|
13. – 16. 7. 2006 |
První růže pro HN |
 |
Z naší letošní účasti na Konkurzu Zahrady vykvetla Růže:-) Mám radost, že se HN konečně trochu rozpíná po jižních Čechách a taky, že jsem se po dlouhých letech mohla do Jindřichova Hradce podívat. I Klokan s Jepťákem zamáčkli slzu při vzpomínce na první společný sejšn, který se uskutečnil před léty právě na tomhle festivalu.
Nakonec se naše původně plánované vystoupení na Muzeu rozrostlo i o páteční dopolední scénu na náměstí. Zcela logicky jsme tedy došli k závěru, že je lepší jít pozdě spát na festivalu, než brzy ráno vstávat v Praze. Věrni myšlence jsme ve čtvrtek kolem deváté večerní zaparkovali nedaleko zámku, kde už probíhal večerní koncert. Pozdravili jsme se se známými tvářemi a pak zbyla příjemná možnost užít komorněji znějící Jarrety a tradičně komorního Karla Plíhala. Obojí stálo za to. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se při prvních tónech Žalmana s Klokanem vydali přeparkovat auto a najít druhou polovinu kapely, která se zasekla rovnou v nějaké hospodě. Než jsme je našli, stihli se přemístit do altánu v parku a rozjet sejšn. My dva už měli takovou žízeň, že jsme na první a poslední pivo zašli bez ohledu na cokoliv:-) Při ukládání ke spánku se k nám nesly halasné hlasy Ládi a Pavla („...kde brát, kde brát, kde brát vodu do chladiče....“ atd. ), což nás při pohledu na hodinky trochu znervózňovalo, ale nakonec vše dobře dopadlo a všichni na přelomu noci a rána usnuli spánkem hudby chtivých:-)
V osm ráno byl pohled na hodinky už méně čehokoliv chtivý. Proud studené vody na tábořišti to spravil, stejně tak snídaně na náměstí v jídelně. Před desátou jsme pozdravili Lišáka se Šaolínem, kteří už chystali scénu a vydali se za roh rozhýbat hlasivky a naladit kytary. Při návratu už náměstím zněl Vespol a zněl dobře. Nedorozumění nastalo ještě před naším příchodem na scénu. Netušili jsme, že dopolední scénu někdo uvádí, ani jsme nikoho takového nezahlídli. Bohužel tam byl a stejně jak neviděli my jeho, neviděl on nás. Takže Vespol přidával písničky v domnění, že následující kapela ( tedy my ), ještě nedorazila. No, nakonec se všechno vyřešilo, až na to, že nás ony zmatky připravili o nějaký ten hrací čas, který jsme měli k dispozici a navíc do kapely vnesl chaos, který se projevoval od zvučení až do konce. V tak rychlém tempu jsme už dlouho neodehráli, pro mne osobně to byl dost ošklivý zážitek, během dne jsem však byla ukonejšena a přesvědčena jak Klokanem, tak lidmi zvenku, že to žádná „trága“ nebyla... no dobrá...
Odpoledne na Muzeu jsme prolenošili. Z kapel, které jsem slyšela, mě příjemně překvapila Sekvoj a potěšili Šantré. I tady nás zmatky neminuly. Kapela hrající před námi tentokrát opravdu nedorazila a tak jsme od auta přibíhali, abychom zachránili situaci. Šantré bylo přítomno celé na místě, takže naštěstí převzali úlohu záskoku. My se tak mohli zklidnit a připravit v klidu na hraní. Navíc hrát po Šantré není žádná sranda, takže nás to nabudilo snad k solidnímu výkonu. Rozhodně jsme si spravili chuť – tedy já určitě:-) Kluci se odebrali k zaslouženému odpočinku a já vyrazila na zámek. Tam jsem došla s prvními tóny Pavlíny Jíšové a jsem ráda, že jsem u toho nechyběla. Co se ale pro mne stalo vrcholem celého festivalu bylo vystoupení Redla, Samsona a Janouška. Už dlouho jsem se tak nebavila a zároveň si užívala muziky. A taky jsem už dlouho nikomu z pódia nevěřila tak silně něco takového, jako závěr poslední písničky:
„sundej si sluchátka z uší a podej mi ruku teď hned,
můžem zachránit svět, můžeš zachránit svět.“
Ta atmosféra je prostě nepřenosná...
A co pak? Pak jsme se odebrali do hospody ( prý se jmenovala Pivní pohotovost:-)), jejíž zahrádku omývaly vody Nežárky a hráli a zpívali a hráli...
... a hráli a zpívali a hráli....
Po ránu ( před desátou, což je po předchozí noci dost brzo ráno ) zazvonil telefon a z něj se ozvalo:“Jdeme na snídani do likérky“. Obořila jsem se na Klokana, že se asi zbláznil a on mi se svým typicky milým úsměvem odvětil, že nemusím snídat, ale ať jdu. No tak jo. Nejen, že jsem šla, snídala v prodejně i ve výrobně, utratila spoustu peněz za vzorky pro rodinu, ještě jsem se cítila výborně:-)) Rozloučili jsme se s Láďou a Škopym, kteří se vraceli do Prahy a vyrazili na oběd, který se skládal už z nějakého toho jídla. A protože situace už se začínala jevit nebezpečně, protože k jídlu patří přece pivo, rozhodli jsme se raději opustit restaurační zařízení a vyrazit buď za odpočinkem nebo nějakými aktivitami. Začali jsme výstupem na věž a pokračovali útěkem k nádraží, protože nám akorát odjížděla úzkokolejka do Jindřiše, kde je velký rybník a kde jsme strávili příjemné odpoledne. Tím, jak se Klokan učil dělat kotrmelce ve vodě a podobnými atrakcemi vás nebudu zatěžovat. Snad jen poradím, kdyby jste se někdy do Jindřiše dostali, určitě si zajděte k rybníku a pak do vsi do hospůdky, která sice otevírá až po čtvrté odpolední, ale za to tam mají samé skvělé pochutiny a je tam příjemná obsluha. Kdyby jsme byli bývali měli s sebou věci, tak už jsme tam zůstali:-) Ale ani tak jsme nelitovali, protože Hradišťan na zámku neměl jedinou chybu. Kolem jedné ráno už nám nezbyla síla na nic jiného, než na jídlo a spánek, takže ani nevíme, zda se někde hrálo...
Závěrečný oběd ve Vajgaru, koupání v Jindřiši a dlouhá cesta domů do Stodoly ( hospoda v Praze na Hájích ), kde jsme zhodnotili víkend pozitivními slovy:-)
Takže doufáme, že se nám ještě někdy podaří vplést do programu některého z příštích ročníků:-)
Jak jsem naznačila, před lety si na Růži poprvé zasejšnoval Klokan s Jepťákem. A víte, na který festival se vydali hned týden po té, aby si tam vymysleli kapelu? A víte, kde jsem se setkala s Hlubokým nedorozuměním poprvé já? Stačí juknout do kalendáře, Hluboké nedorozumění míří příští víkend přímo za svým vlastním osudem:-)
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)