horkost, tak jsem se pro jistotu vydala ulehnout do auta. Byl tam největší klid a za těch pár festivalů už jsem se naučila v Láďově Oplovi i poměrně pohodlně vyspat. Z nočního koncertu s názvem "Až stanou ptáci" jsem měla jen pár minut. To když jsem nad ránem procitla a až do lomu se neslo nadšené divácké skandování.

Poprvé jsem si uvědomila, že toho na letošní Zahradě budu muset oželet asi víc. Se mnou totéž prožíval i Klokan, což jsem mu jistě nepřála, ale alespoň jsem v tom odříkání nebyla sama.

Ráno jsme se probrali poměrně brzy, však jsme taky šli brzy spát. Vydali jsme se hledat ostatní a pak jsme zamířili na Zámek na bluegrassový koncert, kde jsme vyslechli spoustu fajn kapel jako Bodlo, GrassCocktail, Pergamen či Bluegate. Bylo tam narváno, ale přesto jsme si to užili a pořídili i pár fotek pro Folktime (s Elkou jsme totiž na Zahradě ještě navíc tak trochu redaktořili pro tento internetový plátek…). Pak už jsme se navzájem naháněli po areálu, trošku pozkoušeli a ujišťovali se, že stále sílící chřipce nepodlehneme a na Trampském dnu na Zámku ze sebe vydáme všechno. Myslím, že se nám to i povedlo. Alespoň ohlas diváku byl příjemný, málokde jsem měla pocit, že jsem někde ze stejných důvodů jako posluchači. Snad díky tomu vzácnému propojení hlas sloužil a nálada se s každou písničkou zvedala o bod výš.

Ovšem tím také všechno zhaslo. Koncertní vypjetí, do kterého se člověk dostal, zmizelo a dostavila se únava ve vší síle. U Kapličky jsme si ještě s Klokanem užili povedené vystoupení Jarretů, zamířili se najíst, což přineslo pár krizových okamžiků, ale ty tu nebudu rozpitvávat. Prostě by některé restaurace v Náměšti mohli mít víc snahy uspokojit hladové návštěvníky Zahrady. Ale zřejmě vydělávají dost i mimo tyto hojně navštívené dny. (taky si jinak neumím vysvětlit, že zavřou kuchyni v sedm hodin, kdy je hned vedle na scéně Radnice spousta hladových potencionálních zákazníků…)

Kolem osmé jsme se trošku smutně rozloučili se zbytkem kapely, která už bujaře oslavovala s Falešnou kartou a zamířili na nám přidělenou ubytovnu v blízké Senici. Na mě osobně to padlo tak, že ani touha slyšet Neřež v nové sestavě i spoustu jiných kapel, vidět avizovanou svatbu a zmiňované chystané oslavy, mě neudržela na nohou. Na ubytovně jsem z posledních sil upadla do spacáku a usnula s přicházejícím setměním. (to snad bylo ještě dřív, nevím kdy jsem naposledy usnul chvíli po deváté…)

Hrůza, co? Prospat Zahradu. Tak s tímhle vědomím jsem se probudila. Žádné skvělé ráno to nebylo. Krk v plamenech, hlava otupělá, jak kdybych se těch včerejších oslav účastnila. Klokan trefně prohlásil, že je to ta "nejlevnější opice" v jeho životě. Byl na tom totiž podobně. Když mě probrala sprcha, pod nátlakem jsem donutila Klokana ke spěchu, abychom měli něco málo alespoň z té neděle. Její dopoledne jsme strávili opět na Kapličce, kde měli recitál např. Vltavín, Nová Tvář, Basama s fousama, Potíže či Neboysa. Reportáž si můžete přečíst na Folktimu.

Se Zahradou jsme se rozloučili posledními pár písničkami Jarretů na Amfiteátru a po pozdním obědě vyrazili k domovu. Cesta proběhla v klidu za kánonového pokašlávání Klokana, Jepťáka i mého.

Zatímco já vám tyhle řádky píšu skoro ze své postele v Posázaví, Klokan vám ji nejspíš na stránky přilípne ze svého marodování v Praze (tak, tak...). Tak nám přejte, abychom se do nadcházející dovolené dali do kupy. Protože už se na ni moc těšíme. Těžko říct, co se všechno přihodí, ale kdyby byla jen trošku taková, jako ta loni, bylo by to hluboké… ale opravdu hluboké :-).

A pokud budete mít taky náhodou volnou chvilku, zastihnete nás například od 18. - 20. 7. v Trocnově na Jihočeském zpívání, o týden později tj. 26. 7. v Piheli u České Lípy na Pihelském kaprovi, 28. 7. na open scéně Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. V průběhu týdne pak kdekoliv po vlasti, ale nicméně koncem týdne se náš směr stočí k vodnímu hradu v Budyni n. Ohří, kde zakončíme dovolenou na Budyňském poutníkovi ve skvělé společnosti např. Copu, Nezmarů, Bokomary či Vojty Zíchy. Ovšem, že o všem napíšeme :-)

Tak na shledanou…