|
8. – 11. 8. 2006 |
Prázdniny v Telči |
 |
Tak je nazván ve Zpravodaji den, kdy jsme se objevili v Telči. Já bych mu dala spíš přívlastek „ztuhlý“. Samozřejmě mluvím jen sama za sebe. Po Muzice, kdy jsem tančila v kalužích a po dvou dnech na dětském táboře v lesích nedaleko Humpolce, kde... ehm... jak jen bych to vyjádřila slušně... pršelo „na druhou“, jsem se cítila značně ztuhle. Ten večer jsem si nebyla jistá ničím, jen tím, že opravdu, ale opravdu už nechci zmoknout. Chvilkami to vypadalo, že si nechám ujít večerní koncert, ale nakonec nějaká neviditelná síla mraky protrhala a spolu s Klokanem a Martou jsme vstoupili poprvé tenhle rok na nádvoří telčského zámku. A bylo to tak dobře. Poprvé jsem si na vlastní uši poslechla Katku Garciu, o níž už jsem toho přečetla tolik, že jsem byla, mírně řečeno, zvědavá. Nejdříve vystoupila se svou kapelou Kal y Kanto. Přiznám se, že mě to moc za srdíčko nechytlo. V téhle muzice asi neumím číst mezi řádky. Podotýkám, že se jedná o můj subjektivní názor. Třeba Marta byla nadšená. Druhým účinkujícím byl Andy Owens s Druhou Trávou. I zde jsem zůstala ztuhlá:-). Uznávám, že opět byla chyba na mém přijímači. Následovala opět Katka Garcia tentokrát se vyměnila pouze s Andym a doprovázela ji DT. Tady už musím vyslovit Katce obdiv, za to, kolik toho dokáže zazpívat se stále stejnou energií a kvalitou. Přesto se podařilo rozproudit ve mně krev až nečekanému hostu, I. Viktorínovi, který s Druhou Trávou zahrál dvě písničky ze své sólové desky Vlna za vlnou. Škoda, že jen dvě. Posledním účinkujícím byla DT tentokrát s R. Křesťanem. To bylo milé setkání po poměrně dlouhé době. Robert i kapela jsou ve formě. Užila jsem si to.
Původně jsem koncerty nechtěla komentovat, ale koneckonců ten večer se nic jiného nedělo. Byla jsem tak zmrzlá, že jsem se hned po koncertě vydala na intr, abych si užila vydatný spánek pěkně v suchu, který mi už docela chyběl:-) Navíc nás druhý den čekalo vystoupení na Kocouří scéně a očekávaný sejšn s Epy de myí, což byly další pádné důvody pro to, abychom se vzdali radovánek a načerpali síly. Bohužel se to moc nepovedlo, ale to už je prostě riziko intru.
Tak je nazvána ve Zpravodaji středa. Inspirací pro název byl asi Hop Trop, který ten večer hrál na zámku. Jaký den však mělo Hluboké nedorozumění? Řekla bych, že „proměnlivý“.
Ráno bylo nedospalé a od toho se trochu odvíjela i nálada. Vše se ale v dobré obrátilo díky snídani, která se v nečekaně příjemné společnosti protáhla do pozdějšího dopoledne. Na oběd „Na Kopečku“ dorazil už i Láďa se Škopym. Pohled na Láďu, který se odvážil objednat si před hlavním jídlem i polévku nás trochu šokoval. Pokud je mezi vámi někdo, kdo o „Kopečku“ v Telči ještě neslyšel, tak věz, že polévky jsou tam hutné, přetékají z talíře a hlavní chod ani nedokážu popsat, tak sytá má slovní zásoba ani není:-)
Po návštěvě tohoto restauračního zařízení je nejlepší plácnout s sebou do parku a počkat až pocit plnosti sám odezní. My se ale vydali na intr a hodinku poctivě zkoušeli. Představte si čtyři „rakvičky“ lapající po dechu a vydávající zvuky ve snaze udržet rytmus:-) Někteří ten hrůzný zážitek raději zaspali, já ho šla strávit do parku. V půl páté jsme se sešli na náměstí a vzájemně se ujistili v tom, že ještě žijem. Slunce chvílemi i pálilo, což se později ukázalo jako zrádné. Klokan totiž v nedávné době vyměnil struny na kytaře a v Telči si tato událost vybrala svou daň. Zahráli jsme i všechny novinky, odnesla to jen jedna, právě ta, která je hodně založená na kytarách. Jinak mělo vystoupení snad spád, i když já zamáčkla imaginární slzu při vzpomínce na vystoupení loňské, které bylo v Telči asi zatím nejlepší... Druhým účinkujícím byla Epy de mye, jejichž vystoupení jsem si poslechla až ve Sklepě na nocturnu, kde mě zase přesvědčili o tom, že od nich hrozí jen jediná nákaza, totiž radost z hraní i ze života vůbec:-)
To jsem ale přeskočila koncert na zámku. Tam jsem přišla ve chvíli, kdy už hrál Cimbal Classic, který jsem neslyšela ani nepamatuju. Stále je to muzika, u které se mi oči samy zvedají někam nahoru a myšlenky utíkají kamsi. Některé starší písničky mě zavedly až o deset let zpátky do Strážnice, kde jsem je slyšela poprvé. Dojal mě pes Balík, který čile pobíhal pod cimbálem, jako by se ho neúprosnost ubíhajících let ani netýkala. Díky za tenhle blok plný vzpomínek. Pak to rozjel Hop Trop, který jsme si letos už docela užili, takže jsme v polovině koncertu opustili areál. Co se dělo pak si asi mnozí z vás dovedou představit. Zapíchli jsme to klasicky „u Ježka“, kde se hrálo ještě hodinu po půlnoci. Pak jsme se téměř všichni přesunuli do Sklepa. Tam už to nebylo úplně to pravé ořechové, protože hladina hluku byla o něco vyšší, než na otevřeném prostranství náměstí. Proto jsem se už kolem třetí ranní vydala ztichlým telčským náměstí na intr. Přála bych vám ten pohled, měsíc se vůbec ironicky nešklebil, ale spokojeně visel nad střechami domů a já si v tu chvíli marně přála, aby náměstí nemělo konce. Ale čas nezastavíš...
Tak my bychom si dali další spíš ještě jedno kafe, i když jsme prospali půl dopoledne:-)
Rozloučili jsme se s Epy de myí, se kterou jsme prohráli noc, což byla ale zároveň i naše výhra a vyprovodili Láďu se Škopym, aby jsme se ujistili, že opravdu odjeli. Celý den jsme nedělali nic významného a přesto jsme se nenudili. Tak už to v Telči bývá, tam se totiž „nicnedělání“ mění v příjemně a nenuceně strávený čas.
Z Kocouří scény nás vyhnala kapela Kočičí hra, protože po poslechu tří písniček jsme měli chuť se jít oběsit, jak depresivně zněly texty. Místo shánění lana jsme šli na třešňové pivo a hned bylo zas veselo:-) Pravým opakem jsou Kaluže, jejichž závěr vystoupení jsme tak akorát stihli. Například jsme se dozvěděli, že hrát regge bez dredů je něco jako sex v cele smrti:-))) Kytarista tak pro jistotu onu píseň odehrál v paruce. Takže bacha na regge...
Poutníky a Cop na zámku jsme s Petrem vzdali, polemizovali o nesmrtelnosti brouka a zahráli si pár komorních písniček u rybníka. Nocturno měla pod taktovkou P. Jíšová s přáteli. Pavlína předvedla kompletní průřez repertoárem. Potěšila mě hlavně některými písničkami z období ..a basty, které mám asi nejraději. Méně mi imponují návraty k Nezmarům v podobě Písku či Dávno se známe, ale lidi to tak chtějí. Byla to příjemná hudební tečka za letošní Telčí.
Asi hodinu po skončení nocturna se pomalu rozpoutával sejšn, který mi z nějakého asi nepopsatelného důvodu nebyl sympatický, takže jsem dala přednost noční procházce Telčí a ranní prohlídce telčského zámku. Když jsme vykopali Klokana z postele, který se vrátil nad ránem:-), nezbývalo, než se rozloučit a chca nechca minout značku TELČ s červenou čárou přes ta čtyři písmena, která v nás zase zanechala svou nesmazatelnou stopu:-)
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)