|
30. 7. - 1. 8. 2003 |
DOVOLENÁ Hlubokého nedorozuměníDějství třetí... Vandr nevandr |
 |
Dějství prvé... Pihelský Kapr
Dějství druhé... Folkové prázdniny
Tentokrát jsme volné dny dovolené úmyslně neplánovali, až jsme to možná trošku přehnali a průběh byl možná až moc průběžný. Zapůsobilo samozřejmě několik vlivů.
To ráno, které nás zastihlo na okraji pole, nejprve přerušil kručením v žaludku Klokan (…to nebylo ani tak kručení žaludku jako vrzání hrudního koše. V noci jsem se totiž skulil do vyježděné koleje a věřte, že v ní bylo opravdu tuze tvrdo a kamenno…). Ze spacáků se nám vůbec nechtělo, protože nad nebe nad hlavou není, no ne?:-) Nakonec jsme se vysoukali ven, pobrali věci a vydali se zpět k autu. Cestou jsme si prohlédli okolí, které se noc předtím skrývalo ve tmě. Bylo tam pěkně. Zaparkovali jsme, nic netušíc, před chatou nějakého rakouského občana, který dorazil zřejmě chvilku před námi. On si nás nevšímal, zato jeho podivně vhlížející pes z nás oči nespustil. Marně jsem na něj zkoušela osvědčené povely v němčině. Když pak po chvíli kolem projížděla sličná dívka na koni, dozvěděli jsme se, že je onen Hund hluchý. Komunikační bariéru jsme nepřekonali... (…já určitý úspěch měl. Zcela jasně jsem během své snídaně poznal, že by ta chlupatá koule dala něco k snědku. Je ale fakt, že to se pozná prakticky na každém psu…)
Po snídani jsme vyrazili k Trojmezí ( tedy vlastně nejdřív na pivo, i když hlavním záměrem bylo vyčistit si na WC hospody zuby:-) ). Trojmezí je vlastně hraniční kámen mezi Rakouskem, Čechami a Moravou. Podle mapy, kterou Petr doma našel, bylo trošku kumšt to místo najít a vlastně doposud nevycházím z údivu, že se to povedlo. Z pohraničí jsme poctivě rozeslali SMSky spřízněným duším, vzpomněli kamarády z Falešné karty, kteří totéž místo v nedávné době také navštívili a spáchali několik akčních fotografií:-) Když jsme se dostatečně vyblbli, pokračovali jsme přímo po česko-rakouské hranici zpátky do Maříže, nalodili se na Karla a ve Slavonicích jsem v to odpoledne kluky opustila (…prostě nám odjela vlakem… to vám byla úleva :-p (vtip)... ). Co se dělo tuším jen ze zpráv, které přijal můj telefon a své tušení si raději nechám jen pro sebe:-))(…co se tak mohlo dít. Probrali jsme ženský, fotbal, politiku,všechno stálo za nic, ale hlavně že nám chutnalo… pivo na Landštejně. Ten jsme dokonce v rámci poznávacího záchvatu skutečně prošli od sklepa až po věž. Pak už jsme se ovšem soustředili opravdu převážně na poznávání místní hospody. Byla útulná a dokonce jsme v ní potkali část kapely Zlomvaz, která tudy právě šla také vandrem…)
Potkali jsme se zase druhý den dopoledne ve Starém městě pod Landštejnem (..původně byl sraz na Landštejně, ale Elka vystoupila už ve Starém Městě v domnění, že je to už kousek. Byl to samozřejmě omyl a představa 5 km z batohem do kopce jí ale přiměla vnuknout nám nápad, že nejlépe bude, když jí vyzvedneme tam, kde je…). Byla jsem obeznámena s tím, že druhou noc v dešti trávit nebudeme a čeká nás návrat do Prahy. Radost jsem z toho neměla, ale fakt, že se honily černé mraky nad hlavou a argument, že alespoň uděláme něco s rozdělanými písničkami, mě umlčel.
Protože jsme toho ale za ty dva dny moc neprošli, vyrazili jsme ještě k "úzkokolejce" a po její trati se vydali do lesů. Nakonec jsme přešli tři stanice a v nohách vezli zpátky asi 12 km. Nejvíce nás při cestě zaujala zastávka Kaproun věnovaná Cimrmanově památce ku příležitosti vyhození jeho osoby z vlaku. Pobavili jsme se a zanechali otisk Nedorozumění v knize návštěv:-) Krátce před cílem, kde nám Klokan slíbil hospodu, se přihnala pěkná průtrž mračen a zahnala nás pod větve stromů. Blížící se odjezd vlaku nás však brzy vyhnal zpátky do deště. Ten se ale brzy slitoval a ustal. Horší skutečností bylo zjištění, že v naší cílové stanici se napijeme tak leda dešťové vody sršící z okapů. Cloumajícím vlakem jsme se vrátili k výchozímu bodu a těšili se, jak si uvaříme lečo. Jenže právě, když jsme vstoupili do vesnice, kde čekalo auto, přihnal se další, ještě větší příval vody. Takový úprk do hospody jste jistě ještě neviděli:-) (..opravdu jsme ten den do hospy nechtěli, ale okolnosti byly proti ;-)…). Poobědvali jsme tedy tam a pak už se vydali směrem ku Praze. Než jsme dorazili k Láďovi do Hostivic, bylo už poměrně dost hodin. V nedaleké hospůdce jsme spláchli prach z cest a odebrali se do říše snů.
Druhý den ráno musel Láďa na chvíli do práce a my s Petrem zevlovali po Praze. Hrůza. Odpoledne jsme se vypravili k Jepťákům na zahradu, kde se občas odehrávají nepublikovatelné akce kolem HN. Nutno ovšem podotknout, že já jsem se zde ocitla poprvé. Celé odpoledne jsme se snažili zahlédnout v mlhavých představách jasnější obrysy třech nových písniček. Došlo k několika předlouhým a nikam nevedoucím výměnám názorů, nicméně kontury jsou načrtnuty:-)
Druhý den už nás čekalo setkání se Škopím klanem a cesta na poslední dovolenkový festival v Budyni n. Ohří.
Dějství poslední... Budyňský poutník
Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)