|
8. – 12. 8. 2007 |
Prázdniny v Telči II
|
 |
Středu jsme prožívali klasicky předkoncertně. Hlavním programem dopoledne (12-16hod) byla tedy snídaně, zkouška a oběd. Kolem páté jsme se už začali potulovat kolem štábu a nad Telčí se začalo prohánět nezvyklé množství mračen, ze kterých navíc začal padat po chvíli déšť. Naštěstí se opakoval loňský scénář, kdy přestalo pršet těsně před časem, kdy bylo nutné se rozhodnout, zda se nestáhneme do podloubí. Pro jistotu jsme se ale na pódiu vměstnali pod připravený kozlovský deštník, což se nám na pár chvil i vyplatilo. Nemůžeme objektivně říci, jak jsme zahráli, ale pro nás to bylo asi nejpříjemnější telčské vystoupení a opravdu jsme si ho užili. Mě osobně k dokonalému štěstí chyběla jen možnost se postavit většinu času plně na obě nohy. Hned za mnou stál totiž zmiňovaný deštník, jehož základna mi vytvořila v mém „operačním prostoru“ nepříjemný schůdek. Ale všechno dopadlo dobře, nezakopl jsem, nezapomněl jsem text ani akordy, tak na co si tady stěžuju :-)
I pro tento večer jsme hlavní koncert i nocturno nechali ležet ladem. Ne že bychom si chtěli nechat Hradišťan a Jabkoň ujít, ale když jsme viděli 100m frontu táhnoucí se od zámku, usoudili jsme, že pohodlné místo asi nenajdeme a stání na cizí noze by nám zážitek trochu kazilo. Také nás čekalo rozloučení se Škopym, který musel zpět do Prahy a zbytek týdne jsme tak absolvovali už bez něj.
Nočni sejšn se ale tentokrát konal v plné parádě, i když trochu jinak. Opustili jsme tradiční sklep a rozbalili kytary přímo na kocouřím pódiu na náměstí. V zájmu klidného spánku místních obyvatel jsme tentokrát volili i klidnější písně, které jsme si předtím stejně ve sklepě ve větším množství zahrát nemohli. Hlavním protagonisty byli kromě nás a Epy také Honza Řepka a Tomáš Berka. Cestu kolem měl i Franta Černý, který také přidal pár písní k dobru. Kolem čtvrté mě začala přepadat ospalost a protože i celý sejšn se viditelně chýlil k závěru, nastala ta pravá chvíle utíkat směr spacák.
Ve čtvrtek jsme víceméně osiřeli. Epíci se odpoledne vydali k domovu. Na druhou stranu tak vznikla naděje, že nás nebudou večer tolik svrbět prsty a před páteční jízdou do Tovačova se dobře vyspíme. Večer jsme plánovali strávit na koncertech. Ale počasí nám trochu změnilo plány. Už kocouří scéna Jen tak taků se musela přesunout kvůli dešti do podloubí. Ale vůbec to neubralo působivosti koncertu, možná právě naopak. V podloubí a po deštníkem před ním se semklo kolem kapely slušné množství diváků (cca 100) a celá akce vyzněla moc pěkně. Nás ale přesvědčil přítel hlad, že nemáme vydržet až do konce a před hlavním koncertem by ještě bylo dobré sehnat něco pořádného k snědku. Zasedli jsme pod stany na zahrádku restaurace U Marušky a tato návštěva se nám neplánovaně pěkně protáhla. Samotné jídlo (a velmi dobré) jsme zvládli celkem rychle, ale stupňující se déšť nás nenechal změnit lokál. A tak jsme se smířili s tím, že minimálně první část koncertu, kterou obstaral Cimbal Classic vynecháme. Na Michala Prokopa a Framus 5 jsme ale chtěli stůj co stůj a navíc i svatý Petr začal lehce utahovat kohoutky, a tak jsme se kolem deváté přeci jen ocitli na nádvoří zámku. A koncert se podařil. I přes nepřízeň počasí aparatura vydržela a kapela hrála jak o život. Snad jen promoklí diváci byli přeci jen trochu chladnější, než se dalo čekat a Prokopovi se nepodařilo je dostat do pořádného varu. Z výše uvedených důvodů bych to ale určitě nebral jako problém kapely. Trochu mě překvapil jen výběr písní, kdy neznámější pecky zazněly hned z kraje, po nich následoval blok nových písní (k mé radosti) a koncert místo gradace končil v nekonečných sólech bluesových klasických kousků. Poslouchání to bylo pěkné, ale přeci jen byl vrchol koncertu jinde. Ten večer jsme si stihli poslechnout i nocturno Jany Šteflíčkové a kapely Kůň. Šlo samozřejmě úplně o jinou muziku než na nádvoří, ale i to byl tak dobrý zážitek, až v našich rukách skončilo i nové CD :-) Ač jsme původně plánovali hned jít spát, organizmus navyklý na usínání hluboko po půlnoci nebyl na takové finále ještě připraven. Navíc se ve sklepě začal opět formovat sejšn. Ale, po pravdě řečeno, už to nějak nebylo ono, a tak jsme nakonec skutečně zlomili rekord a spacáky jsme přepadli už před třetí hodinou.
Pátek byl dnem odjezdu. Telčská mise končila a blížila se akce Tovačov. O té už vám napíše pár řádek zase Elka. Každopádně nás Telč opět nezklamala a pro mě osobně to byl nejhezčí týden letošního léta ( na druhou stranu aby ne, když jsem nemusel do práce :-) ) Druhý den jsem se samozřejmě probudil v poledne, ale tím jsem se nenechal zmást a zdravil okolí podle biologických hodin dobré ráno (koneckonců prázdninovotelčský čas je standardně posunut od SEČ cca o 5 hodin). Po snídani se mi povedla poslední dobou nevídaná věc, v klidu jsem jen tak posedával a polehával čekajíc trpělivě na čas oběda, který nastal kolem čtvrté – zkrátka jsem nikam nepospíchal a jen se flákal. Po přikutálení se z Kopečku (obávaná restaurace všech dietářů) zpět na náměstí jsem si poslechl na kocouří scéně skupinu Do větru. Poprvé jsem měl možnost si tuhle svitavskou kapelu poslechnout v klidu a odnesl jsem si dva základní poznatky. Za prvé hrají hudebně dost zajímavou muziku, která ale za druhé dost často přerůstá až k exhibici a samotné písničky mizí v hromadě zvuků. Ve finále mi tak celé vystoupení tak nějak proplulo ušima a v hlavě nic nezůstalo. Druhým vystupujícím byl už výše zmiňovaný Marien. A hned byl vidět zásadní rozdíl. I když mé ucho zvyklé slyšet trávu růst občas zaregistrovalo nějaký ten nechtěný jazzový prvek, samotné písničky byly dost silné, aby si s tím hravě poradily a nohy si dupaly do rytmu jako divé. Příjemným překvapením pro mě bylo hostování Zubříkovy manželky Mirky, kterou uuž jsem za mikrofonem dlouho neviděl (vlastně ani mimo něj).
Večer jsem původně na koncert jít ani nechtěl, ale nakonec se ukázalo, že všelikých tónů ještě nemám dost a psychiatrio Redl-Janoušek-Lenk mi potvrdilo, že jsem udělal dobře. Oproti jiným jejich vystoupením mě příjemně překvapilo, že ubylo show a o to víc bylo muziky. Slávek Janoušek navíc představil v pár písních své nové CD. Další část noci běžela podle nedělního vzoru. Povedené nocturno s Nestíháme vystřídal ještě povedenější sejšn, kde právě Nestíhači proti neděli vystřídali Marieny. Jako slušný občan jsem se pak ubíral do spacáku opět za světla.
I v úterý jsem si zopakoval úspěšně denní scénář z předchozího dne. Na kocouří scéně jsem si poslechl vystoupení Tamaralu a pak především Epy de Mye. Marně jsem se snažil odhalit tajemství faktu, že je tahle kapela schopná sejšnovat tři noci za sebou do rána a ještě předvést na pódiu výkon, který zaujal každého kolemjdoucího. A to se ještě museli poprat s pořádným pařákem. Hlavně Lucku, která se musela popasovat s přímým slunečním zásahem jsem obdivoval více než obvykle. Podobně jako u Marienů, jen snad ještě ve větší míře, se zde potvrdila skutečnost, že kapelu nad průměr vyzdvihuje především dobrá písnička. Úterní hlavní koncert Fleretu a Bokomary jsem si pak nechal ujít v očekávání příjezdu zbytku kapely. Vše v tomto směru dopadlo dobře a kolem desáté jsme si mohli všichni spokojeně připít na zdraví a spolu s Epy de Myky se pustit do další sejšnové noci. Tentokrát bylo ale vše skromnější (my se přeci jen hold potřebujem před naším koncertem trošku víc vyspat ? ), a tak jsem poprvé v Telči usínal za tmy už kolem čtvrté hodiny.
Do Tovačova jsme navzdory smělým plánům dorazili tak akorát. Zdrželi jsme se v Telči, v koloně na D1 i v objížďkách. Vlastně bylo malým zázrakem, že jsme stihli začátek poetického večera ve věži. Dobíhala jsem ostatní netušíc, že akce nebude probíhat v mezipatře, ale až úplně nahoře. Sotva jsem popadla dech, bylo zahájeno. Navzdory velkému horku byla hodinka ve Spanilé věži více než příjemná. Tapiny básničky jsme prokládali romantičtějšími z našich písní, zapíjeli to vínem a zajedli občerstvením z domácností organizátorů. Atmosféra byla přímo spanilá...
Proběhl i sejšn do pozdních nočních hodin, který byl ovšem poněkud zvláštní. Nejdříve jsme utvořili skupinku s místními folkověji laděnými, ale byli jsme vyzváni k účasti u ohně, kde hráli Šediváci. Chvíli ovšem trvalo, než došlo k propojení obou skupin. Nakonec se vše snad jakžtakž podařilo.
Ráno jsme se vstáváním nespěchali, v poledne posnídali polévku a vyrazili přezkoušet repertoár ve třech. Hráli jsme až po páté hodině, kdy bylo hlediště zaplněno, tak jsme se chtěli vytáhnout. Vystoupení proběhlo příjemně, nicméně na velkém pódiu nám basa tak trochu chyběla. Pak jsme si užili vystoupení Bezefšeho, které bylo nabité energií a rozproudilo krev nejen v nás, výtečně povečeřeli v blízké hospůdce, se zájmem shlédli hvězdu večera – Neřež a vydali se zahrát si do hospůdky, neboť v areálu se chystal country bál. Při jeho posledních tónech jsme se ukládali ke spánku před dlouhou cestou domů...
Předchozí část: Budyňský poutník, Muzika a Prázdniny v Telči I - Klokanovo sólo
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)