Ne nestěhovali jsme řeku, ani město. To jen přejíždělo Hluboké nedorozumění…:-)
8. února 2003 jsme totiž zahájili novou festivalovou sezónu tradičně na příbramském Huntíku (pozn. Elka: ovšem netradičně poprvé v této sestavě, neboť jsem loňskéhu Huňťu promarodila ).
Pokud jste četli reportáže z naší loňské cestománie a předloňského bloudění, musím vás tentokrát zklamat. Vše jsme totiž našli tentokrát napoprvé a dokonce včas!:-) Ráno jsme sice měli určité obavy, při pohledu na chumelenici za okny, ale kolem poledního sněžení ustalo, a tak jsme mohli po obědě vyrazit s čistým výhledem. Ze samotné cesty si toho mnoho nepamatuji. Jasně si vzpomínám na modrou ceduli označující začátek dálnice a pak zase další modrou ceduli, která značila její konec. Mezitím jsem jen v hrozné dálce slyšel nezřetelné ženské hlasy. Zkrátka jsem asi usnul. Ty hlasy ale nepocházely z rajského snu, to si jen Elka s Monikou sdělovali spoustu určitě důležitých věcí. Nechtějte ale vědět bližší komentář ( na Klokanově lehce ironické poznámce asi něco bude, protože si z toho rozhovoru také nepamatuji ani námět, a to jsem bděla, pokud si vzpomínám :-) ). Jednak je neslušné poslouchat, a já jsem prý ( "prý" ) slušný člověk, a jednak mě můj polospánek zaměstnával dostatečně, až jsem se z toho probral celý unavený.
Příbramský restaurant Club, kde se Huntík konal, nás pohltil už po druhé hodině. Uvnitř restaurace se válel hustý cigaretový dým. Rozhrnuli jsme ho a vstoupili do koncertního sálu. Pódium vypadalo sice pěkně, jen bylo poměrně nízké (to znamená, že bylo ve stejné výšce se zbytkem podlahy v sálu a vlastně se od neodlišovalo ničím jiným, než postavenými mikrofony). V sálu nebyl už vzduch tolik naplněn suchým cigaretovým kouřem. Mimo jiné to možná bylo tím, že tam téměř žádný vzduch nebyl. Obdivovali jsme diváky, kteří vydrželi na svých místech sedět bez přestávky více než dvacet minut. Popravdě jsme obdivovali všechny diváky. Na vystupující kapely totiž reagovali velice spontánně. Začali jsme se tak na naše vystoupení těšit ještě o něco víc. Trochu jsme se jen obávali, jak budou reagovat na přespolní, když většina účinkujících byla z okolí.
Nejvíce ovací sklidila asi kapela Pakáž ( z těch pár, jež jsme shlédli ). Mě popravdě tolik nezaujala. Silná kytarová sekce (3-4 kytaristi) rozhodně nebyla v aranžích využitá a některé písně byly snad až zbytečně dlouhé. I když to se mi mohlo jen zdát, neboť mi každou chvíli docházel kyslík a já čekal na konec nejedné písně nedočkavě především, abych mohl vyběhnout ven, kde byl sice mráz, ale alespoň okysličený. Naopak se mi líbil drive bluegrassové kapely Pauza. Jen škoda, že hráli převzaté písně. S touto kapelou souvisí také jedno naše drobné hluboké nedorozumění.
Zděněk Hejkrlík, hlavní pořadatel, přišel chvíli po čtvrté k našemu stolu a povídal mi: "Tak teď je vedle pauza a pak budou zpívat ty holky Perinbabky (ony se tak přesně nejmenovali, ale přesný název jsem jaksi zapomněl…). Ty budou mít tak čtyři písničky a pak jdete vy." Briskně jsem si spočetl, že to dopovídá tak dvaceti minutám a sdělil svou domněnku pořadateli. Ten se podíval poněkud nechápavě a vysvětlil mi, že vystoupení dvou kapel bude trvat tak tři čtvrtě hodiny. Já se podíval úplně stejně a ptal se jaké dvě kapely, když po přestávce bude hrát jen dívčí kapela. I dostal jsem odpověď: "Tam žádná přestávka není, tam přece teď hraje Pauza..". Taky mi mohlo dojít, že Pauza je jméno kapely a ne označení prodlevy mezi dvěma vystupujícími. Hold se člověk furt učí. Mimochodem, znám i kapelu Přestávka ( není to Přestáfka? :-o To jí neomlouvá 8-) ). Pak se v tom vyznejte.
Čas našeho vystoupení se tak nakonec usadil poblíž páté hodiny a my vyrazili na pokyn pořadatele na pódium. Trochu nás překvapilo, že tam zároveň s naším příchodem usedla jakási dvojice s kytarou. Chvíli jsme dělali jakoby nic a oni dělali jakoby zvučili. To už nám nedalo a optali se. A dozvěděli jsme se, že jsou dohodnutí s pořadatelem, že hrají teď. Prý už to měli potvrzeno před hodinou. Nás tam sice poslali před minutou, ale na druhou stranu pořadatelů bylo víc a nám na tom nesešlo, a tak jsme po krátkém testu prken, která znamenají Huntík, opět způsobně odešli.
O čtvrt hodiny později jsme se tak vraceli už do důvěrně známého prostředí. Nazvučit jsme se zvládli v rekordním čase a spustili náš písňový pětiboj. Publikum nás přijalo vřele, a tak se nám z každou písní hrálo stále lépe. Největší aplaus sklidila asi novinka Znamení řádu sedmi vran, a my se jen těšíme, až nám trochu přejde do krve, abychom si tu písničku patřičně užili i na pódiu. Jedinou nevýhodou bylo to krátké zvučení, přeci jen: Práce kvapná, málo platná. Ale zkuste si ladit zvuk pět minut nebo dokonce víc, když se mají na pódiu vystřídat tři kapely do hodiny. Zvukaře ale musíme pochválit. Za neseřízené odposlechy přeci jen nemohl a na naše sóla a sbory reagoval velmi rychle. Po poslední písničce se nám ani nechtělo dolů (obrazně řečeno, odešli jsme rovně), ale nakonec jsme přeci jen propluli sálem zpátky do restaurace.
Tam už jsme jen balili, popovídali si se spřátelenou kapelou Trapas, rozloučili se s pořadateli a vyrazili. Měli jsme totiž v plánu ještě večer strávený v tiché hospůdce v Prosečnici u Sázavy, kde jsme si chtěli po delší době užít malého tichého jamu. Všechno samozřejmě dopadlo jinak ( jak také jinak? 8-) )
Už v Příbrami se k naší výpravě připojil Jirka s Vendulou a naopak se chystal odpojit Škopy. Odjížděly tedy dva vozy. Dámskou část výpravy odvážel Jirka přímo na místo činu ( mno, výraz "přímo" nakonec nebyl nakonec až tak přesný. Ani nevím, jak k tomu došlo, neboť jsem se kochala pohledem z okna na hvězdy a vzápětí poslechem naší potencionální nové písničky pocházející z hlavy řidiče, ale záhy jsme se ocitli na polní cestě v chatové oblasti, která se ani zdaleka nepodobala té, kam jsme mířili:-)) Záhy to však vyřešil návrat na dálnici ).
Škopy vezl mě a Láďu do Nuslí, kde jsme přepadli samoobsluhu za účelem zajištění nedělní snídaně, a pak přesedli do Láďova vozu, který nás odvezl na Sázavu. Cestou z Prahy nám volala Monika, že ona tichá hospůdka je pro veřejnost zavřená (prý se tam někdo školil), a tak jsme je poslali do jiného hlasitějšího hostince. Tam jsme se už loni v červnu vyskytli při "zavíračce", ale dnes už je tam nový majitel a přátelská atmosféra daný podnik neopustila. Jen název U Charvátů se změnil na prostý Kameňák. Když jsme s Láďou dorazili, našli jsme na baru ( rozumějte "u baru" :-) ) sedět jen Elku s Mončou. Vedle se právě chystala k veřejné oficiální produkci jedna bluegrassová kapela. Vendula s Jirkou vyrazili zatím na jídlo jinam, protože tady technické důvody bránily kuchyni v provozu. Já měl taky hlad jako vlk, a tak jsem vyprovokoval ostatní ke stíhací jízdě za nimi. Našli jsme je v Jílovém v opravdu dobré hospě. Pojedli jsme ku spokojenosti a přemýšleli, co s načatým večerem ( na mé neustálé pobízení k byť jen chvilkovému pozpívání se nikdo bůhví proč neměl ). Do vymrzlé chaty se nám ještě nechtělo. Nakonec vyhrál návrat do Kameňáku. Tam si mohli připít s ostatními už i oba řidiči. BG kapela se činila v koutě hospody a nutno podotknout, že velmi zdařile. Obzvláště basák s mandolínistou si získali naše hudební sympatie.Nicméně vše má jednou konec, a tak chvíli po půlnoci nástroje šly do futrálů a muzikanti šli domů.
Nějak jsme toho stále ještě ale neměli dost, a tak jsem se nenápadně optal hospodského, zda můžeme nástroje přinést my, zda nebude ještě zavírat. Na můj přímý dotaz, zda bude mít otevřeno ještě alespoň čtvrt hodinu ten dobrý muž váhavě kývl. A to ho stálo klidnou noc. Nakonec jsme nehráli ani čtvrt ani půl hodiny, ale končilo se až kolem půl páté ( dle mého názoru se při odchodu ručičky překrývaly na šestce;-) ) Náš prvotní záměr klidného lehkého jamu byl sice z počátku v nedohlednu, ale když po třetí hodině začala hospoda lehce řídnout a na stole už se tak často netančilo, došlo i na něj. A tak jsme si v Kameňáku brnkli i Navarovou či Jarrety ( konečně jsem si přišla na své a musím říct, že to bylo báájo:-) )
Chatička nás přivítala v prohvězděné noci jiskřivým sněhovým popraškem a řezavým mrazem. Ale kamna nezklamala a my se brzy uložili k zaslouženému odpočinku. Okenice jsme ani neotevírali, abychom novému dni nedali o své přítomnosti vědět zbytečně brzo.
A podařilo se, po jedné hodině jsme vstávali do nádherného odpoledne. Po "snídani" jsme uklidili chatu, aby nás i příště přijala vlídně, a rozjeli se k domovům. Daleko jsme nedojeli. Jirka se svými letními gumami totiž nevyjel kopec od řeky na silnici, a tak ho Láďa ještě vezl pro řetězy. Cestou ještě vzali Elišku k pacifiku, který jí odvezl proti proudu Sázavy a pár desítek kilometrů dál. Zbytek výpravy - tedy já, Monika a Vendula - se vydal na kafe do nejbližší hospody. A hádejte, která nakonec byla ta nejblíž otevřená… Ano, byl to Kameňák, kde právě otevírali. Majitel nevěřil svým očím, když nás viděl ve dveřích ve chvíli, kdy právě sundával první židle. Ten den už jsme ale jeho klidné noci rozhodně nebezpeční nebyli.
První hudební výjezd Hlubokého nedorozumění se vydařil. V Příbrami se hrálo opravdu příjemně a Sázava nás opět nezklamala. Na další mimopražské hraní si teď ale chvíli počkáme. Za to ale 20.února přepadneme opět Muziku, takže nuda nám opravdu nehrozí.
Stalo se 8. - 9. 2. 2003 za přítomnosti za přítomnosti HN, Monči, Jiříčka, Venduly a mnoha dalších....