Tak jsem si nalistoval na internetu zase jednou Folktime. Kromě standardně dobré náplně právě nového čísla mne zaujal nový seriál Jak je to se zpěvem, který připravuje Michal Pravec. Seriál se má zabývat vším kolem zpěvu (intonace, artikulace, improvizace atd. ).
Prvním přínosem je už samotná existence takového seriálu. Pokud si pamatuji, tak v hudebních časopisech jsem toto téma dosud v širším pojednání nezaregistroval.
Už v prvním dílu mě zaujal přístup k danému tématu. Nenajde se zde žádné bušení pouček do hlavy, vše vychází z praktických příkladů a text je prokládán krátkými doporučeními.
Nejvíc mě ovšem zaujal názor, že nad vší technikou zpěvu stojí výraz a barva hlasu (neboli xicht). Konečně se toto někde objevilo. Technika je skvělá věc a mrzí mě, že v mém případě je tak mizerná (ve velké části nešvarů uvedených v prvním dílu jsem se poznal), ovšem na co je někomu technika, když zpívá o knedlíkách. Tímto výrazem označuji stav, kdy zpěvák, či zpěvačka prezentují svatbu i pohřeb jasným, čistým ale hlavně stále stejně zabarveným hlasem s minimem znatelných emocí. Musím říci, že daleko více preferuji ve svém výběru kapely, kterým se dá to, co zpívají věřit. V tomto pohledu mě děsí některé poroty různých soutěží, které vám vyčtou dotahovaný tón a prodloužení slabiky nebo dokonce příliš bujarý projev, aniž by tušili, že to, co jste zpívali, byla pakárna, která si určitý odvaz v projevu vyžaduje (ačkoliv mají text na papíru před sebou). Na druhou stranu pak nechají projít dál kapelu, která splňuje veškerá technická měřítka, ale všechny písně v jejím podání znějí stejně ať jsou o čemkoliv. Možná i proto se obvykle mé pořadí na soutěžích často liší od toho oficiálního.
V technickém přístupu ke zpěvu vidím ještě jedno úskalí. Všiml jsem si ho hlavně u zpěvaček. U některých kapel si pamatuji z dřívější doby příjemná vystoupení, kdy občas ve zpěvech něco lehce zaskřípalo. V současné době jsou jejich vystoupení pastvou pro uši - všechno je čisté, přesné, dynamické …, ale není to pastva pro duši. Je to sice přesné, ale není tam ta živočišnost a přirozenost. Důvod je jednoduchý. Zpěvačka (zpěvák) kapely chodila na hodiny zpěvu, kde zjistila, jak s hlasem pracovat a zvětšil se jí rozsah možností práce s hlasem. Zároveň ale ztratila svůj přirozený výraz a barvu a začala znít jako desítky jiných technicky dobrých zpěvaček.
Nezatracuji techniku a hodiny zpěvu, to v žádném případě. Zároveň však doporučuji nezapomenout úplně na svůj přirozený výraz (jak někteří profesoři učí), protože je to často to nejcenější, čím lze posluchače skutečně oslovit.
Jsem zvědavý, jak se bude seriál Jak je to se zpěvem dále vyvíjet a doporučuji každému si ho přečíst.
----