Hudba v Muzice

Další fotografie

(pokud doufáte, že zde naleznete úvahu na téma kvalitní hudby ukryté v muzice produkované folkovými kapelami, pak se jedná o hluboké, ale opravdu hluboké nedorozumění)

Jak si již možná někteří všimli, naše pravidelné koncerty se přesunuly ze Salmovské do Krušovické Music hospody - jinak Muziky. Zaplaťpánbůh. Ušetřili jsme si otravný přejezd po koncertu na místo, kde se dá konečně pořádně zahrát. U téhle hospody vás nesmí nic překvapit - vytáhnete kytaru, u štamgastů se v tu ránu objeví deset dalších nástrojů mandolínou počínaje a flétnama konče, najednou má v ruce kytaru i číšník a servírka přizvukuje hlasem téměř profesionálním… Ale od začátku.

Chvíle před koncertem byly pro zpěvačky obzvláště traumatizující. Elka osedlala svojí Růžu (pro méně chápavé se nejedná o koně, ale o Š105) a vyrazila ku Praze, já jsem měla za úkol odřítit klokanova Olouška z Vysočan do Nuslí, když se Klokan stihl opít už v práci (pozn. klokan: nestihl jsem to dost, abych bez duševních následků přežil nejbližší dopravní okamžiky). Obojí se obešlo bez vážnějších nehod, jen se obávám, že traumatizující zážitek přesvědčil Klokana o nesmírných výhodách celoživotní abstinence (Jana bude muset řídit častěji…).

Do Muziky jsme vyrazili -jak jinak- se zpožděním. A to jsme ještě museli odvézt Olouška ke klokanovým rodičům a stavit se u Škopíků pro kombo. Ještě že Růžu řídil zkušený Jepťák, protože řítit se osmdesátkou v úzkých pražských uličkách ne každý bravurně zvládá. Nevím, co na to říkala Růža, ale Elka celou cestu tiše plakala. Zvláště, když se Jepťák začal hlasitě divit, jak je možný, že se to auto dostalo do Prahy a jak se s ním Elka hodlá dostat zpátky. Ale uznejte, že na utržený zrcátka, nefunkční větrák a díru v nádrži žádný zdatný řidič v příkopě neskončil.

A aby nebylo stresových faktorů málo, zavolala zoufalá Lenka z Isary, že sice mají dost mikrofonů i mix, ale vzájemně nekompatibilní. Co se dalo dělat, kromě komba jsme u Škopíků přibalili i pájku.

Koncert ohlášený na půl osmou jsme zahájili ve čtvrt na devět. Zpočátku bylo poměrně obtížné utišit posluchače, kteří už dávno přestali věřit, že ta aktivita vpředu bude mít nějaký výsledek. Nakonec se hrálo docela dobře, dokonce i se čtyřmi mikrofony pro pět lidí jsme se po chvíli smířili. Dokonce to bylo poprvé, co si nemusel Jepťák neoprávněně stěžovat, že jeho hlas zní jak ze záchoda. On totiž opravdu zněl, jelikož tam i stál. Ale na pódium jsme se prostě všichni nevešli, tak jsme někoho museli obětovat…

Po nás Isara předvedla, jak odposledka přitvrdila - dost. Původně ryze folková kapela s něžnými hlasy a křehkými vokály přibrala bicí a zvýraznila sólovou kytaru. Něžné hlásky a křehké vokály zůstaly - a mě se to docela líbilo.

Po koncertě se náhle vynořilo asi osm dalších kytaristů, mandolinistů a bůhví jaký ještě pakáže, Škopík usedl za piáno a už to jelo (slovy se dají jamy popsat obtížně, tak se raději na některé momenty podívejte do fotogalerie). Kolem druhé jsme začali pomalu balit. Sípavými hlasy jsme si popřáli dobré ráno, kytaristi pofoukali puchýře na prstech a s budovatelským úsměvem na rtech jsme vyrazili vstříc novému pracovnímu dni.
----

Stalo se v Praze dne 1.11.2001 za účasti Hlubokého nedorozumění, Isary, mistra provianťáka, mistra fotografa, štamgastů a personálu Muziky a pravděpodobně placené klaky

Zpěvníčková