Podruhé druzí - tentokrát na Řípu

24. - 25. 4. 2004

Minulý týden jsme si odvezli druhé místo z oblastní Trampské Porty v Kolíně. Tentokrát jsme vyrazili dobývat Říp. Ano, před námi na něj už vystoupil praotec Čech… a přiznejme na rovinu, že nejen on. V tomhle jsme zkrátka druzí být nemohli. Nezbylo tak, než se snažit muzikou. A co se to vlastně pod Řípem dělo?

V sobotu 24. dubna jsme si tam zahájili letošní sezónu festivalů pod otevřeným nebem. Ta první akce se jmenovala Paracountry 2004. Šlo vlastně o závody parašutistů kombinované se soutěží trampských a country skupin. Už jsme na stejném místě byli i předloni a tehdy došlo k pěknému hlubokému nedorozumění, když nás pořadatelé zahrnuli do kategorie country. Tentokrát jsme chtěli podobnému trapasu předejít, a tak jsem se k trampu hlásili už v přihlášce opravdu vehementně.

Pod horu Říp jsme dorazili krátce po jedné hodině. Pořadatelská služba nám poradila, kudy projet zároveň probíhající Řípskou poutí a kde najdeme další pořadatelskou spojku. Povedlo se. Další chlapík v zelném nám měl zajistit bezpečný průjezd davem lidí na posledních sto metrech. Když jsme u něj zastavili, jen se na nás klidně podíval a řekl: "Tak pojďte za mnou". Odvětili jsme: "Tak my jdem" a Láďa lehce sešlápl pedál plynu, abychom se do jízdy dali opravdu jen krokem :-).

A uměli jsme si příjezd načasovat. Zrovna se podával oběd, a tak nám bylo brzy ještě lépe. Jedinou nevýhodou celé akce byl fakt, že počasí zapomnělo teplotu vyhnat do přijatelné výšky a nechalo jí na cca deseti stupních. K tomu občas lehce sprchlo. Zkrátka prsty křehly, svetr se opravdu hodil a vytrvalců v publiku taky nebylo až tolik. Přesto jsme byli diváckou účastí (asi půl hlediště, cca 150 lidí) příjemně překvapeni. Přeci jen to počasí nebylo moc lákavé k výletu na Říp a navíc se na MS v hokeji právě hrál náš první zápas.

Sotva nám odlehlo po obědě, už jsme stáli na pódiu. Poprvé jsem si vytáhl na festivalové pódium ke kytaře i kombo, abych zkusil, co to udělá. A udělalo nám to spíš hůř. Zkrátka jsme to napoprvé nenastavili moc dobře, ale nic nevzdávám a příště to už snad bude lepší. Máme teorii, jak na to ;-). Každopádně zvuk na pódiu byl poměrně náročný. Přesto jsme se s ním docela srovnali a z vystoupení jsme špatný pocit určitě neměli, i když díky zimě došlo obzvlášť na kytarách k drobným problémům nebo zjednodušení. Navíc jsme si pódia užili až nečekaně hodně. V půli vystoupení nám pořadatel naznačil, abychom počítali s desetiminutovým přifouknutím programu. A tak bylo dobře, že jsme do původně připraveného programu zařadili hlavně novější nebo náročnější věci. Mohli jsme tak poměrně s klidem pro nastavení vybírat ze starších už zaběhlých písní a tedy bez velkých obav, že něco zkazíme. Po čtyřiceti minutách jsme se tak vystřídali na pódiu s Apalloosou v dobrém rozmaru. V zákulisí jsme jen chvíli řešili, co udělat příště s tím zvukem a mým kombem. Pak jsme začli zvolna stoupat k výšinám. Ne, že bychom byli z našich závěrů tak nadšení, ale vyrazili jsme na vrchol Řípu.

Cestou jsme se zastavili na vyhlídce, která nabízela široký pohled do kraje plného polí a luk a elektráren. Jedna se tyčila za Mělníkem a druhá vyčuhovala od Štětí. Na samotném vrcholu jsme pak obešli známou rotundu a sledovali letadlo, které právě vypouštělo první parašutisty. Počasí se totiž na chvíli umoudřilo, a tak došlo i skoky. Bohužel šlo snad o jediný sobotní seskok. Po chvíli se opět zatáhly mraky a zvedl vítr.

Když jsme se vrátili zpět, dozvěděli jsme se, že jsme v kategorii trampských skupin obsadili druhé místo za vítězným Pražcem. Tato příjemná záležitost nám ovšem připravila i jednu nepříjemnost. Vítězné trojice kapel totiž měly ještě vystupovat v neděli dopoledne. To ovšem nemohl být k dispozici Láďa, kterého čekala brigáda na rybníku. Na Říp jsme se tedy mohli dostat až po jedné hodině a to měla vystoupení už skoro podle plánu končit. S pořadatelem jsme se tedy dohodli, že nám ráno dá vědět, zda a kdy máme přijet.

Před odjezdem jsme ještě stihli zdlábnout večeři. Původně jsme den chtěli zakončit někde mimo Prahu, ale počasí nás vehnalo nakonec zpět do matičky stověžaté. Alespoň jsme volili jinou trasu, protože jsme si chtěli udělat společný fajn večer na Petřinách. Našel jsem na mapě dokonce nádhernou zkratku, která nám ušetřila 5-7km. Ty jsme pak zas nabrali, když jsme opovrhli dálnicí a jeli přes Kladno. Každopádně zadní část vozu, kde seděla Elka a Jani, mou zkratkou téměř pohrdala. Hlavní byl ale řidič a ten si liboval :-). Cestou jsem si ještě uvědomil, že mám skoro vybitý mobil a pořadatelé mají jen mé číslo.Telefon jsme tedy vypnul, abych šetřil energii na nedělní ráno.