Už večer po sobotním předkole Trampské porty v Kolíně jsem ucítila neskutečné pálení v krku. Láďa si stěžoval už od sobotního rána, ale Petr jeho nářky sebejistě odrážel poznámkou, že to je před soutěží normální stav. A tak jsem si říkala, že je to možná v rámci posoutěžního šoku také normální. Ovšem průběh neděle i pondělí mě přesvědčil o opaku. Navíc se jevilo jako žádoucí obávat se i o Škopyho a Jepťáka. A tak jsem s obavami očekávala příchod úterý 9. 4. 2002, kdy jsme se měli účastnit středočeského kola Konkurzu Zahrady v Bohnicích - v Divadle za plotem. Už také proto, že jsem měla absolvovat cestu naším oříškově hnědým "čímsi". A pondělní projížďka po Zruči mě zrovna nepřesvědčila o pojízdnosti vozidla. Ale návštěva mé oblíbené benzínky v Kácově vše spravila, ne díky šikovnosti mé, ale pána, který držel službu ;-)
Cesta proběhla kupodivu bez zádrhelů. Za zmínku snad stojí jen to, že jsem konečně pochopila smysl křižovatky na okraji Prahy, kde auto nechávám, neboť provoz v Praze mi nahání hrůzu i coby chodci, a která byla do nynějška mou noční můrou ;-) A protože jsem byla domluvená s Klokanem, že se s ním svezu od něj z práce, abych nemusela autobusem přes celou Prahu, vystoupila jsem na Vysočanské a honem skočila do hospůdky na kafčo a očekávala vyzvánění telefonu. Předpokládáte správně, že marně ;-) Petrovi šéfové poněkud protáhli poradu. A tak jsem celkem snadno vyhledala Olouše (pro nepravidelné čtenáře: jedná se o Olcita, slušně řečeno, středního věku :-)) a vyhřívajíc se na slunci přemýšlela nad nadcházejícími okamžiky a co chvíli testovala stav hlasivek….
Vjezd do Bohnického areálu jsme našli jen s drobným zpožděním. Škopy nám vyběhl naproti se slovy, že už vstupní povinnosti splnil a pár minut po nás dorazil i Láďa. Tohle porozumění nás pozitivně naladilo ;-)
Všude už se pohybovala spousta lidí a za chvilku vše vypuklo. Hráli jsem naštěstí až od půl deváté, takže jsem měli čas ještě na krátkou zkoušku. Pak jsme chvilku klábosili na chodbě, obhlédli sál, poslechli pár kapel a než jsme se vzpamatovali, už jsme stáli v zákulisí. Poslední dolaďování, vzájemné hecování, které se nám osvědčilo v Kolíně a už nás pořadatel hnal na pódium. Pak už bylo všechno zase strašně rychlý. Pohled z pódia byl příjemný. Ztemnělý a tichý sál vytvářel, tedy alespoň z mého pohledu, silný kontrast s prostředím Muziky, kde jsem doposud s HN vystupovala. Působilo to uklidňujícím dojmem. Poslední výměna pohledů…:-) A než jsme se vzpamatovali, už jsme zase byli dole.
Na výsledek se budete muset zeptat našich příznivců, či nepříznivců, sedících v hledišti, protože náš první dojem byl spíš špatný. Z odposlechů jsme neslyšeli nic moc kloudného. Ale byli jsme ujištěni, že až na "drobné úlety", to bylo dobrý…:-)) Nějakou tu chvíli jsme diskutovali o právě proběhlých minutách a pak se odebrali do sálu, kde jsme naslouchali ostatním kapelám až do konce.
Celý koncert byl opravdu hodně dlouhý (nacpat 15 kapel do jednoho večera bylo opravdu odvážným činem pořadatelů), a tak k tradičnímu "posezení" kapel s Juppem a Honzou Hrubým - coby zástupci Zahrady - došlo až kolem půlnoci. Jejich hodnocení nás spíše potěšilo. V dobré náladě jsme se tak mohli rozjet ke svým domovům, neboť jsme ráno šli všichni do práce. Petr mě vyložil u Růži ( zmiňovaná Škoda 105L, slušně řečeno hodně stará :-)), která naštěstí stála nepoškozená na svém místě. Nocí jsem vyrazila po dálnici směr Brno snažíc se nepodlehnout náhlému ozývání se spánku. Kazeťák v autě je jedna z nejužitečnější věcí, co znám:-)))
Celkem shrnuto se mi na konkursu Zahrady líbilo a mám-li mluvit za HN ( což vlastně mám:-o), tak jsme odjížděli s pocitem, že to od nás sice mohlo být lepší, ale vzájemně si určitě zadky nenakopem:-))
Což by se možná dalo nazvat happyendem, ne??:-)))
----
Stalo se dne 9.4.2002
Elka