V pátek 5.dubna 2002 jsem se probudil do ospalého dne. V noci jsme se ve tři hodiny vrátili po koncertu a jamu z Muziky a sluníčko nás začalo tahat z postelí už kolem desáté hodiny - hrůza. Když říkám nás, tak myslím sebe a Eku. Eva odjela ještě předtím ráno k domovu a Láďa do práce - ještě větší hrůza.
Celý den jsme prožívali v jakémsi útlumu, přesto se nám podařilo několik užitečných věcí. Eliška si koupila tamburínu a perkusní bubínek, já CD a celé HN si odpoledne udělalo v Muzice ještě asi hodinovou zvukovou zkoušku. Hlavním úkolem na celý den bylo však zrestaurování především hlasivek na sobotní vystoupení na polabské Trampské Portě. Večer jsme se rozhodli jít brzy spát a v hospodě se víceméně jen najíst. To se dokonce i podařilo, jen jsme k tomu přidali hovor o dalších možných významech zkratky HN. Kdybychom se někdy chtěli přejmenovat a snažili se zachovat původní zkratku, výběr bychom opravdu měli (např. Hlavní nádraží, Hotové neštěstí, Hele nepruď apod.). Černý humor zastupovala spojení, která jsme si chystali jako alibi na sobotu: Hlasivky nemáme, hudba nebude. Jako před každou správnou soutěží se totiž nadpoloviční část kapely pustila do boje s bacilovými krkožouty. O půl jedenácté jsme už ale opravdu usínali.
V sobotu kolem osmé jsem si masochisticky pustil nahrávku z páteční zvukovky v Muzice. Překvapilo mě, že se to docela dalo poslouchat (možná to bylo i tím, že můj zpěv byl na nahrávce velmi potlačený…). Chvíli na to přijela zpátky Evča a HN se začalo sbírat a dávat dohromady. Od tohoto dění byl ušetřen Pavel, který už od pátku dlel se svojí rodinou kousek od Kolína, a chystal se k nám připojit až na místě. Přiznám se, že ani nevím, co jsme to vlastně dělali (chvilku jsme dohadovali koncerty, brouzdali po inetu, hrábli krátce do strun, ale to přeci nemohlo trvat tak dlouho….), najednou bylo ale půl jedné a my rychle zabalili, třikrát spočítali věci a tipovali, co zapomeneme, abychom nakonec naskákali do Olouše a vyrazili na Kolín.
Klub na Zámecké jsme našli kupodivu bez větších problémů (jen jednou jsme obkroužili centrum Kolína) a to i přesto, že jsme neznali jeho přesnou adresu. Zkrátka jdeme takhle po ulici hledat restauraci, kde bychom se naobědvali, a najednou vidíme upoutávku na Trampskou Portu. Zvedneme oči a ejhle, tam nápis Klub na Zámecké. Výborně, takhle dobře se nám už dlouho nehledalo. Příhodnou restauraci jsme nalezli hned v dalším bloku. Najedli jsme se pěkně. Láďa měl prsa cikánská, já labužnická a děvčata si dala brokolici.
Dokonce i sraz s Pavlem proběhl nad očekávání bez problémů. Potkali jsme se akorát při odchodu z restaurace a už kompletní zamířili na Zámeckou (chyběla už jen Monika, která spolu s Evou tvořila dav fanynek HN, ale už byla také na cestě).
Přiznám se, že sál na Zámecké nás na začátku trochu vyděsil. Vysoký strop, rozlehlé postraní prostory, všude holé stěny dávaly důvod k obavám, že se bude zvuk hodně třískat a na pódiu nás čeká zvuková koule. O to příjemnější bylo později zjištění, že po zaplnění diváky se ozvěna v sále moc nekoná a je rozumět i slovům. Myslím, že zvukař odvedl v Kolíně svojí práci opravdu dobře.
V postraním sálku nás čekaly stolky s názvy jednotlivých kapel, kde jsme si podle libosti mohli odložit. My sdíleli stolek s Jeronýmem Lešnerem, který zde byl podle našeho mínění hlavním favoritem. Rivalita se ale nekonala, protože se taky už dlouho známe a nejednou jsme společně zajamovali (jak se můžete přesvědčit ve starších zápisech). Navíc do Ústí nad Labem postupovali dva, takže jsme měli taky šanci ;-).
Pořadatel nám v rychlosti popsal situaci a ukázal jízdní řád soutěžního koncertu. Trochu jsem ho překvapil otázkou, proč se kapela Rezeda přejmenovala na Nemoc (v plánu bylo slovo REZEDA škrtnuté a nehrazené slovem NEMOC). Nicméně zareagoval rychle a propiskou připsal "pro nepřítomní". Takže pak už tam bylo "pro NEMOC nepřítomní" a i já to pochopil… ;-)
Reportáž, kterou jsme si zapsali o soutěži samotné, si můžete prohlédnout v samostatném příspěvku zde. V tomto zápisu se spíše zmíníme a našich osobních zážitcích.
Chvilku po třetí všechno začalo a na pódiu se objevila první soutěžící skupina Pražec. My její vystoupení spíš sledovali ze zákulisí a zvědavě koukali, jak to vlastně na tom pódiu vypadá. Zezadu to vypadalo příjemně a i zvuk se pěkně poslouchal. Po chvíli jsme si Pražec připsali do kolonky "vážný kandidát na postup". Konec vystoupení Pražce jsme už viděli ze sálu, kde zatím nebyla velká divácká účast. Při vystoupení následující písničkáře jsme už posedět nevydrželi a šli se připravovat do zákulisí. Koupili jsme si kávu, popovídali si a naladili kytary.
Mezitím odehrál Pant, který podle pozdějších slov Evči stál za to a mohl se o Ústí klidně prát s Pražcem. Když jsem nakoukl opět do sálu, seděl tam další písničkář, který nebyl sice špatný, ale na postup určitě nebyl. Ostatní mě rychle zatáhli zpátky, že když už jsme naladili, tak si to i zkusíme. S Pavlem jsme se přeci jen už dva den neviděli, tak jsme si soutěžní písničky šli radši přehrát ;-). Z druhé strany předsálí nás sledoval trochu strnulá partička lidí, ze které se vyklubala další soutěžní kapela Mazal. Jejich vystoupení jsem zahlédl jen okrajově, ale příliš na mě nezapůsobili.
Blížila se minuta M, na pódiu stál Pavel Lutner , který nezačal špatně. Pak jsem ale už mizel naposledy doladit. Navzájem jsme se nahecovali, domluvili si začátek vystoupení a zopakovali pořadí písní. A už nás konferenciér naháněl k drátů a mikrofonům.
Pódium bylo pěkné, odposlechy se zdály taky dobře nastavené a sál se mezitím zaplnil. Přiznám se, že jsem už delší dobu neměl takovou trému. Je ale taky pravdou, že jsme v téhle sestavě mimo Muziku vystupovali úplně poprvé. Navíc raději hraju do potemnělých sálů a tady bylo světla ažaž.
Pak vím, že jsme odehráli nějaké písničky a už jsme zase lezli dolů. Věděli jsme o jedné výrazné větší ale odpustitelné chybě a o jedné menší a těžko postřehnutelné. Celkový pocit byl dobrý, o to víc nás mrzely zmíněné výraznější chyby. Rozhodně jsme se ale necítili odepsaně, a tak jsme usedli do sálu a začali se zájmem sledovat další vystupující. V hlavě nám přitom šrotovalo, v čem by mohli být lepší či horší než my.
Jeroným Lešner nenechal myslím nikoho na pochybách, že vítězem bude právě on. Pak nastoupily bluegrassové kapely Burizón a Wyrton. Burizón byl technicky dobrý, ale hodně unylý. Zato Wyrton byl opravdu živý s dobrými aranžemi a výraznými písničkami. Jen Orange Express si podle mě mohli odpustit.
Po skončení soutěže, jsme měli jasného Jerryho Lešnera. Dál jsme tipovali "boj" mezi Pražcem, Wyrtonem, Pantem a snad také Hlubokým nedorozuměním. To už záleželo na gustu jednotlivých porotců. Nechali jsme to všechno zatím koňovi a šli si dát jedno pěnivé. Eliška s Monikou zatím sháněly zásoby na plánovanou večerní "pařbu" na chatě v Prosečnici.
Na pódiu se zatím děli věci. Za mikrofony si stouply dvě dívky z T.K. Eridanus a snažili se do uvolněné atmosféry a vyprázdněného sálu zazpívat nějaké písně. Dlouho se jim to nedařilo. Přeci jen ve věku 13-15 let se snadno nechaly vyprovokovat k neutuchajícímu smíchu svými kamarádkami pod pódiem. I my se dobře bavili. Nakonec se pár písniček přeci jen ozvalo. Byly sice po pár slovech přerušovány salvami smíchu, ale to nikomu nevadilo. Přestávka tak plynula alespoň pestřeji.
Mezitím se objevil v sále Semtex, který měl celou akci zakončit svým vystoupením a začal se drátovat na pódiu. Po nazvučení se sál opět zaplnil a došlo k očekávanému vyhodnocení. Nejprve šlo na řadu divácké hlasování. Na pódium si pro ceny šli postupně Jerry, Pant a …. Hluboké nedorozumění!;-)! Bomba, diváckým hlasováním moc nevěříme, obvykle vítězí kapela s největší klakou, jenže my tu znali jen asi čtyři lidi včetně Evči a Moniky a diváků bylo 120.
Autorská Porta se opět stala Jerryho kořistí, další úspěšné kapely si nepamatuju. A už tu byla hlavní interpretační Porta. Třetí skončil Pražec, který mezitím musel odjet. No a pak vyhlásili na druhém místě Hluboké nedorozumění!!! Vyběhli jsme na pódium a tam jsem viděl placku s nápisem 3. místo. Trochu jsem se lekl, zda nedošlo opět k nějakému hlubokému nedorozumění, ale naštěstí si spletli placku a ne vyhlášenou kapelu (když se to stalo Navarové, proč ne nám že? ;-) ).
V zákulisí jsme vytvořili vzájemně se dusící hlouček a nadšeně se začali těšit do Ústí. No jo, ale nikdo nám oficiálně neřekl, že tam fakt jedem. Co když je možná nějaká výjimka? Naštěstí se rozplynuly i tyto pochyby a tak jsme si mohli začít užívat. Říkate si možná proč tolik cavyků s postupem do Ústí a ještě přímo "jen" do semifinále. Takových už bylo. Ale HN tak postoupilo dál než na kraj v Portách či Zahradě vůbec poprvé a to si musíme užít, nikdo jiný to za nás neudělá.
Spokojeně jsme si s Jerrym pogratulovali a těšíme se, jak si zajamujem společně v Ústí. Koncert Semtexu jsme si už užili v klidu a v pohodě. Před devátou večerní jsme odjížděli na chatu, abychom vše oslavili a zapili. Tento záměr se však realizovat nakonec nepodařilo (alespoň jsme podpořili svůj budou cí zdravotní stav). Oblíbená hospoda u Démona byla toti nečekaně zavřená (obvykle mívala do půlnoci) a tak nezbylo než s jedinou lahví odejít do chaty. Tam na nás skočila celodenní únava, a tak ani ta jedna láhev nepadla celá. A pak spali a spali….
V neděli jsme už jen odváželi Elišku na vlak a konečně tak zjistili, co se zapomnělo v Praze - Elčina časová jízdenka na vlak. I tak byl celovíkendový výsledek nad míru dobrý a spokojeně jsme se rozjeli k domovům. V úterý už na nás čekalo další klání - středočeská Zahrada.
----
Stalo se dne 6.4.2002 za účasti HN, Evči a Moniky
Klokan
