Poslední zářijový víkend byl velmi pestrý. V pátek cestou z práce jsem naskočila rovnou na vlak a pospíchala ( tedy já ano, vlak až zas tak ne:-) ) směrem ku Praze.
Už někdy na sklonku jara nás Škopy informoval o tom, že poslední víkend v září si nemáme nic plánovat, neboť jeho kamarád a náš dobrý známý pomýšlí na ženitbu. Cožpak, to se v životě stává, že ano a na Nedorozumění by to teoreticky nemělo mít vliv, jenže on si přál, abychom mu zpěvem obveselovali společnost. Inu, trochu nás tohle podivínské přání překvapilo, nicméně jsme se zavčasu smířili s tím, že si budeme muset nechat ujít letošní ročník Jizerské noty.
V domácím vinném sklípku na Zbraslavi, kde se celá sláva odehrávala, jsme měli být kolem šesté, což se nám samozřejmě nepodařilo. Láďa se totiž cestou k Petrovi, odkud jsme společně vyjížděli, zaklínil v koloně vozidel (pozn. Klokan: hlásil mi, že je Praha jedno velké parkoviště a on právě parkuje na Smíchově...). Já jsem se naštěstí ve vlaku nezaklínila a tak jsme stihli před příjezdem Ládi koupit ženichovi nápoj, o kterém jsme předpokládali, že se mu bude v blízké či vzdálené budoucnosti hodit ( pozn. Ďábelský krvesaj - no comment:-)).
Náš pozdní příjezd však žádné faux-pas nezpůsobil, protože Škopy, který se účastnil i samotného obřadu, už obsadil klavír a vyluzoval tón za tónem ( vám, kdo jste se někdy účastnil jamu po našich pořadech v Muzice na Žižkově, jistě nemusím vysvětlovat, že to Škopy opravdu umí rozjet;-) ).
Hned ve dveřích nám bylo nalito čistého vína a to výborného. Cabernet Savignon s námi trávil celý večer, jen Klokan, který měl řídit v noci domů, si vybral za partnerku mademoiselle Mattoni ;-) (no dvě deci červeného jsem si taky nenápadně ulil). Usadila jsem se hned vedle klavíru, který byl, co se hlasitosti týče, silným protivníkem obou kytar a koneckonců i hlasů. Připojil se k nám i ženichův tatínek, který zručně obsluhoval basu. Společnost se na nás usmívala, my na ni a večer příjemně ubíhal.
Od hraní jsme upustili jen ve chvíli, kdy nevěsta, co by členka loutkového divadla, zorganizovala představení, u kterého jsme se náramně bavili. Než jsme se vzpamatovali blížila se třetí hodina ranní a vidina večerního koncertu nás zvedla ze židlí a donutila zabalit nástroje. Sice říkám "nás", jenže to slovo nakonec zahrnovalo jen mě a Klokana. Škopy byl doma už od půlnoci, protože přesně do té doby měli s Vendy hlídání jejich raráška Haničky a Jepťák se jaksi zasekl a rozhodl se zůstat. Sice jsme se ho pokusili pár argumenty zlomit, ale brzy jsme to vzdali. Doma jsme si s Petrem ještě trochu zahráli, jakoby toho za celou noc bylo málo:-)) a po čtvrté ranní padli do postelí.
Dopoledne byli kluci zaneprázdněni stěhováním jakési skříně a já hlídala byt (ehm, on se z té jedné skříně vyklubal celý pokoj nábytku, ale fakt je jen jedna skříň byla takového kalibru, že jsme jí málem nenaložili). Když se vrátili, vyrazili jsme na oběd. A protože Jepťák nebyl evidentně ve své kůži (jo jo, měl jet v noci s námi ;-) ) a času ještě dost, odložili jsme zkoušku a nechali ho trochu vyspat. Netrvalo dlouho a Láďu jsme úspěšně následovali. Nakonec jsme vstali až po páté, takže jsme v tu ránu měli trochu naspěch.
Ve 20:00 hod. jsme se měli zúčastnit koncertu, který byl věnován oblastem zasaženým ničivou povodní. Pořádající kapelou byli Suroví kocouři a celé se to odehrávalo v Národním domě na Vinohradech, který je, jak se zdá, známější pod názvem Ústřední kulturní dům železničářů (UKDŽ).
Přislíbili jsme účast i přesto, že jsme věděli, že Škopy s námi nebude moci hrát (bráchovi se nerodí potomek každý den...). Takže jsme z postelí skočili rovnou za nástroje a dali dohromady půlhodinové vystoupení bez basy. Šlo to kupodivu dobře, jen odjezd jsme posunuli opět o hodinu oproti původnímu plánu. A protože jsme to měli téměř "za rohem" byli jsme před Národním domem "už" v půl osmé:-))
Před odjezdem jsme se tak trochu zabývali otázkou, o jakou akci přesně půjde, neboť v kterémkoliv ze slavnostních sálů zmiňované budovy jsem si dovedla představit spíš smyčcové kvarteto, než nás:-)
Trochu nás zarazilo, že jsme nikde nespatřili ani sebemenší náznak plakátu. Směle jsme tedy překročili práh honosné stavby. A ejhle - malá cedulka nám prozradila, ve kterém sále že si to zahrajem. Když jsme vstoupili, právě se zvučila hostitelská kapela. Zvuk, který nás obklopil napovídal, že sál je jako stvořený k tomu, aby se tóny mohly slévat v jednu nepříliš přehlednou zvukovou kouli. Láďa mě ujistil, že to bude lepší, až se sedadla zaplní ( mno, moc času už nezbývalo ). Jeden z pořadatelů nám sdělil, že budeme zahajovat, protože jsme dorazili načas ( pozn. není odvozeno od slova včas;-). Nakonec se to ukázalo spíš jako výhra. Coby trio jsme byli nazvučeni hned, a když bylo zřejmé, že do velkého sálu už prostě víc lidí nepřijde, pustili jsme se do zpěvu :-)
Protože jsme tušili, že akustiku sálu nepřemůžeme, snažili jsme se to vyrovnat alespoň výraznou artikulací a dobrou náladou (Byl jsem až příjemně překvapen, že jsme se na pódiu poměrně dobře slyšeli a diváci se tvářili, že nám rozumějí. Buď byl tak dobrej zvukař nebo sál nebyl jen krásný, ale i akusticky ucházející...). Myslím, že jsme si koncert docela užili a diváci, na to, že zaplňovali stěží čtyři řady ( cca. 40 kousků:-) ) reagovali velmi pohotově a přívětivě. Po přídavku jsme usedli do hlediště a očekávali věcí příštích.
Suroví kocouři jsou kapela, která byla současně i organizátorem celé akce. Těžko říct, kde se stala chyba, že přišlo tak málo lidí, protože reklamu až tak úplně nezanedbali (tři rádia a cca 5tis mailů je pěkný počinek). Nicméně pár velkých plakátů by jistě neuškodilo a informace na žánrově zaměřených internetových časopisech jistě také ne (hlavně nepřítomnost plakátu před budovou opravdu překvapila). Smůla asi především byla v tom, že na Náměstí Míru před Národním domem se odehrávalo posvícení se spoustou lákadel a jistě nejen tam. Svatý Václav je svatý Václav. Kocouři zahráli v sestavě obohacené o novou zpěvačku několik písní s nadšením a vervou. Už asi proto, že jich bylo jednou tolik než nás, slévaly se občas, obzvlášť hlasy, v nečitelný chumel. V jejich repertoáru jsou především folktrampské dobře čitelné písničky, ve kterých se sem tam objeví výrazná melodie a jsou postavené především na jednom mužském zpěvu, což mi přišlo trochu škoda. Stejně tak, že když už se přidá zpěvačka, zpívají unisono (je možné, že jí při premiéře chtěl zpěvák podpořit, ale uznejte, že když mocný mužský hlas zpívá o tom jak miluje vroucně jiného muže, není to pro většinu diváctva úplně ono ;-) ). V sále měli Kocouři řadu příznivců a sklidili celkem halasný potlesk. Já doufám, že se s Kocoury setkám ještě někdy jindy a poslechnu si je znovu. Mrzelo mě jen, že někteří z oněch příznivců se po jejich vystoupení zvedli a odešli. Alespoň mi to tak přišlo.
Na ještě více prořídlé řady se už chystala skupina Shanon. Její název jsem slyšela poprvé, ale rozhodně si ho už budu pamatovat. Z pódia se na nás hrnula výborně zahraná irská muzika s obdivuhodnými instrumentálními výkony především fléten, ale nejen jich. A když se pustili do zpěvu, stálo to také za to (já si je pamatuji dva roky zpátky z Čechtic a udělali od té doby ohromný pokrok). Jsem moc ráda, že jsem je potkala právě tady, protože na velkém festivalu by mě asi tak nezaujali. Ne, že bych měla něco proti kapelám zabývajícím se irskou hudbou , ale ve víru muziky je přímo nevyhledávám. Tohle vystoupení patří k jednomu z těch nezapomenutelných hudebních zážitků letošního roku. Jak vidno, hodně záleží i na náladě, prostředí, společnosti i charakteru akce...
Závěr patřil kapele Pergamen z Českých Budějovic a okolí ( např. Ostrava...atd.:-) ). Tyhle tváře už mi byly povědomé a tak mě nepřekvapilo, když mi do uší zazněly bluegrassové písničky s velmi dobře znějícími sbory, šlapající muzikou i vtipem mezi nimi. Škoda jen, že právě tahle partička byla nucena ukončit své vystoupení předčasně, protože sál se musel ve 23:00 hod. uzavřít. Kapela vážící největší kus cesty doplatila na přídavky a leckdy dlouhé zvučení ostatních kapel. Mrzelo nás to i za ně (Kdyby měl tenhle příjemný hudební večer i povedenou tečku, nechybělo by mi asi nic. Přiznám se že mi po páteční svatební slavnosti tenhle koncert akorát sedl a zařadí se mezi příjemné zážitky letošního HN roku).
Pak už jsme zamířili do sklepa Klokaního domu, totiž na pizzu a pivo. Kolem jedné jsme padli zmoženi únavou a už teď se těšíme do Děčína a na Zpívání protržené přehradě, kam zavítáme v říjnu.
Stalo se 27. - 29. 9. 2002 za přítomnosti 3/4 HN, Jarky a řady dalších lidí