19. 7. 2008

Mezinárodní finále Porty

Z postupu do finále jsem se s údivem radovali. Každá radost mívá svůj protipól. V našem případě to znamenalo vzdát se Jihočeského zpívání, kde jsme se poznali a dosud ani jednou nevynechali. V Trocnově máme kořeny a rádi o ně každý rok zakopáváme. Ale finále Porty je finále Porty. Mohlo to být poprvé a naposled. Také jsme byli velice zvědaví. V Řevnicích se nám líbilo. V Ústí jsme dosud byli jen v semifinále a zážitky z toho sice máme, ale často spíše zapomenutelné než nezapomenutelné. Překvapilo mě, že se po nás pořadatelé iniciativně sháněli už v pátek večer. Okolnosti se nakonec poskládaly tak, že jsme se rozhodli pro odjezd až v sobotu ráno. Podivně hovořící hlas na druhé straně mobilního spojení jsem ujistila o tom, že do desáté dopolední dorazíme. Odvážila jsem se zeptat, jak je to s recitálem a byla obeznámena s tím, že je to otázka opravdu předčasná. Přesto jsem usínala celkem klidně...

Za deset deset jsme zaparkovali u kulturáku, ve dveřích se srazili s člověkem, který měl na starost prezentaci kapel. Hned se nás ujal a seznámil nás spolehlivě o všem, co nás čeká. Recitál v 11:OO, ve 13:00 zvukovka v amfíku a v 17:45 soutěžní trojice písní. Klobouk dolů, vesměs to tak opravdu bylo. Pro recitál jsme obdrželi nějaké minuty navíc (někdo zas nedorazil), tak jsme je využili a zahráli si řádně. Zvuk byl celkem příjemný, jen diváci trochu chyběli. Myslím, že je to velká škoda, protože je slyšet spousta fajn muziky a jaksi mi to přijde malinko nedůstojné vzhledem k Portě jako takové. Jedná-li se opravdu o mezinárodní přehlídku, jak se sama nazývá. Nemluvě o tom, že probojovat se až do Ústí není až tak snadné. Měla by to být i pro kapelu taková malá třešnička na dortu, ne? Bohužel se tyto úvahy ponesou mezi řádky celým mým povídáním. Jak jsme se později dozvěděli, kapely hrající v poledne před sebou měly už jen prázdné lavice...

Prodloužením recitálu a skluzu jsme to na zvukovku stíhali tak akorát. Padla na nás, z pohledu diváka, strana pravá, kterou měl pod taktovkou Honza Friedl. Svou čtvrthodinku jsme využili beze zbytku a musím uznat, že je jistě dobře, že je kapelám daná možnost si zvuk vyzkoušet. O Ústí kolují letité zvěsti o tom, jak se zvuk zpětně kapelám vrací a vraždí veškeré pokusy o umění. Pár facek jsme taky obdrželi, ale nakonec v ochotné spolupráci se zvukařem, jsme dosáhli něčeho, co znělo celkem příjemně. Trochu mě to znejistělo, protože jsem realista a bála jsem se, abychom se na to moc nespoléhali. Kluky jsem tedy náležitě postrašila, ale nedali se:-)

Nedaleko kulturáku jsme zakopli o restauraci se sympatickým jídelním lístkem a vploužili se na zahrádku. Přitom jsme byli svědky tradičního rozbíjení talířů před svatební hostinou, což jsme taky náležitě okomentovali … ( tři tečky jsou vyloženě záměrné:-). Po obědě jsme s sebou vyčerpaně praštili u scény, kde jsme si ráno zahráli a poslouchali kapely. Po čtvrté odpolední jsme, za vzájemného povzbuzování, z trávy zvedli své tělesné schránky a přemístili se do amífku, kde už hrál první host Náplava. Na řadu jsme šli šestí, ale soutěž jako taková svištěla, takže při čtvrtém soutěžícím bylo načase připravit se. Kupodivu jsem cítila méně nervozity než v Řevnicích, i když adrenalin byl na svém místě a pumpoval:-) Zvuk nebyl špatný, já osobně jsem měla z našeho vystoupení skoro lepší pocit než v Řevnicích, i když pár „botiček“ se nám taky povedlo. Jako výhodu vnímám to, že v porotě byl Luboš Stráník, který se s námi nemazal a dal nám zpětnou vazbu bez příkras. Musím mu touto cestou poděkovat za jeho otevřenost.

Po odehrání jsme vyrazili na něco drobného k jídlu a nakonec jsme až do vyhlášení klábosili s tou či oním. Se Simčou Klímovou, která stejně jako my, postoupila z polabského kola, jsme si přiťukli a než jsme se nadáli, byla tu hodina „H“. Šli jsme tak s Petrem do schodů a potkali druhou polovinu kapely, která se nás otázala: „Už to víte?“ „Co jako?“ „Máme Stříbrňáka.“ Ústecký stříbrňák je cena Zbyňka Jelínka za trampskou píseň. Mno, musím zpětně sebekriticky podotknout, že si nejsem jistá, jestli některá ze soutěžních kapel svou tvorbou k trampské písničce vůbec kdy přivoněla. Nemohu to posoudit jednoznačně, ale na druhou stranu za Toulavým větrem, který se stal středobodem našeho portovního úspěchu, si stojím a patří k mým nejoblíbenějším písničkám v současném repertoáru. Prostě, stalo se, že nám tuto cenu předal Kapitán Kid a my se z ní těšíme. Jen škoda, že jako ostatní ocenění, jsme nedostali prostor k zahrání písničky před početným publikem.

Otázka je pro mě večerní Dvorana. Při vystoupení Ivana Mládka bylo hlediště opravdu skoro plné. Jeho zařazení do programu mi až tak nevadilo, ovšem čekala jsem písničky, nikoliv estrádu, která si ničím nezadala s Čundrcountry show. Je fakt, že lidi se mohli utleskat. Ale kladu si otázku, zda chce Porta nalákat do svého prostředí společnost spíše konzumní, či jí jde o něco, co bychom mohli nazvat podstatou. Zní to neurčitě, ale plyne to z minulosti a z toho, co každý z nás (i těch, co nezažili Lochotín v osmdesátých letech) pocítí, když se řekne Porta. Chce-li mít na recitálech kapel plné hlediště, či jen pár jedinců, které ta muzika mladých kapel opravdu zajímá? Je to ještě o těch kapelách nebo o tom, aby letní kino v Ústí nezelo prázdnotou a byli spokojení úplně jiní lidé, než Ti, kvůli kterým to celé vzniklo? Těch otazníků se mi po Portě honí v hlavě desítky. Osobně mám pocit, že kdyby vše vyvrcholilo v Řevnicích, bylo by to lepší. Polská kapela nedorazila, jedna slovenská taky ne, takže mezinárodní účast spočívala v účasti jedné slovenské kapely. Proč? Snad nás je víc, kdo si tu otázku položí. Mezi našimi monitory musím říct, že vážit cestu, abych si zahrála před deseti lidmi na terase kulturáku a pak tři písně v amfíku, taky bych přemýšlela. Jsem zvědavá, jestli se strhne nějaká diskuse kolem Ústí. Je fakt, že organizačně bylo vše líp zvládnuté, než v minulých letech, ale jinak se spíš naplnily mé černé představy.

Nakonec jsme spolu s Lubošem Stráníkem a oportovanými Přeletkami M.S. přelétli do Oseka u Litvínova, kde se v hospůdce jamovalo. K snídani míchaná vajíčka a pak vzhůru za dalšími zážitky. Tentokrát nikoliv kapelově, každý za svým. Potkáme se ale brzy. Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou...

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)