6.5.2009

Zpívání na schodech – Jindřichův Hradec

Jsem ráda, že mohu psát o jednom z nejhezčích zážitků. Ono jich není málo za ty roky, co jsem s Hlubokým nedorozuměním prožila. Jen některé jsou mělčejší a některé hlubší. Vystoupení v Jindřichově Hradci bylo hluboké a došlo i na nedorozumění. Přemýšlím, jak vám to podat. Zahalené nebo bez skrupulí? Zkusím to tak, jak to bylo...

Je půl čtvrté odpoledne, utíkám z pracovní schůzky. Dohodla jsem si to. Honem zpracuji, co za uplynulou hodinu vzniklo a běžím před barák. Klokan už tam čeká. Z hluboka dýchám. Patřím přece k Hlubokému nedorozumění, ne?

Vydupala jsem si zkoušku, většina s ní ráda souhlasila. Děláme na desce, takže není na nic moc čas. Zkoušíme to. Hrajeme. Pro obývák nám to moc nejde. Okna i zdi se tváří nezúčastněně. Máme málo času. Jsme všichni nějak upracovaní. Jeden zpomaluje, druhej zrychluje, třetí tvrdí muziku a já do toho zpívám.

Sedáme do auta a upalujeme směr Jindřichův Hradec. Postupně se uvolňujeme, stavíme na obvyklé benzínce. Vzpomínáme a zas se smějem. Je to dobrý.

Večer hrajeme s Miki Ryvolou. Trochu se mi chvějou kolena a úplně nejvíc nechápu, že je to vůbec možný. Dostali jsme k dispozici sborovnu. V tom rozechvění je to akorátní. Připadám si jako studentka před maturitou. Hrajeme my a pak Miki se Zajdou a Jimem – nezmarský, na kterých jsem začla dýchat folk. Je půl osmý, zapojujem basu a já ve školní chodbě poslouchám, jak to bude znít. Přitočí se ke mně první divák a ptá se:“Opravdu tu bude dnes MIKI?“ Se stejným výrazem ve tváři kývám, že jo. Kývám tak i dalším. Těším se taky.

Jdem na to. Zapomínám na všechno a jak se ( mi ) poslední dobou nedaří, cítím se zas na chvíli skvěle. Lidi přišli evidentně na Mikiho ( však my taky ), ale držej nás. Bavíme se. Alespoň mám pocit, že všichni. Letos nemáme moc nahráno ( mimo studio Obývák ), tak je to tak trochu svátek. Bez ohledu na Mikiho. Je tu vůbec??? Jsou myšlenky, na který si čas najdu i během koncertu. Přidáváme. Fakt? Jo.

Nastupuje Miki s půlkou nezmarnejch. Užívám si to. Opřená ve školní chodbě. Akusticky. Sem tam mrknu na kluky, co oni na to. Co vidím, se mi líbí.

Jsme. Přídavek je tradiční – Bedna od whistky. Jasan. Tu písničku moc nehrajeme, je pro nás tak trochu obehraná a nám se víc líbí ta Nedohraná. Zajda nás zve, jestli si to nechceme dát s nima. Tak jdem. Ani mě nenapadlo zaváhat, tak mě to vcuclo. Zpíváme s lidma tu píseň a má to nějaké zamotané kouzlo, ani nevím, jak to popsat. Jen nevlítnout do toho konce. Nikdo tam nevlít. Všichni to věděli.

Jako v mátohách jdu zpět do sborovny. Láďa se na mě usměje a říká:“Jak tu písničku nemám až tak rád, tak jsem si ji fakt užil!“ Chápu ho. Chápu sebe. Chvíli chápu všechno.

Už se s Mikim ani klukama nepotkáme. Možná to neumíme a nejspíš to ani není nutný. Už je to v nás zapsaný. Proč se ale musíme v autě tak pohádat? Pitomina. Úplná. Vše se točí kolem desky. Nojo, jsme jenom lidi a kdybychom se občas neporafali, tak bychom se nejspíš už dávno rozpadli. Vím to, ale štve mě to. Ráno se budím s pocitem, že jsme se v noci hloupě vykřičeli a ne s pocitem, že jsem s Mikim zpívala Bednu od whisky. Asi už se mi blýská na časy...

Těším se stejně na další … další... všechno.

Třeba na Folkovou růži v červenci – je taky v Jindřicháči...

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)