Po té, co jsme v dubnu absolvovali konkurz na Zahradu a prvního června hráli na Mlejnské Zahradě, nás 4.července čekala cesta na tu největší hudební zahradu, která probíhala opět v Náměšti na Hané.
Původně jsme se s Láďou a Elkou chystali na Zahradu jen jako diváci, ale osud tomu chtěl, že si nás nakonec Šaolín vybral na trampskou scénu, kterou organizoval. A tak jsme se tři dny před startem našich plechových stanů začali připravovat na komorní vystoupení v triu. Škopyho totiž čekala oslava prvních narozenin dcerky a na poslední chvíli to již nešlo přeorganizovat. Písniček ale máme dost, abychom zahráli alespoň půlhodinu prakticky v jakékoliv sestavě, takže ta příprava zas nějak dramatická nebyla. Jedinou drobnou nevýhodou byl fakt, že jsme se všichni tři potkali až na cestě v Kolíně, kde jsme nabírali Elku, a tak se společná zkouška chystala až do Náměšti.
Haná nás přivítala se širokou náručí a rozhodla se nás po sobě řádně provést. Před Senicí (asi 5km od Náměšti) totiž na silnici stála provokativní cedule se zákazem vjezdu s jemně naznačenou objížďkou. O délce objížďky se ona tabule nezmiňovala. Musím říci, že jsme si široké okolí prohlédli dokonale a absolvovali asi 15km okruh po blízkých vesnicích a lesích. Nakonec jsme však po deváté hodině zdárně zakotvili v Náměšti pod kopcem s areálem festivalu. V duchu jsem se už rozloučil s vidinou vystoupení mé oblíbené kapely Marsyas a udělal jsem dobře. Sice jsem tento koncert nezmeškal, ale jen proto, že se vůbec nekonal neb kapela pro nemoc Zuzany Michnové nedorazila. Co se dalo dělat. Přesto jsme ten večer ještě pár koncertů stihli.
Opět fascinujícím zážitkem byla hudební exhibice Jablkoně. Tahle kapela se prostě musí vidět. V obýváku to u CD nezažijete. Trochu zklamáním bylo naopak podobně jako na Kvítku vystoupení Malinabandu. Zdá se mi, že se Křesťan snaží za každou cenu dostat se svými písněmi blíž k tvrdé muzice. Jenže výsledek na mě působí trochu uniformně. Baskytarista, ač technicky velmi zdatný, často jen tepe rytmus a nebo naopak hraje v tancovačkovém stylu na každou dobu (píseň Pojďme se napít pro mě v tomto duchu byla největším zklamáním).
Bicí tvrdí muziku tak silně, že dál už nezbývá místo na téměř žádné nástroje, a tak krom bubnů a baskytary rozpoznáte jen zpěv a občas se mihne banjo nebo rytmická kytara. Dobro jsem si užil spíše vizuálně než sluchově.
Noc jsme z větší části strávili na schodišti místní školy, kde se jamovalo a šli spát kolem půl čtvrté, neboť jsme chtěli alespoň trochu druhý den na pódiu fungovat. Nejpoctivější byla Elka, která šla chrupkat už kolem půl druhé, a tak nám mohla ráno skočit pro čerstvé rohlíky, jogurty a další snídaňové ingredience (Děkujem ;-) ).
Přiznám se, že jsem se nevyspal nijak do růžova, a tak jsem větší část dne chodil spíše ve stylu oživlé mrtvoly. Ostatní mě uklidňovali tím, že ať prý si z toho nic nedělám, že vypadám stejně jako vždycky. Inu kamarádi…. Kolem poledne jsme zalezli pod stromy parku udělat si avizovanou zkoušku. Zahráli jsme si pěkně a vybrali adepty na očekávané vystoupení. To jsme původně očekávali o druhé hodině, ale byli jsme včas Šaolínem informování, že stačí dorazit kolem čtvrté. Pak se nám čas několikrát měnil, až se ustáli na start v pět hodin, a tak jsme o půl šesté skutečně lezli na prkna. Podobně se měnila i očekávaná délka vystoupení (mezi 4-8 písněmi), a tak jsme neustále přepisovali a škrtali, až nás to při třetí změně přestalo bavit a nechali vše osudu (nejsme přeci ořezávátka, necháme se překvapit). Nakonec se poslední změna udála už přímo při vystoupení, a tak jsme se nakonec prezentovali pěti písněmi a k tomu ještě přídavkem. Hrálo se pěkně, diváci byli vstřícní a já jsem oproti vlastnímu očekávání neusl, ba naopak jsem se začal konečně budit. Nakonec tedy naše účinkování na pódiu Zahrady dopadlo snad poměrně dobře. I samotná trampská scéna se podobně jako loni myslím vyvedla. Sice jsme neviděli vše, ale plný sál dobře naladěných diváků a další lidé stojící za okny mluvili za vše.
Po našem koncertu nastalo pronásledování Jarretu, jehož vystoupení u kapličky kapele uniklo, a tak nám o něm pouze referovala Evča. Nechtěli jsme si nechat tedy ujít alespoň následný koncert u Radnice, a tak jsme se po občerstvení přesunuli a usadili na loučku, kde byla scéna postavena. Jarret patří mezi naše favority už delší dobu, ale po vydání posledního CD Unikat naše kladné mínění ještě řádově stouplo. U Radnice se hrály písně novější i starší, ale významnou roli hrál i sám způsob vystupování kapely, který je natolik energický, že můžete vidět klidně více koncertů v krátké době za sebou a přesto se nenudíte. Nejen hudbou živ je člen Hlubokého nedorozumění, a tak jsme po skončení Jarretů zašli do blízké hospody na večeři, abychom vzápětí už opět šplhali na hlavní scénu na večerní koncert. Tentokrát u mne vítězili Happy to Meet a jejich prolínačka s Jumping Drums. Skvělá energická muzika v závěru vygradovala ve víření bubnů. Druhým hudebním zážitkem večera bylo naopak "pohlazení" Hradišťanu, který opět ukázal, jak hrát s nasazením dobrou muziku. Trochu mě zklamalo spojení Nezmarů s Mikim Ryvolou. Ne že by bylo vystoupení špatné, ale spíše mě zvlášť nenadchla vidina avizovaného společného CD, které soudě podle předvedeného koncertu asi nepřinese nic nijak zásadně nového a řadů písniček už jsem slyšel na jiných Ryvolových projektech v podobném hávu.
Po skončení koncertu jsme se zašli podívat, jak se letos jamuje u sladovny a zjistili, že se tam nehraje vůbec. Na letošní Zahradě mi vůbec chyběly partičky s kytarami či jinými nástroji. Občas člověk narazil na akusticky hrající kapelu, to ale nebylo obvykle příliš otevřené i dalším aktérům a spíš to připomínalo komorní vystoupení. Výjimku tvořilo v sobotu spojení kapel Tempo di vlak (čerstvých držitelů krtečka) a Falešné karty na zahrádce restaurace u kapličky. Do společného jamu jsme se zapojili i my. Zahráli jsme si pěkně, ale nakonec jsme podnikli ještě jeden přesun přímo ke kapličce, kde sessionovali pořadatelé. Tam jsme se prozpívali do světlých ranních hodin abychom nakonec kolem šesté padli do spacáků.
Poslední den jsme se po poledním vstávání a následné sprše chystali především na odpolední "Dost dobrý program" a večerní koncert. Na odpoledním koncertu nás nikdo výrazně nezaujal a mě osobně trochu zklamal P.O.L (hold jsem se na něj moc těšil). Jeho lepší časy jsou asi už minulostí. Sestava, která vystoupila na zahradě uspořádala na pódiu spíše příjemný jam než strhující vystoupení. Obecně se mi zdálo, že měly to odpoledne kapely trochu problémy se zvukem. Např. jindy suverénní Mošny se tentokrát do varu příliš nedostaly a ruce u uší a občasné lehké pěvecké úlety členů kapely dávaly tušit, že něco není v pořádku. Táborský Telegraf strhnul opravdu halasný, ale nástrojově kvalitní bigbeat. Škoda jen, že k tomu nepřidal stejně kvalitní zpěv (možná měl také zvukové problémy). Nakonec jsme prchli ještě před koncem jeho vystoupení na večeři. Celkově byl odpolední koncert dobrý, ale nic z něj nevybočilo nečekaně nahoru.
Na večerní koncert jsem přibyl ve chvíli, kdy se na pódium chystal Jarret. A byla to bomba. Pro mě šlo jednoznačně o nejlepší vystoupení letošní Zahrady. Vlasta Redl i s kapelou by nevyprodukoval energičtější a pohodovější vystoupení. Na jednu stranu jsem dramaturgovi večera vynadal, že dal Jarret tak brzo, na druhou stranu jsem mu děkoval, protože jsem si tak užil atmosféru v kotli pod pódiem ještě v době, kdy tam bylo k hnutí. Jestli jste Jarret ještě neviděli a jste příznivce dobrého folku a folkrocku, tak vám unikla snad nejlepší současná kapela v tomhle žánru a máte co dohánět (nebo nahánět? ;-) ).
Druhý vrcholem večera bylo vystoupení Z.Navarové se skupinou Koa, při němž jí byl předán zatoulaný Anděl od českých hudebních akademiků. Navarová děkovala div ne se slzami v očich a neskrýval své ohromné překvapení nad získáním této ceny ;-). Následně spustila s kapelou výbornou muzikou v tak bezstarostném a příjemném podání, že i přídavková píseň o nasraném chlapečkovi, holčičce a posléze celé rodině zněla zcela lyrickým hladivým dojmem. Člověk nevěděl, zda se smát nebo volat bravo…
Žalmanovi, Copu a Nezmarům jsem jejich vystoupení nezáviděl, protože proběhla hluboko po půlnoci, kdy dobrá třetina hlediště byla už v tak unaveném stavu, že div nechrápala do rytmu. I samy kapely vypadaly trochu prokřehle a hráli tedy hlavně to, co se od nich asi čekalo - známe osvědčené hity a společně zpívatelné písně. Celý festival ukončila premiérová píseň Nezmarů - pro mě to byla pěkná třešínka na ohromném dortu.
Pro HN den jako obvykle ještě nekončil a opět se hrálo na schodišti školy do kuropění. Před šestou jsem usínal s šílenou vidinou, že se škola vyklízí do devíti, a tak nás čeká vstávání za slabé dvě hodiny. A tak se také stalo. Tentokrát jsme jako oživlé mrtvoly vypadali všichni (a ani u ostatních to nebyla zas taková změna oproti normálu :-p ). Doplížili jsme se k plechovým stanům a přestěhovali se k blízkému lesíku za město, kde jsme opět padli do spánku. Definitivně nás probralo polední zvonění Lenčina telefonu. Nicméně spánek v lese nás posílil natolik, že jsme byli schopni vydat se na zpáteční cestu. Užili jsme si jí dokonale a projeli až do Zruče nad Sázavou po státních a okresních silnicích a bylo to nádherné.
Doma jsme se už všichni těšili do náručí postelí, ať to doma měl kdokoliv kdekoli. Ještě v pondělí jsme závodili, kdo v očích zlomí více sirek. Poslední letošní Zahrada byla za námi a hromada letních festivalů před námi.
Stalo se 4.-7.7.2002 za přítomnosti: HN, Evy, Moniky, Lenky a dalších
