13. – 15. 7. 2007

Růže krásná, ale i s trny

Do Jindřichova Hradce jsme vyrazili už v pátek večer. Náš plán byla asi následující: po bezstarostné jízdě se mrknem na zámek, kde se třeba rovnou i akreditujeme, v poklidu vyhledáme přítomné kamarády a zajdeme si někam v pohodě pokecat, zahrát a tak. Tato očekávání dostala povážlivou trhlinu už v prvním bodě. Po sjezdu z dálnice u Pelhřimova jsme ucítili něco, co bychom v autě určitě cítit neměli a po zastavení na blízké pumpě se zpod kapoty začalo pekelně kouřit. Jak asi už tušíte, z chladícího systému nám zmizela voda. V napětí jsme čekali, až motor vychladne, nalili novou dávku vody a čekali, co bude. Motor naskočil v pohodě, ale pod autem to pěkně kapalo. Na další cestu jsme se tedy vydali s dostatečnými zásobami vody, kterou jsme na každé druhé benzínce doplňovali. Tím se spotřeba vody více než vyrovnala spotřebě benzínu, ale fungovalo to a chvíli po jedenácté jsme dorazili šťastně do Hradce.

Po paměti jsme rovnou zamířili na tábořiště u Nežárky. Trochu nás mátlo, že příjezdová ulice, jindy lemovaná zaparkovanými auty, byla prakticky prázdná. Už jsme se začali bát nízké návštěvnosti festivalu, ale vše bylo jinak. Na místě, kde si zcela jasně pamatujeme loučku se stany, bylo několik nových tenisových kurtů. Po pár telefonech různým známým jsme zjistili, že se letos táboří na zahradě gymnázia a tak jsme ještě učinili poslední přesun. Na zahradě už bylo tolik stanů, že člověk měl sotva kam šlápnout (lidí přijelo tedy na Růži dost). Nám zde zbývalo jedno místo u kompostu a to na dva stany. Tuto jasnou nerovnici se nám sice nepomohlo převést do stavu dvě místa na dva stany, ale zato jsme zjistili, že dosud nikoho nenapadlo zastanovat pruh trávy, který se táhl podél gymnázia ze strany… až nás. Ani nám nevadilo, že stany mají cca dva metry a šířka pruhu zakončeného srázem k parkovišti je o nějakých dvacet centimetrů menší. Zakrátko už stany stály a my vyškrtli vzhledem k pokročilé hodině z plánů zámek a vyrazili rovnou na břeh Nežárky do Pivního sanatoria, kde už sedělo pár kamarádů.

Uvnitř jsme se setkali např. s Mírou Ošancem, Inkou a Dušanem ze Šantré a dalšími muzikanty, ale bylo tam moc horko, a tak zvítězila veranda u řeky. U vedlejšího stolu seděl také lid muzikantský, vypadalo to na nějaký sbor, protože nemaje nástrojů, zkoušeli si dohromady alespoň zazpívat. Repertoár byl slušný (spirituály, Beatles, Dan Bárta, muzikály, …), ale doba a promile už pokročily, a tak se výsledkem ucho příliš kochat nemohlo. Nakonec nás začaly svrbět prsty, a tak jsme přesedli ke stolu na druhém konci verandy a spustili ještě s dalšími lidmi vlastní produkci. A brzy přišly posily v podobě Jerryho Lešnera, Víti Troníčka, Zdeny, Zubříka i dalších z Marienů. Hrálo se příjemně, počáteční strasti byly zapomenuty a kdyby se chvíli po třetí nerozhodli majitelé hospodu zavřít, asi bychom přivítali i svítání. Takhle nám nezbylo, než vyhlásit ústup do stanů.

Ráno jsem se probudil s nepříjemným pocit vlhka na levoboku, a ten se ukázal být bohužel zcela reálným. Špatně jsem večer utáhl láhev s vodou, a tak její stopy nesly kraťasy, kalhoty, triko, celta i další věci. Kraťasy jsem nutně potřeboval k pohybu po rozžhaveném Hradci, a tak stejně jako triko schnuli rovnou na mě (ještě že to triko bylo hodně dlouhé, ten flek na šortkách by vypadal dost podezřele) Kalhoty jsem nejdřív vystavil na stan, ale tam brzy zašlo slunce, a tak měly za úkol uschnou na plotě. Protož naše ráno začalo až kolem jedenácté, rozhodli jsme se spojit snídani rovnou s obědem a vyčkat příjezdu Škopyho (zapomněl jsem vám sdělit, že se dopravoval do Hradce po vlastní ose rovnou z vody). Jeho první telefonát nebyl příliš povzbudivý. Sice stíhal, ale vezl si sebou horečky mezi 38-9 stupni, celkem jsme tak obdivovali, že se rozhodl vůbec přijet.

Chvíli před druhou jsme se už všichni sešli před Muzeem – místem našeho blížícího se vystoupení. Koukli jsme se na zahajující Epy de Myi a pak už byl čas rozpohybovat prsty, zkontrolovat nádrže naší energie a rozeznít hlasivky. Zkouška nám vyšla akorát tak, abychom byli zpět na vystoupení Blue Gate, kteří hráli před námi. Za chvíli už tedy bylo pódium naše. Jako obvykle nedokážeme posoudit, jak to znělo do lidí, ale naše pocity byly celkem dobré a také Koláčky (naše miniCD) se u pokladny prodávaly dobře, tak jsme snad přispěli divákům k pěknému odpoledni.

Se Škopym jsme se rozloučili hned po koncertu, popřáli mu Rychlé uzdravení a nám ostatním začal hladový podvečer, rozhodli jsme se totiž najít hospodu s něčím dobrým, a pokud by se tam třeba večer po koncertech dalo i zahrát, byla by mise splněna na maximum. Bohužel vše bylo jinak. V první hostě měli jen guláš (dali jsme si alespoň pivo), ve druhé byly ceny jak z centra Prahy (dali jsme si alespoň pivo) a ve třetí jsme sice s jídlem už uspěli (dali jsme si k němu pivo), ale zapomněli nám k němu dát lupu, abychom měli pocit dostatečného množství. Výsledkem tedy logicky byla všeobecná únava, a tak jsme porůznu vyrazili načerpat síly na večer. Já si šel vzít do stanu pár věci na noc a uklidit uschlé kalhoty…. no, bohužel nebylo co uklízet. Někomu se asi líbily, a tak jsem doufal, že noci nejsou v Hradci chladné a v duchů přál neznámému dobrákovi nepublikovatelné věci. Inu stane se. Zamířil jsem tedy do parku, abych se alespoň na chvíli natáhl a zahodil nepovedený podvečer za hlavu. Ani jsem nečekal, že se tak prospím. Najednou se zkrátka rychle setmělo a bylo o dvě hodiny víc. Na zámek jsem dorazil až ve druhé polovině vystoupení Vlasty Redla. Ten předvedl, že umí, přidal k dobru zajímavé hosty, ale stále se nemohu zbavit dojmu, že by to chtělo něco nového a nejen oprašovat a obohacovat hosty písně, které mám spojené s nejrůznějšími staršími sestavami.

Po skončení koncertu jsme se sebrali s Láďou, Epy de Lukášem a dalšími a vyrazili k altánu v parku. Včerejší hospodský session tak vystřídalo klidné hraní do ticha. Postupně přišli ještě Nestíháme, Petr Jaroš, Huba a další, a tak se písně točily pěkně do kola a pro některé se dotočily až s odchodem na ranní spoje k domovu kolem šesté hodiny. To už jsem byl asi dvě hodiny ve stanu a spokojeně spal (uzávěr láhve jsem zkontroloval dvakrát).

V neděli jsme vyrazili opět na snídani kolem jedenácté a napoprvé narazili na tak dobrou restauraci, že jsme si dali rovnou oběd (škoda, že jsme jí netrefili v sobotu večer). Výheň byla neúprosná, a tak jsme ještě před odjezdem dojeli do blízké Jindřiše k vodě na pískovnu. Byla to dobrá volba a poprvé tak byla ten víkend voda spojená s veskrze pozitivními zážitky. Domů se nám vůbec nechtělo, ale přískokem (opět jsme na každé druhé pumpě dolívali vodu) jsme nakonec do Prahy dojeli a uzavřeli víkend plný pohody, stresu, radostí i zklamání. Každopádně zůstává Folková Růže na naší mapě jako místo oblíbené a doufáme, že se tam zas třeba už napřesrok vrátíme.

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)