6. - 8. 4. 2004
Ne že bychom se v rámci příchodu jara pustili do zahrádkářských prací doufajíc, že nás přitom napadne nějaká fajnová písnička… To nás jen čekal konkurz Zahrady a o dva dny později koncert v pražském studiu Damúza. (Mimochodem, všimli jste si už někdy logického nonsensu ve slově zahradničení? Pokud ne, zkuste si ho rozdělit: zahrad-ničení. To je přeci úplně něco jiného ne :-o ;-) ).
Každopádně jsem se v úterý krátce po šesté hodině ocitl v Divadle za Plotem v areálu bohnické psychiatrické léčebny. (U vjezdu mi výslovně slíbili, že budu vypuštěn i ven). Během následující půlhodiny dorazil i Láďa s Pavlem. Eliška si dávala tentokrát načas, protože nuceně dala přednost své nové práci. Předem jsme ovšem varovali pořadatele, a tak jsme byli klidní. Vystoupení nás čekalo až v deset hodin.
V sálu se mezitím rozběhl koncert. Já měl ten den slušný bolehlav, a tak jsem rozhodně nevydržel být pozorným divákem. Přesto jsem viděl pár zajímavých vystoupení. První mě zaujala kapela Qjeten. Ta výrazně instrumentálně vyzrála, ale bohužel si toho asi taky všimla, a tak byly písně na mě až zbytečně dlouhé a překombinované. Další výrazný plus jsem dal kapele MY3AVI. Její tvorbu bych charakterizoval jako akustický rock ve stylu mezi Chinaski a Lucií. Navíc měli dobrého zpěváka, zvládnuté nástroje i chytlavé texty. Jen škoda, že všechen zpěv zůstal na jediném člověku. Někdy bych je ale ještě určitě rád skouknul.
To už se ale blížil náš čas. V zákulisí jsme si udělili poslední povzbuzení a vykoukli za pódium, jaký nás asi čeká zvuk. To jsme bohužel nezjistili. Zrovna totiž hrála extravagantní kapela Panelákoví fotři. Ta opravdu nemohla být pro nás zvukovou referencí. Nechali jsme se tedy překvapit.
Inu, překvapení jsme byli. Nevím, kde byla chyba, ale měli jsme na pódiu pocit, jak když každý tón slyšíme alespoň třikrát, a tak jsme jeli víceméně po paměti. Nakonec jsme došli k závěru, že jsme měli odposlechy až příliš daleko od mikrofonů, ale to už bylo pozdě a nic to neřešilo (snad jen víme, na co dávat příště taky pozor). Od lidí ze sálu jsme se doslechli, že jsme nezněli venku nijak zle, a tak jsme byli zvědaví na výrok dramaturga Zahrady Michala Juppa Konečného. I ten se tvářil vcelku spokojeně, a tak jsme nakonec jeli domů v docela dobré náladě. Bylo už kolem půlnoci, a tak jsme už nic neřešili a těšili se do postelí.
O dva dny později jsme se vypravili do pražského divadelního studia Damúza. Tam nás čekala zdejší koncertní premiéra. Všechny přípravy proběhly podle plánu (nějak stárnem, už ani ta předstartovní nedorozumění nejsou, co bývala). Celý koncert odstartovala hostující kapela Markéta a Lazarové. Jejich muzika mi lezla do uší opravdu víc než příjemně. Pokud budete mít někdy chuť na akustický folk lehce říznutý lidovými náměty v obsazení basa, housle, kytara, zajděte na koncert téhle partičky.
Po krátké pauze jsme pódium obsadili my. Přiznáme se bez mučení, tentokrát jsme měli den otevřených oken. To správné soustředění se zkrátka nějak nedostavilo, a tak jsme se nestačili divit. Nálada v asi 30tihlavém publiku byla ale přesto dobrá, a tak nebyl důvod k přehnanému věšení hlav.
Už se každopádně těšíme na květnový koncert v novém klubu Rybanaruby, který je kousek od Jiřího z Poděbrad. Předtím si ještě ale vyjedem na Říp na první letošní open fest Paracountry festival.
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)