Tleskejme bez ostychu

Tuhle středu jsem byl v Divadle na Fidlovačce. Na programu byla hra Malované na skle polských autorů Kateřiny Gärtnerové a Ernesta Brylla v překladu Jaromíra Nohavici. Po projektu Moje smutné srdce, který mě moc nepřesvědčil, se Jarkovo jméno zase jednou objevilo pod výborným dílem. Pokud chcete vidět opravdu zajímavý muzikál, vřele hru o valašském zbojníku Janíkovi doporučuji. Její výhodou je, že je už léty prověřená a nenese známky nedonošeného dítka (dílka), jako některé současné české muzikály, o kterých už za deset let nebude nikdo vědět.

Představení jsem viděl asi zprostředka hlediště, ale přesto jsem viděl dobře i do tváří jednotlivých aktérů a mohl jsem si tak užívat jejich velmi dobré herecké výkony. Celá hra musí být pro herce velmi náročná, protože jsou všichni na pódiu podstatnou většinu času a předvádějí na něm náročně sestavenou trojkombinaci herectví, zpěvu, tance.

Na konci představení došlo na klasické divadelní děkovačky. Tady jsem si zase jednou uvědomil, proč vlastně herci dělají divadlo, většina muzikantů pořádá koncerty a malíři své výstavy. Je v tom určitě kus ctižádosti a exhibicionismu (v tom nejlepším slova smyslu) a samozřejmě také finanční motivace. To pravé uspokojení z vykonané práce ale vždy přinese až její morální uznání. Pro kumštýře všeho druhu je nejlepší formou tohoto uznání určitě potlesk.

Na zmíněném představení bylo hlediště zaplněné jen trochu víc přes polovinu (přeci jen cena vstupenky není nejnižší a divadlo není na tak frekventovaném místě). Přesto byl potlesk velký a dlouhotrvající. Tváře herců byly nejprve profesionálně veselé a bylo trochu cítit napjetí, jak lidé v tomto počtu jejich vystoupení ohodnotí. Jak se však opona neustále znovu a znovu rozhrnovala všichni na podiu roztáli a bylo vidět jejich nadšení a uspokojení z odměny, kterou jim svým potleskem diváci dali.

Můžu říci, že jsem podobný pocit zažil zase po delší době. Na koncertech a festivalech je potlesk často utnutý nelítostnými konferenciéry. Na akcích s méně diváky se zase někdy objevuje ostych diváků, kteří nejsou až tak anonymní. Někdy se zase tleská jen tak ze zvyku, i když se vystoupení líbilo, vždyť je kolem spousta dalších lidí.

Nekritizuji tu nějaký obecný nešvar ani neagituji za burácení rukou známé ze schůzí ÚV KSČ. Jen vás chci ujistit, že ti, co stojí na podiu o váš potlesk stojí a je to jejich hlavní hnací motor pro další snažení. Obzvláště pro amatérské kapely nebo soubory je potlesk často jediná odměna, kterou dostanou. Nevěřili byste, jak jsme byli nadšení, když jsme kdysi vystupovali se skupinou Merliton na jednom festivalu mezi Nezmary a Kamelotem a po vystoupení jsme díky přízni diváctva přidávali i přes zjevnou nevoli konferenciérů. Hned jsme se víc těšili na další zkoušky a koncerty.

Z předchozích odstavců má vyplynout jediný závěr: Po povedených vystoupeních tleskejme bez ostychu.