|
20. 5. 2006 |
Západočeská mise |
 |
…tato reportáž je trochu delší, než je obvyklé. Však také mapuje dva festivaly a navrch ještě to, co se dělo mezi nimi. Doporučujeme tedy udělat si z ní seriál nebo si před jejím čtením připravit třeba dobrou kávu :-) …
Někdy na přelomu února a března, právě při probíhajícím soustředění naší kapely, zavolal Míla Pražák – jinak šéf vodácké půjčovny Dronte. Nabídl nám tehdy hraní na dvou festivalech (Folková Loděnice a Folkový Mostov) a také vystoupení před krátkým splutím Ohře v rámci akce Mattoni kanoe. Loděnici jsme nezvládali, ale na další nabídky jsme rádi kývli.
Uběhlo pár měsíců a ve čtvrtek večer 15. června jsme zamířili na Karlovy Vary. Naše sestava byla chudší než obvykle, neboť Škopy mohl přijet až na sobotní festival do Chodova. Přesto jsme auto měli nacpané k prasknutí. Krom nás tří a báglů jsme vezli ještě čtyři kytary a akustickou baskytaru. Hned vysvětlím tento na první pohled přehnaný počet. Čekalo nás totiž vystoupení na pódiu a pak také hraní přímo na řece, kam se nám s koncertními kytarami přeci jen moc nechtělo. Navíc jsme pak plánovali menší cestování až do soboty a při tom se taky hodí spíše kytary sejšnovky :)
Aha, já zapomněl na tu baskytaru. To je zas trochu jiná záležitost. Na místě jsme měli sraz s Radkem Exnerem, jinak též basákem Bodla. Hlavním iniciátorem tohoto srazu byla na první pohled Elka. Ale všechno bylo trochu jinak. S Radkem jsem se náhodou potkal v květnu na Folkovém kvítku a jak jsme tak povídali, došlo i na to, že s námi na Ohři možná nepřijede Škopy a bylo by dobré překvapení, kdyby se Radek pár písniček naučil a přidal se k nám. Oběma se nám ta myšlenka líbila. Nějakou dobu se pak nic nedělo, ale asi dva týdny před akcí se spustila čilá mailová korespondence a internetem probíhaly písně HN. Radkovi jsem vytipoval asi šest písní, ať si vybere… …a on si vybral všechny :) A rovnou jsme se dohodli, že si pak s námi zahraje i na vodě právě na zmíněnou akustickou baskytaru. Před ostatními jsem vše kryl výmluvou, že si ji chce Radek půjčit, a tak mu ji vezu.
Na břeh Ohře k tuhnickému jezu jsme dorazili asi hodinu před vystoupením. Tam jsem vše prozradil Láďovi, aby mi pomohl při zorganizování provizorní krátké zkoušky. Radek zatím své „nádobíčko“ nechal v autě a trénoval s námi na zmíněnou akustiku pod záminkou, že ho rychle naučíme alespoň jednu píseň. Vše se zadařilo a Elce celá taškařice byla objasněna až přímo během, koncertu :-)
Uznávám, že to byl velký risk si takhle domluvit záskok prakticky bez zkoušky, ale povedlo se a navíc vystoupení u Ohře mělo hlavně podbarvovací účel. Během něj totiž vodáci fasovali lodě a chystali se na noční splutí. Nebylo tedy divu, že se ani příliš netleskalo. Přesto jsme slézali v dobré náladě, lidem jsme večer myslím určitě nezkazili. Na pódiu nás vystřídal Pacifik. Jeho vystoupení zhruba od poloviny už přeci jen připomínalo klasický koncert. Lidi už byli s loďmi nachystaní a jen se čekalo na tmu. Ta přišla kolem desáté a na lodích se kymácely rozsvícené lampióny.
Pro nás byl přichystán jeden raft i s kormidelníkem a dvěma háčky. Rychle jsme se převlékli, přehodili kytary a už se jelo. Celá akce byla nazvána „Romantické splutí Ohře“, takže je vám asi jasné, že nešlo o žádné závody. Celá délka trasy dělala necelé dva kilometry. Postupně se na vodu spustilo 75 kánoí, 3 rafty a 1 kajak ( nepočítal jsem to, ale psali to v novinách 8-) ). Náš raft se proplétal mezi ostatními plavidly chvíli po, chvíli proti proudu a my do toho vyhrávali nejrůznější trampárny a folkárny – samozřejmě s přihlédnutím k tématu vody. Soudě podle potlesku, který občas přicházel z okolních lodí, lidem se to asi líbilo. Přiznám se, že nás potlesk na řece dostával do rozpaků, protože to se nám na vodě opravdu ještě nestalo. Fajn akce.
Ale taky hodně rychle uběhla. Chvíli před půlnocí jsme už seděli v autech a přemýšleli, kam složíme hlavy. Druhý den jsme plánovali návštěvu Lokte, a tak se nabízelo najít nějaké to místečko kolem něj. Noc byla teplá, a tak byla jasně zvolena varianta širák. Bohužel ale moc nebylo, kde se pod ním složit. Kolem silnice samé skály a v loketském kempu bylo dost plno. Radek, který nás stále ještě doprovázel, doporučil přespat u přírodního divadla. Neznaje terén, dali jsme na dobře míněnou radu. Trochu nás přitom mátlo, že jsme hned pod městem, ale doufali jsme, že ráno nebude příliš rušné. A bylo. Krátce po šesté se začalo stavět pódium pro odpolední koncert, slunce navíc začínalo pěkně pražit. Když na nás chvíli před osmou vytrvale hulákal jakýsi výrostek ze školy přes řeku, už se spát opravdu nedalo. Ale zas jsme se moc nedivili, obvykle takhle nadivoko spíme někde u lesa. Bylo jasné, že lokentský „central park“ nebude úplně klidný. Každopádně rada z ní: K Lokti jezděte pod širák za světla, ať si najdete dobré místo. Na to, že jsme šli spát ve dvě ráno to naše vlastně ušlo :)
Po zabalení a snídani jsme se vypravili rovnou na hrad. Kdysi jsem tu hrál ještě s předchozí kapelou Merliton na Loketském kotlíku, ale přiznám se, že jsem nepoznal vůbec nic. Byla to tenkrát jen taková rychlá akce na otočku. Na prohlídce jsem byl, tedy stejně jako ostatní, poprvé. Nejvíce nás určitě zaujal expozice práva útrpného. Podzemní kobky byly totiž vybaveny řadou oživlých figurín v hodně reálných pozicích (tedy přihlédneme-li ke skutečnosti, že ty pozice znázorňovaly různé formy mučení). Když k tomu ještě připočtete různá světla a zvuky, běhal až mráz po zádech. Tohle kdyby ukázali středověkým lapkům, tak se z nich přes noc stanou nejpočestnější občané.
Ten den jsme chtěli ale ještě zajet do nedaleké rezervace SOOS, a tak krátce po opuštění hradu už mířila naše felicie na západ. K obědu jsme si podle mapy vybrali město Kynšperk. Zaparkovali jsme auto kousek od náměstí a vyrazili k restauracím, které jsme viděli cestou. Hned jsme si řekli, že se tu o jinak dost rozbité město začínají pěkně starat, protože celé náměstí ovládla rekonstrukce místního kostela včetně přilehlého parku. Hodnoty církevní jsou však před těmi světskými v Kynšperku notně napřed. Jedna hospoda zavřená, druhá bez jídla, třetí pajzl, ….no zkrátka jsme opět nasedli do auta vyrazili hledat jinam. Přejeli jsme most do posledního cípu města a tam …cedule lákající na obědy a večeře po celý den jen 200m od silnice, nádhera :-) Jak psali, tak bylo a také chutnalo, a tak si to přeci jen Kynšperk trochu u nás vyžehlil.
V samotném SOOSu jsme nejprve navštívili doprovodné „atrakce“ - zookoutek s několika dravými ptáky a pěkně udělané muzeum historie Země. Pak už jsme vyrazili do krajiny frflíků (tak jsme přezdili místní bahenní sopky). Bylo hodně sucho a tak se příliš neprojevila podmáčenost okolí, ale i tak to kolem občas pěkně bublalo a země opravdu místy nevypadala, jako že patří na Zemi. Navíc jsme se setkali s místní květenou v rozpuku a také s osiřelou úzkokolejkou. Návštěvy jsme určitě nelitovali a doporučujeme ji i vám.
Poučeni z předchozího dne jsme se rozhodli tentokrát najít místo ke spaní v klidu za světla. Láďa navíc požadoval rybník. K tomu jsme si přibásnili pěknou hospůdku nedaleko, a tak jsme jasně věděli, co hledáme. ….a ono to opravdu přišlo a dokonce dřív, než jsme doufali. Hned vedle silnice se objevila na pohled sympatická restaurace. Láďa si povzdechl „Škoda, že tu není rybník“ a já hned po sto metrech doplnil „myslíš tenhle?“. Opravdu jsme našli krásný písčitý rybník, který se musel vyzkoušet. Nezklamal, výborně osvěžil a smyl pot z celodenní cesty pařákem. Za rybníkem byla navíc schovaná chatka s pěkným pláckem pokrytým po anglicku střiženým trávníčkem. Všude jinde byl les neproniknutelný a plný křoví. Pokud se neobjeví víkenďáci, o místu přespání bylo rozhodnuto.
Osvěženi a s reálnou nadějí zajištěné blízké budoucnosti jsme se vypravili ke zmíněné hospodě. Ta poskytla vše, co je hladovém pocestnému k večeři třeba – kuřecí křidélka, tlačenku, utopence a pivko. Uvnitř běžel fotbal, a tak jsme usedli na venkovní lavice. Chvíli se povídalo, pak došlo i na kytary. S jednou věcí jsme ale nepočítali. Postupně na nás stále více začali útočit komáři. Nějakou tu hodinu jsme zvládali jakžtakž jejich atak odrážet, ale když se přidaly ještě mušky yperitky (takové ty velká kusadla s malými křidélky), začali jsme pakovat a zamířili dovnitř. Stejně už to bylo jen tak na jedno, protože v jedenáct byla zavírací hodina…
…ve čtvrt na dvanáct k nám přišel hospodský a že je tu prý prosba, zda bychom něco nezahráli. Vůbec se přitom netvářil, že by chtěl zavírat. Vytáhli jsme tedy kytary a když jsme hostinec opouštěli, bylo chvíli po druhé hodině ranní. A to jsme tak činili jen proto, že nás druhý den čekala cesta do Chodova a tam koncert. Hospodu ve Velkém luhu můžeme jen doporučit :) Co nemůžeme doporučit, jsou okolní lesy v polovině června. Tolik komárů jsme nepotkali snad ani na Lužnici v nejdivočejších letech. Na chatku, kde jsme si vytipovali nocleh, naštěstí majitelé nedorazili, a tak jsme honem vybalili spacáky a schovali se do nich před tím nenasytným hmyzem.
Ráno bohužel nezačalo příliš dobře – přijeli chataři. A tak jsme se omluvili a rychle balili. Naštěstí už bylo něco po deváté, a tak nějaký ten posilující spánek jsme zvládli. Nedá mi to, abych ještě jednou nezmínil komáry. Ti už trpělivě čekali na snídani, a tak se na nás vrhli v hejnech hned jak jsme vylezli ze spacáku. Balení jsme ještě zrychlili.
Po desáté jsme už snídali v blízké Plesné a plánovali další cestu. Ten den jsme potřebovali dorazit do tří hodin do Chodova, kde nás čekalo vystoupení. Času bylo ale ještě poměrně dost, a tak jsme se rozhodlo pro cestu přes Krušné hory s cílem nalézt ještě před Chodovem rybník a sprchy. Cesta byla pohodová a rozptýlení přinesl jen jeden přejezd, za kterým jsme museli zastavit, abychom to nafotili. Trať byl totiž evidentně zrušená. Zbyl z ní jen avizovaný přejezd, dva metry kolejí na jedné straně a železniční most s pár metry kolejí na straně druhé. Zkrátka dokonale ztracená trať. První vodní zastávku jsme pak udělali u Tatrovické přehrady. Pohled na vodu byl sice pěkný, ale teplota nic moc a sprchy taky nikde. Nakonec jsme uspěli až kousek od Chodova u Mezirolí. Já tam prožil drobnou (doslova) ztrátu, když mi vypadl šroubek z brýlí a za ním i sklo. To naštěstí vydrželo. Ztráta šroubku byla sice drobná, ale podstatná. Láďa projevil své rybářské jádro, když pohotově našel na zemi zbytek vlasce (původně hledal ten šroubek, ale alespoň něco). Tím se povedlo obroučky jakžtakž zpevnit. Ostrý zrak i řidičská zručnost mi byly tedy zachráněny.
Do Chodova jsme dojeli prakticky podle plánu chvilku po třetí. Než jsme doobědvali, dorazil i Škopy s malou Haničkou. V kulturáku hned vedle parku, kde se odehrával celý festival Chodovský poplach, jsme přehráli pár písní a namlsáni čtvrteční improvizací jsme domluvili opět lehkou nachytávku – tentokrát na kapelu Bodlo. Její basák Radek, který s námi hrál už u Ohře, měl totiž náš koncert začít místo Škopyho s tím, že by se jako měl stát naším stálým členem a časem se i odstěhovat se do Prahy. Ostatní hráči z Bodla ani nevěděli, že se Radek učil nějaké naše písně, takže překvápko se podařilo. Vše jsme pak provalili tak, že Radek před třetí písní nenápadně vyměnil svou linku do komba za Škopyho. Ten už stal schován za pódiem a třetí song hrál s námi. Na pódiu zatím Radek simuloval hru a po první sloce odložil basu a beze slova během písně odešel. Basa ale hrála díky Škopymu samozřejmě dál. Z publika se začalo ozývat cosi o playbacku, ale hned po písni jsme vše vysvětlili :-) Povedlo se jak překvapení, tak i zbytek koncertu. Alespoň my slézali z pódia s dobrým pocitem a i ohlasy byly příznivé.
Večer jsme si pak už užívali v poklidu. Škopy s Láďou sice museli jet na Prahu, ale já a Elka jsme si nechtěli krátit víkend. Dílem jsme shlédli vystoupení dalších kapel (obzvlášť Bezefšeho byli výborní), dílem jsme si povídali s dalšími kapelami ( především s Bodlem 8-) ). Po jedenácté hodině festival skončil. V nás už nebylo příliš energie na další aktivity, a tak jsme zajeli do blízkých lesů najít vhodné místo ke spánku. Neděla už byla jen lehce výletní a bohužel také návratová. Tímto čtyřdenním výjezdem skončilo na čas naše každotýdenní festivalové putování. Ale lepší tečku jsme si myslím nemohli přát. Teď si na necelý měsíc oddechnem a v půlce července opět odstartujeme další letní etapu v Jindřichově Hradci. Tak třeba ahoj na Folkové růži.
P.S.: ...pokud by vás zajímalo, kudy jsme to vlastně všude jezdili, přikládáme malou mapu... ale po kliknutí se zvětší ;-) Jednotlivé barvy (zelenou počínaje) znázorňují jednotlivé dny (od čtvrtka)...
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)