29.5.2009

Trojité upřímné tfuj

Divadlo Dobeška – křest Hlubokého nedorozumění

Vzpomínám si úplně živě na únorové soustředění Hlubokého nedorozumění. Vznikly čtyři nové písničky a celkově se hodně mluvilo o tom, co a jak. Klokan rozhodl, že desku pokřtíme, i kdyby měl na koze jezdit. Představa Klokana na koze nám přišla zábavná, tak jsme vcelku nic nenamítali. Jen termín, který jsme si dali, mně osobně svíral hrdlo obavami. Takže někdy koncem května... v onen únorový sobotní večer jsme si na to plácli. Jen jsme nevěděli přesně kdy, kde, s kým ani jak. Že nebyly ještě některé písničky nahrány, že ty nové se ještě trochu zmateně komíhaly, ale věděli jsme, že je tam chceme, že nebyl obal CD ani vymyšlen, co s mixem, co s masteringem, že? A to bych mohla ještě pokračovat... až bych se z toho užežovala...

A tak šel čas... tedy letěl...

29.5. 2009 jsme přijeli kolem čtvrté k divadlu Dobeška na Praze 4, kde se nakonec vše odehrálo. Cédéčka už dva dny doma, ještě horká, zabalená v celofánu. Objímání krabice se odehrálo na poslední zkoušce před celou slávou. To hlavní tedy máme. Horečné přípravy probíhaly do poslední chvíle. To jsme ještě netušili, co to vlastně ty horké chvilky jsou. Za deště jsme vynosili potřebné věci a začali chystat. Nemalou část celého večera vezl zelený Opl z Dejvic. Tedy měl jet. Jenže on stál beznadějně uvězněný v kolonách. Kromě toho, že v autě bylo plátno, na které jsme měli promítat připravené fotoklipy, byl v něm i náš Jepťák, kterého jsme nutně potřebovali, abychom společně s kmotry secvičili domluvené legrácky. Role kmotrů se se ctí sobě vlastní zhostila jihočeská Epy de Mye. Jepťák dorazil až v šest a byl z toho značně vykolejen, ostatně o nic míň, než my. Času nebylo nazbyt. Pak už vám ani nevím. Lety z místa na místo, občasné zastavení se se známou tváří a minutí mnoha dalších. V půl osmé už to v předsálí značně hučelo a my se ještě zvučili. Nakonec, proč neimprovizovat? S Epy de Myí se potkáváme už nějaký ten rok a společně strávený čas bývá jednou velkou improvizací. Než napočítám do tří, Epy zahajují večer. Vklouznu nenápadně na dvě písně do sálu a slyším, jak jim to pěkně hraje. Zvuk se zdá být mnohem lepší, než při zkoušce. Zaplněný sál zahladil zpětné zvukové vlny. Výdech střídá nádech....

Klokan tráví poslední vteřiny u projektoru, aby vše klaplo. Řítíme se na určená místa a spouštíme fotoklip speciálně připravený pro křest desky. Lidi v sále reagují a my se za oponou podporujeme povzbudivými pohledy. Fakt by mělo zajímalo, jaké číslo by nám vyšlo, kdyby nám v tu chvíli někdo změřil tlak... vidím to na selhání tlakoměru...

Křest se povedl. Týden před tím jsme se s Klokanem vydali do Týna n. Vltavou, kde Epy de Mye pořádala svůj pravidelný pořad – Epycentrum. Během nedělního dopoledne jsme s Luckou spřádali sítě nápadů a bylo hned jasné, že o legraci nebude nouze. Celá Epy de Mye ze sebe udělala profesorský sbor, nevídaných rozměrů ( pro ty co nebyli – narážím na Lukášovo břicho, Lucčiny vnady a Honzův neodolatelný projev ). Po té, co jsme byli ošerpováni našimi neodolatelnými profesory, došlo ke křtu samotnému. Nejmenovaný jablečný, mírně alkoholický nápoj, byl vrhnut přímo ze tří Epy de myckých rtů na naše „prvorozeně“. Budiž mu nakažlivost věčná.

Samotné hraní bylo radostné, leč poznamenané hektickými dny, hlavně kalupem do poslední chvíle. Nicméně atmosféra ze sálu omývala naše kotníky, pak kolena a nakonec jsme se v ní splývali. Program se dost protáhl, právě díky komplikacím s dopravní situací, takže večer jakoby strašlivě rychle skončil. Alespoň pro mne. Honem domů...

Jen se malinko vyspíme a všichni, včetně Epy de Mye, frčíme do Kaleku. Na Potlach ke Stráníkům.... to by mělo být klidné a nikterak hektické....

Pokračování křestní šňůry: Po křtu do Kaleku

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)