O víkendu 15.-17. června na nás čekal první dvojboj v dějinách Hlubokého nedorozumění. V sobotu jsme měli hrát ve Žluticích a na Zvíkovci. Aby toho nebylo dost plánovali jsme ještě přesun do Jindřichova Hradce. A takhle to dopadlo:
V pátek jsme vyjížděli dvěma vozy ze dvou míst. Skončilo to podle očekáváním hlubokým nedorozuměním, když Jana nedala jasně najevo, se kterou posádkou vyrazí. Se Škopym a Honzou jsme tedy čekali na Janu. Pavel ještě ujišťoval, že říkala o půl sedmé. Jana bývá svědomitá, a tak nás už pět minut po tomto čase přemohly nervy a volali jsme Janě na mobil. Jana mě nadšeně přivítala se slovy, že všechno stihla a už vyjíždějí… …s Bárou ze Stodůlek. Protože už tedy nebylo na koho čekat, nasedli jsme a vyrazili. Za Barandovským mostem volal Jepťák, že posádka číslo 2 je úplná (Láďa plnil roli navigátora) a vyráží z Hostivic. Prý na nás někde počkají.
Cesta probíhala bez problémů, až Jepťák zavolal, že budou čekat u Hraštice u pumpy, přesný místo ještě zavolá. Říkal jsem si, že je to zvláštně udáné místo, protože Hraštice je poblíž cesty, ale nejdem tamtudy. Za dvacet minut Pavel přijal další Láďův telefon. Hlášení znělo: čekáme u pumpy u Rakovníka. Opět jsme si říkal proč říká u Rakovníka, který není daleko, ale přes něj se nejede. Říkal jsem si, že ta pumpa bude asi u velké směrovky na Rakovník a pokračoval v cestě. Když jsme minuli poslední odbočku na Rakovník, volali jsme o přesnější udání polohy. Láďa, odvětil, že stojí skoro u cedule na začátku Rakovníka. Posádka č. 2 si zkrátka vyhlédla jinou cestu. Situaci jsme si vyjasnili a sraz měl být tedy až ve Žluticích. Tam jsme dorazili asi o půl deváté. V devět přijel nadšený Láďa, který nás přesvědčoval, že vybíral cestu ne podle délky, ale podle krásy krajiny. Té si určitě na okreskách užili dost.
Ve Žluticích už hořel oheň, a tak jsme se k němu po večeři taky přišli podívat a už jsme neodešli. Vyhrávalo se všechno možné, celý večer však převládal rytmus blues. Protože jsme měli vystupovat už po desáté, nevysilovali jsme se nějak přehnaně a už kolem třetí ranní jsme zalezli do spacáků v místní tělocvičně.
Druhý den ráno jsme vstávali už ve čtvrt na devět, abych se stihli trochu rozehrát. Za deset minut deset jsem už byl trochu nervózní, že stále cvičíme v tělocvičně (v tomto případě spíše hudbocvičně), a tak jsem zavelel k odchodu. Jana nechápala, proč jsem nervózní, když hrát budem asi až o půl dvanácté. Tuto informaci si však nechala pro sebe, prý abychom včas vstali (to volá po pomstě).
Koncert proběhl adekvátně k brzké ranní hodině (11:45) a sychravému počasí. Na lavicích sedělo asi 70 navlhlých, ale aktivních diváků a na pódiu jsme se snažili skrýt rozespalost. Výsledný dojem našeho vystoupení byl z mého pohledu průměrný. Bylo mi líto, že nemůžeme zůstat, protože Žlutice patří k mým oblíbeným festivalům, kde vládne pohoda, ale už nás volal Zvíkovec.
Zvíkovec je od Žlutic vzdálen asi 60 km, takže 75 min, které jsme na přesun měli, se zdálo být postačujících, byť celá cesta vedla po okreskách. Tentokrát jsem se svým Oloušem vyrazil v čele kolony já a Bára řídila svou Toyotu v závěsu. Protože jsem nechtěl zahanbit svůj zahraniční vůz, jel jsem systémem rallye (ač se to asi té Toyotě za mnou nezdálo). Chápu, že průměrná rychlost 65 km/hod rallye moc nepřipomíná, ale zkuste to jet okreskami s Oltcitem s třemi lidmi, nástroji a batohy. Nakonec jsme vše stihli s rezervou a Zvíkovec nás přivítal slunečným počasím.
Zvíkovická kytička se odehrávala v kotlině pod návsí. Musím říci, že mě festival překvapil slušnou návštěvností (cca 300 lidí) a výborným zvukem. Protože jsme plánovali ještě přejezd do Hradce, domluvili jsme se s pořadateli, že budeme hrát jako čtvrtí po nejbližších třech kapelách. Zde začalo asi největší nedorozumění celého víkendu. Už ve Žluticích nás Jana překvapila informací, že se máme na Zvíkovci prezentovat jen třemi písničkami. O to větší byla naše spokojenost, když jsme na místě zjistili, že kapela hraje 30 min. Spočítali jsme si tedy, že hrajem za hodinu a půl a vyrazili na oběd do blízké hospody. Do areálu jsme se vrátili asi po 70 minutách a divili se, že hraje kapela, která měla být až za námi. Do dnes mi to není úplně jasné, ale celé nedorozumění způsobily tři hlavní faktory: čás tlačil, a tak se vstoupení spíš krátila; jedna kapela odehrála už dřív, protože si kytarista zlomil ruku; špatně jsme to spočítali. Tak jsme nechtěně pomohli rozšířit organizační chaos, ale co chcete po skupině se jménem Hluboké nedorozumění. Nakonec jsme vystoupení odehráli a bylo to alespoň po zvukové stránce o poznání lepší než ve Žluticích. Po vystoupení jsme se ještě udobřili s organizátory, marně zkoušeli hledat zpěvačku skupiny GrassCoctail (se kterou jsme si tu dali sraz) a už jsme se chystali na Hradec.
Škopy a Bára mířili přímo do Prahy, a tak Oloušovi přibyl jeden pasažér. Přesto se vydal do Jindřichova Hradce s odhodláním (netušil, co ho ještě čeká). Cesta probíhala celkem dobře, i když se Láďa opět snažil navigovat, a tak jsme před osmou hodinou vpadli do téměř prázdné tělocvičny hradeckého gymnázia, kde se odehrával festiválek Liák jenom tak. Na pódiu se zrovna snažil Jerry Lešner se svou kapelou Husí kůže a šlo jim to velmi dobře. Návštěvnost byla ještě trochu nižší, než před týdnem na pražském Lišákově festivalu (asi to bylo tím, že jsme v Hradci nevystupovali J ). A je to škoda, vystupující kapely si více diváků určitě zasloužili. Na pódiu jsme viděli po Husí kůži ještě výborně zpívající, ale trochu v textech smutnou Janku Kúdelovou ze Slovenska, příjemnou folkovou dvojici Disneyband, opět skvělý Jarret a finišující domácí Jan tak tak s výbornou zpěvačkou. Všechno to byla vystoupení, která by se neztratila na jakémkoliv velkém festivalu.
Večer končil kolem půl dvanácté a všichni začali hledat nějaký pěkný noční podnik, kde by se dalo pokračovat. K překvapení jsme zjistili, že je všude skoro plno, a tak se účastnící festiválku infiltrovali do místních klubů po malých skpinkách. My skončili s Jerrym, Jen tak taky a Lišákem v Hockey Pubu. Tam jsme se konečně navečeřeli a pak si taky trochu zajamovali. Zavírací doba byla ve dvě, a tak nás už ve tři vyhnali zpět na ulici. Dorazili jsme tedy zpět do tělocvičny, kde jsme zalehli a probudili se o několik hodin později.
Největší ranní zábavou bylo stavění basketbalového koše na místo, kde bylo včera pódium. Vše jsme zvládli a mohli vyrazit ku Praze. Posádku vozu doplnil ještě Jerry, takž nyní Olouš vezl 5 lidí, 5 batohů a 3 kytary (2 ve velkém tvrdém pouzdru). Přesto cesta ubíhala poměrně rychle a skončila v Praze kolem druhé hodiny.
Celý víkend byl sice trochu hektický, ale cestování mě bavilo. Příští týden prozkoumáme pro změnu sever Čech, takže hurá na Rumburk.
Stalo se 15.6.-17.7.2001 za přítomnosti Klokana, Jepťáka, Jany, Škopyho, Honzy a Báry
