Začalo to na Jihočeském zpívání...
Pokračovalo to na Folkových prázdninách...
Ten první podvečer jsme ušli asi 7 km pravděpodobně s největším převýšením. Odměnou nám byl výhled do zalesněného údolí řeky Oslavy a možnost přenocovat na prvním hradním torzu, která jsme během těch tří dnů navštívili - na Sedleckém hradě (pozn. Klokan: Poprvé se projevila schizofrennost zdejších názvů.Na mapě byl totiž jasně označen Sedlecký hrad, a my dorazili k ceduli Nový hrad. Tak se o něm psalo i v celém textu. Mapa ale odmítala veškeré pochybnosti a my nakonec našli na naučné tabuli, že hrad má názvy opravdu dva). Brzy se většina zmožena únavou odkutálela od ohně a já s Láďou a Honzou jsme ještě dlouho po půlnoci lovili hluboko v paměti nejstarší písničky Brontosaurů doslova od A až do Z (No já se chvílemi budil, a tak vím, že si zlehčovali svou abecedu tím, že si vzpomněli na stejnou píseň pod dvěma názvy - např. Cos mi chtěl a Kamenný most. Člověku se ale stejně vrátilo celé jeho dětství… ..no úplně celé ne).
Usměvavou a tichou noc narušil až déšť, který přišel ve chvíli, kdy Láďa jako poslední uléhal ke spánku. Naštěstí ale ustal dřív, než jsme podlehli panice (Láďa nás vzbudil a navrhoval úprk přes řeku do srubu na druhém břehu. Při představě sestupu k řece a jejím přechodu po kamenitém dně v úplné tmě jsem si byl jistý, že nikam nepůjdu. V řece bych totiž namočil všechno určitě, zatímco déšť mohl ustat, což se také stalo.). My pak už mohli v klidu spát až do dopoledních hodin:-), kdy nás, kromě přeletů stíhaček, vzbudilo slunce. Chvíli jsme řádili v Oslavě a po poledni jsme se vydali přes kopce, až jsme po nějaké době opět sešli k řece, tu přebrodili a dál mířili po jejím břehu směrem ke Kraví hoře. To, že jsme tenhle úsek cesty šli v podstatě chatovou kolonií, jsme ocenili ve chvíli, kdy nás dohnala bouřka. Na verandě jedné bezprizorní chaty jsme se ukryli před přívaly deště a zdrželi se tak asi hodinku. A protože jsme v podstatě nikam nespěchali, tak to bylo docela fuk :-)
Na Kraví hoře byl opět hrad, vlastně zbytky hradu, kterých v této oblasti naleznete nespočet, a které se navzájem dost podobají (Prý tu kdysi řádili loupežníci tak, až dalo panstvo svým poddaným možnost získat zdarma stavební materiál. Stačilo, aby si šli rozebrat okolní hrady, které sloužily často loupežníkům jako základny). Pak se nám podařilo ztratit značku, takže jsme trochu hledali ( jak jsme později zjistili, být turistou není až zas tak jednoduché, občas trošku stresující a někdy dost dobrodružné:-)), obzvlášť, když mapa neodpovídá úplně skutečnosti. Nebo snad skutečnost mapě? :o)
Ten den jsme chtěli skončit putování na Ketkovickém hradu, ale nakonec jsme středeční noc strávili u Kantýny pod Ketkovákem, kam jsme se původně vydali pro zásoby. Mraky se nám honili nad hlavami a bylo evidentní, že tahle noc už by pravděpodobně klidným spánkem nekončila. Taky že jo. V noci nás déšť od jamování u ohně vyhnal na verandu Kantýny, kde jsme se nenechali rušit ani ráno přicházejícími osadníky, kteří si kupovali čerstvé pečivo přímo u našich nohou:-).
Na nocování to bylo vážně rušné místo, kromě potravin chtivých chalupářů nám nad hlavami pištěli malincí střízlíci, kteří byli akorát zralí na vylétnutí z hnízda. Vlastně, když jsme se definitivně vzbudili, byl v hnízdě už jen jeden. Toho odvážnějšího už vylákala máma ven. Když jsme sbalili věci a chystali se k odchodu, přiletěla si pro toho druhého. Usedla na zábradlí a křičela jak na lesy, což mělo kýžený efekt. Jenže nemotorné malinkaté ptáče se neodvážilo plně důvěřovat křídlům a dostalo se na rám u stropu. Tam vrávoravě docupitalo k rohu, kde měl pavouk natažené sítě, zamotalo se a spadlo na zem. My jen udiveně přihlíželi, jak si Střízlíček vyhlédl Petrovu kytaru a rezignovaně se uvelebil na její kapse se zpěvníky jako v hnízdě:-). Máma byla dávno v trapu a nebylo ji ani nikde slyšet. Po čase se tedy Petr uchýlil k radikálnímu řešení. Kytaru i s ptáčetem vzal a odnesl na okraj lesa, odkud už náš malý hrdina slyšel to správné volání a pomyslné hnízdo opustil.
Tak vlastně Klokan pomohl střízlíkovi z nesnází:-))
Pak už nic nebránilo tomu, aby jsme se vydali na Ketkovický hrad. Tentokrát už jen Láďa, Petr a já. Sunny totiž zamířila zpět do Náměště a Eva s Honzou už za kuropění ještě dál ku Praze.
Z onoho hradu se zajímavým osudem ( doporučujeme:-) zbylo opravdu jen pár kamení na skále (Hádejte proč ;-). Mimochodem opět jde o hrad se schizofrenním názvem. Na mapě je uveden jako Ketkovický hrad, ale turistické ukazatele ukazují na Levnov. Historici v tom kraji měli prý dvě záhady. O Ketkovickém hradu bylo totiž minimum zpráv. Naopak se prameny často zmiňují o Levnovu, který ale stával neznámo kde. Až před pár desítkami let nějakou chytrou hlavu napadlo sesadit ta dvě sídla do sebe. K tomu jí napověděla skutečnost, že poblíž Ketkovického hradu byla Levnovská louka, Levnovský mlýn apod. Opravdu nečekaný úsudek ;-) ). Byl tam ale tak krásný výhled ( když pominu v dálce čnějící panorama Dukovan ), že jsme se zdrželi víc než dvě hodiny.
Nakonec jsme vyrazili po okraji skalního masivu po pěšině "pro kamzíky" a brzy objevili nádherný kout. Upravené ohniště, dokonalý výhled na ženoucí se černá mračna - po čem víc mohl člověk toužit?:-) Kluci se dali okamžitě do stavby přístřešku ze všeho, co jsme našli a silný vítr jim to zrovna dvakrát neulehčoval. Teď by asi mělo následovat líčení toho, jak nám uletěly celty a my promokli na kost, nicméně nakonec to dopadlo až neuvěřitelně ... Ze skály jsme pozorovali, jak se všude okolo čerti žení a na nás spadlo jen pár kapek...
Tu noc jsme ulehli s přicházející hodinou duchů do naší nedobytné pevnosti...:-)
Do pátečního rána nás vzbudil budík, protože jsme chtěli stihnout autobus z několik kilometrů vzdálené vesnice. Nakonec to dopadlo tak, že jsme z vandru v podstatě utíkali. Já jsem při tom stihla vypátrat zakousnuté klíště a kluci ztratit značku, jenže to asi někde komusi došla barva:-)) Díky dobrým lidem jsme do vesnice doběhli včas a ještě stihli uhasit palčivou žízeň jedním poctivým točeným:-)
Pak už zbývalo jen počkat na vlak v Rapoticích (Během vandru nám Elka pěkně zdrsněla. To nám potvrdili cyklisti, kteří se nás ptali na otevřenou hospodu takto: "Ahoj chlapi, je už otevříno?". A o chvíli později se přidal i výpravčí, který se ptal Elky požadující klíč na onu místnost, zda chce dámský nebo pánský… ;-)) . Vlak přijel sice se zpožděním, ale nás zastihl s polovybalenými batohy a znějící kytarou. Nástup do vlaku byl tedy poněkud hurónský. A aby toho nebylo málo, spustili jsme ihned: "Na Okoř je céésta, jako žádnáá zé stáá...". Tím jsme, myslím, do putníku splnili očekávání spolucestujících:-))
Evidentní zůstatky z několikadenního putování jsme ze sebe smysli na jedné benzínce za Náměští ( děkujeme:-)) a zvesela mířili Telči vstříc novým zážitkům...
.... pokračování příště ;-)
několikadenní maraton v Telči a okolí......Stalo se 23. - 26. 7. 2002 za přítomnosti Klokana, Elky, Jepťáka, Evči, Honzy a Sunny
