13. - 15. 8. 2004

Konec festivalů na Tovačově

Pátek 13. srpna začal v Telči těsně po půlnoci pořádnou bouřkou. Sotva jsme stíhali srolovat plachty na náměstí ve stánku u Ježka, o nějakém odchodu ani nemohla být řeč a na intr do postelí jsme dorazili, až když bouřka přešla. Během dne se ovšem začala oblačnost rozpouštět a teplota stoupat, a tak jsme na cestu vyráželi už opět v pěkném hicu.

Mířili jsme ještě více na východ. Cílem bylo město Tovačov. Obě autoposádky (já s Láďou a Elkou a Škopy s rodinou) jely nezávisle na sobě. Naše skvadra měla v plánu ještě cestou zastávku v Brně. Chtěl jsem se totiž cestou zastavit u Furcha a podívat se po nějaké pěkné kytaře. Nebylo to ale až tak jednoduchá cesta. Jak jste si mohli přečíst v minulé reportáži, v Telči mi jakýsi "jiný, lepší" člověk propíchal všechny pneumatiky. V servisu mi sice kola vybavili dušemi, ale jedna z nich bohužel už v Brně vypověděla službu. A tak jsme na brněnském přivaděči měnili kolo. U Furcha už tak na prohlídku nezbývalo moc času. Je ale pravda, že jsem si ho přesto dopřál o něco víc, než se plánovalo, ale výsledek snad stál za to.A tak už na nejbližším koncertu uvedu na pódium nový nástroj.

Z Brna jsme nakonec vyráželi s téměř hodinovým skluzem. Škopy ale měl na své cestě pro změnu "štěstí" na různé kolony, a tak jsme do Tovačova nakonec dorazili všichni ve stejnou minutu. V zámeckém parku už probíhal večerní oheň, u kterého hrála kapela Kajmani. My jsme se tentokrát večerního dění příliš aktivně neúčastnili. Přeci jen únava byla velká. A tak jsme chvíli u ohně jen poseděli a po půlnoci se postupně odebrali do lidušky, kde jsme měli základnu, na kutě.

Ráno to vypadalo, že opravdu skončilo léto. Nebem se valila mračna, občas sprchlo. Doufali jsme, že do vystoupení se to zlepší, ale moc to nevypadalo. Počasí bohužel odlákalo i řadu diváků. Nám se zdály ty cca dvě stovky lidí, kteří přihlíželi zahájení, vzhledem k počasí docela slušné, ale hlediště bylo připraveno na výrazně větší návštěvu. Pořadatelé byli totiž zvyklí z předchozích ročníků na asi trojnásobnou návštěvu.

Vystoupení samotné bylo docela příjemné a venku to prý znělo dobře. Pak už jsme věnovali kamarádům a dalším kapelám. Nejvíce nás i diváky v této části zaujali Žamboši. A to přesto, že právě při jejich hraní pršelo snad nejčastěji.

Nás ještě čekalo večer vystoupení na Spanilé věži, kde jsme měli doprovodit poetický pořad Hodinky ve věži. A tak jsme se odběhli z parku navečeřet do blízké restaurace, abychom si chvíli odpočinuli od muziky a hlavně naplnili žaludky. V průběhu uplakaného odpoledne do parku postupně přibývali další diváci a po našem návratu už jich bylo kolem tří stovek. K večeru se naopak odsunuly mraky, a tak jsme si mohli probíhající vystoupení řádně užít. Celý den měl na pódiu končit Tomáš Kočko s Orchestrem. O tom vám ale žádnou zprávu nepřineseme, protože na stejnou dobu byl naplánován už zmíněný poetický pořad. Přiznám se, že jsem měl z našeho účinkování trochu obavy. Nenapadlo mě, že by naše muzika mohla někdy prokládat bloky poezie. Navíc se mi nechtělo věřit, že by z vyvrcholení koncertního večera chtělo moc lidem odejít. To jsem se ale pořádně spletl. Krátce před desátou stálo u brán zámku něco kolem padesáti diváků. Společně jsme pak vystoupali asi osmdesát schodů věží a vstoupili do malé a velmi působivé síně jako stvořené pro takovou akci. Co vám budu povídat, mé obavy se rozplynuly jako dým. Moc pěkně jsme si zahráli. A to jsme ještě vytáhli na světlo i dvě písničky, které už jsme málem zapomněli. Aby těch nových zkušeností nebylo málo, byli jsme požádáni i o podbarvení veršů hudebním doprovodem. Toho všeho bylo naše HN schopno a já o tom do toho dne ani nevěděl :-) A tak doufám, že jsme přítomným divákům nekazili dojem ze samotné poezie a třeba ho i pomohli trochu umocnit. Ačkoliv jsem ani předtím neměl nijak špatnou náladu, atmosféra téhle akce mi ji notně vylepšila.

Z věže jsme vyházeli, když už hlavní koncert skončil a na place probíhal countrybál. Nám končila nejen dovolená, ale i letní festivalové putování, a tak jsme se raději vypravili na most k zámku užít si poslední letní sejšn.

...původně jsem chtěl předchozí větou končit, ale nedá mi to. Na onom sejšnu jsme si chtěli zahrát komplet a tedy i s baskytarou. Ale zásuvky byly daleko. Jako nejbližší se ukázala být ta, která byla v místnosti, kde jsme spali a tedy v prvním patře lidušky. Okno bylo navíc asi tak čtyři metry vlevo od mostu, a tak jsme se pustili do kaskadérského kousku. Láďa stál na okraji zábradlí, Vendula s Elkou ho držely za nohy a Škopy rozkmitával z okna prodlužovačku, aby ji mohl Láďa chytnout. Trvalo to asi dvacet minut, ale podařilo se. Hlavně jsme si oddechli, že Láďa nespadl dolů. Zahráli jsme si příjemně. Ráno Škopy vyhlédl z okna a rozesmál se. Nejen, že pod mostem nebyla hloubka. Podél zámku navíc vedla lehce zarostlá cestička. Láďa tedy mohlo spadnout maximálně o metr, což byla výška zábradlí. Na druhou stranu by si asi o to víc namlátil, protože by zem nečekal rozhodně tak blízko. Jsme tedy i tak rádi, že všechno dopadlo dobře, ale příště si na podobném místě lépe ověříme, jak se věci opravdu mají. Zkrátka mosty nejsou vždy tím, čím se zdají být :-)

A to už je opravdu všechno. Opět se začínáme stěhovat do klubů. Ve čtvrtek 9.9. zahájíme jejich sezónu v Praze u Jiřího z Poděbrad v Raběnaruby. Tak ahoj léto…

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)