18. 9. 2004

Babí léto jak má být

Tak jsme si letos naposledy oficiálně brnkli na čerstvém vzduchu. Dál už počasí nevěříme ani my ani většina organizátorů hudebních akcí. Už samotné pořádání festivalu ve druhé půlce září je poměrně hrdinský a riskantní čin. Ale v sobotu 18. září se to vyplatilo. Nebe bylo jak vymetené, teplota příjemná, zkrátka babí léto podle mého gusta. A naše kapela se chystala na jediný letošní pražský venkovní koncert. Cílem byly Dolní Počernice, kde se konal 9. ročník zahradních slavností zvaných neobjevně, leč výstižně Babí léto. V rámci akce nešlo zdaleka jen o muziku, ale také o řadu výstav, dětské atrakce, parkur, přehlídku veteránů a nevím, co ještě.

Do zámeckého parku jsme dorazili podle plánu kolem půl třetí. Z pódia pod hrází rybníka zněl právě celý orchestr, který doprovázel jednoho z hlavních hostů dne - Moniku Absolonovou. Když jsme se přiblížili blíž, viděli jsme ale na pódiu jen samotnou hlavní protagonistku. Nic naplat, halfplayback musel stačit. Zároveň jsme ale museli uznat, že zpěv to byl výborný a Monika Absolonová působila sympaticky bez nějakých póz. Snad jen mohly zaznít i víc než jen čtyři písně. Na nás čekal nepoměrně delší blok 8-).

Předtím ale ještě na pódium nastoupila další pražská skupina Kvokál. Lidí sice zprvu ubylo, ale postupem času se začali vracet, přivábeni rytmickým a bujarým projevem kapely. Přiznám se, že jsem měl přeci jen trochu obavy, jak dopadneme my. Přeci jen jsou naše písničky většinou trochu klidnější. Ale nebylo nač si stěžovat. Sice diváků opět při začátku znatelně ubylo, ale stejně jako u Kvokálu se po chvíli začali vracet.

Nakonec jsme samotné vystoupení zhodnotili jako průměrné. Už jsme zkrátka zahráli líp i hůř, žádné pikantní HN, o kterém bych vás mohl informovat, se nepřihodilo. Nálada byla každopádně dobrá, a tak jsme se vydali na pochůzky areálem parku, abychom si opekli buřty, spláchli je, doplnili se např. nakládaným hermelínem a naplánovali, co s večerem. Ona vlastně už byla hlavní alternativa známá předem, tady jen nabrala jasných obrysů, a tak jsme se ještě s pár kamarády sebrali a dorazili k Láďovi do Hostivic, abychom mu trochu provětrali byt písničkami, vyprávěním, jídlem i pitím. Kolem třetí hodiny ranní jsme se nakonec oddali spánku.

Tak a teď se můžeme už opravdu naplno těšit na příští rok na všechny ty Medvídky, Slunovraty, Pecky, Zahrady, Krtky, Guláše, Ostrovy, Muziky, Zpívání a vůbec na festivaly a věci s nimi spojené, ať už na ně zavítáme jako kapela nebo diváci. Koneckonců i zimní kluby a sály mají něco do sebe, a tak samozřejmě kytary neodkládáme. Naopak, zatímco píšu tuhle reportáž, už se v hlavě chystám do jedné pražské knihovny, kde si dáme večer akusticky koncert. O tom ale zas příště ;-)

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)