Do třetice v Kolíně

17. 4. 2004

V nejmenovaných médiích se objevila v průběhu zimy informace, že Polabské kolo Trampské Porty se bude konat první dubnový víkend, jak tomu ostatně i bývávalo. Tou dobou měl ale Škopy uhánět na kole kdesi mezi francouzskými vinicemi. To jsme se dozvěděli dostatečně pozdě, takže jsme neřešili ani účast na jiném předkole. Nakonec jsme zjistili, že se všichni stejně nikdy nesejdeme a odhodlali se zaútočit ve třech. Ostatně občas bez basy hráváme. Nakonec se ale Škopy rozhodl, že by to jeho srdce, jež divoce bije pro kapelu, nemuselo vydržet a do Francie se nevypravil. Po té, co proběhly tyhle kapelové machinace jsem obdržela od pořadatelů Polabského předkola informace, které sdělovaly, že soutěž proběhne nikoliv dubna třetího, nýbrž až sedmnáctého.

A proč tak obšírný úvod? Jak už minule Klokan trefně poznamenal, drobná nedorozumění se z kapelního života tak trochu vytrácejí. I tentokrát vše proběhlo neobvykle hladce až na výše zmíněné čachrymachry s termínem. Jepťák zvonil na zvonek v Nuslích dokonce s několikavteřinovým předstihem. A ve chvíli, kdy jsme v plánovaný čas parkovali za DDM Zámecká, zahvízdali za námi gumy Škopího "ševroletu", který se přiřítil z nedalekých Opolánek.

Dle plánu jsme se rozehráli, zazkoušeli a vydali se na oběd do oblíbené restaurace. Trochu nás tam číšník přehlížel, ale to jsme velkoryse překousli. Po návratu do DDM nás odchytil zvukař a použil nás k nazvučení sálu, za což jsme se na něj vůbec nezlobili a alespoň se ujistili, že zvuk lepší, než v minulých letech, rozhodně nebude. Na vyvěšeném seznamu kapel jsme byli uvedeni na úplný závěr, takže jsme začátek předkola prosejšnovali pod košatým stromemJ

Nebudu snad ani vyjmenovávat a zmiňovat všechny soutěžící. Za zmínku snad stojí, že jich bylo letos 11 a to znamenalo postup pouze pro jednu kapelu či písničkáře.

První jsem viděla skupinu Klíčky, která se Polabského kola Trampské Porty účastní pravidelně. Letos se mi jejich vystoupení líbilo asi nejvíc, ale na postup jsem je netipovala. Zmiňuji je proto, že obdrželi diváckou Portu. Druhé místo patřilo nám, Blue Fern a Jirkovi Němečkovi a třetí Klárce Vytisková. První kapelou, která mě výrazněji zaujala, byl bluegrassový Blue Fern, hrající převážně předělávky zahraničních interpretů. Lépe jsem jim rozumněla, než ostatním a jejich vystoupení mělo jiskru a drželo po hromadě. Poslechla jsem si i první písničku folkrockové kapely A.S.M., které si také pamatuji z loňska. Taky se mi líbili trochu víc. Nicméně do Ústí bych je taky nepozvala. Zato jasným adeptem pro postup bylo mně neznámé sdružení Disbalance z Mladé Boleslavi, které hraje převážně písničky převzaté od jiných trampských či folkových kapel. Nicméně v Kolíně zazněla i jedna ( možná dvě, nejsem si jista ) píseň vlastní. Jejich vystoupení bylo srozumitelné, čisté a trojhlas, který se na mě linul z pódia mi svou průzračností připomněl původní trio Žalmanova a spolu. Stejný názor jako já měla nakonec i porota. Poslední, kdo stojí za zmínku je Jirka Němeček. Písničkář od Kutné Hory, který je rok od roku lepší a kdyby postoupil on, taky by mě to neurazilo. I když je pravdou, že vystupoval před námi, takže jsem byla přítomna jen polovině jeho vystoupení.

S naší prezentací jsme byli celkem spokojení. Snad je Znamení řádu sedmi vran zaznělo v rychlejším tempu, než je obvyklé. Jak nám bylo ale vytknuto, nebylo nám rozumět. To je věc, na které jistě můžeme ještě zapracovat. Oblíbené druhé místo jsme obdrželi i v interpretační Portě, ale jak už jsem psala, postupoval jen jeden. To nám bylo trochu líto, ale tak už to v soutěžích chodí. Po poslechu několika písniček Slávka Janouška, který byl hostem, jsme zamířili zpět do Prahy.

Teď už je před námi Paracountry festival. Některé písničky, které zatím zažily jen přítmí pražských klubů, tak poprvé vyletí do volného prostoru. Doufejme, že se nesrazí s nějakým tím parašutistou :-)