(4. 9.) Poslední srpnová sobota byla pro nás znamenala dvoják - tedy dva koncerty s přejezdem. Veleň a Zruč nad Sázavou však nejsou od sebe zas tak daleko, a tak jsme nečekali žádný problém. Ve Veleni nás přivítala vpravdě domácká atmosféra. Na dvorečku u Budilů se tedy nenacházelo jen pódium a hlediště, ale také gril, chladící se basy piva i dalších nápojů, zákusky... zkrátka pohoda. Navíc židle byly v době našeho příjezdu už převážně zaplněné. V krátkosti jsme mrkli na první vystupující skupiny Bez not a už jsme ladili naše stroje. I samotné vystoupení jsme si příjemně užili, a tak nám bylo opravdu líto, že se musíme s posledními tóny po nás vystupujících Zlatých očí přesunout dál.

Kromě krátkého bloudění okrajem Prahy uběhla cesta bez problémů a před sedmou jsme již parkovali u zručského tábořiště. Proti Veleni jsme na první pohled zaregistrovali lepší zvuk, ale zas to nemělo tak pěknou rodinnou atmosféru, i když na přístup samotných pořadatelů si rozhodně stěžovat nemůžeme. Jen zkrátka tábořiště není dvoreček :-). Bohužel se nám nepovedlo dobrý zvuk přetavit i v dobrý koncert. Snad si ještě budeme moci někdy vylepšit reputaci. Noc byla ve znamení chladu bez ohně, a tak jsme proti očekávání tentokrát vyrazili ku Praze ještě před půlnocí. Když si uvědomíme, že jsme na Veleň vyjížděli kolem poledne, tak šlo vlastně tak o nejkratší dvoják v historii HN. (klok)

(31. 8.) Naše CD Hluboké nedorozumění si nyní můžete koupit i na e-shopu vydavatelství Good Day Records. Jste-li zastánci singlů, můžete si objednat i jednotlivé písně. Prodejní adresa je http://goodday.cz/titul-detail.php?titul=207 (klok)

(26. 8.) Prázdniny v Telči byly letos ve znamení rozptýleného Hlubokého nedorozumění. Abyste rozuměli, každý z nás měl jiné časové možnosti a závazky. A tak se stalo, že Klokan se do Telče vypravil na skutečnou dovolenou, Elka ji měla také, ale trochu v kratším a navíc se zapojila i do spolupráce s jedním stánkem na náměstí, Škopy to měl na otočku, neboť nedávno koupil chatku a to známená práci a Láďa vyrazil jen na víkend, zato s celou rodinou včetně psa Chica, a tak musel notně upravovat svůj program. Setkali jsme se tak všichni jen v pátečním odpoledni, kdy se konalo naše vystoupení na Kocouří scéně na náměstí. Jako obvykle jsme byli na koncert v Telči nažhavení a natěšení. Výsledek z našeho pohledu trochu možná zůstal za očekáváním, ale diváci vypadali spokojeně (a že jich nebylo málo), a tak jsme si myslím ostudu neuřízli :-) Nejdéle byl v Telči, jak už bylo zmíněno, Klokan, a tak nabízíme ke shlédnutí jeho celkem obsáhlou fotodokumentaci. (klok)

(4. 8.) Prosluněné nedělní ráno nás zastihlo v Pulčíně, kde den předtím probíhal Amfolkfest. Škopy s Láďou se teprve budili po prozpívané noci, když jsme s Elkou vyrazili na kopec zachytit na pár fotkách alespoň trochu z krásy Beskyd. Chvíli před jedenáctou jsme už ale nabrali západní kurz a po jízdě s častými zastávkami pro protažení usínajícího řidiče nebo potěchu prázdných žaludků se před námi kolem čtvrté odpolední objevilo cílové město - Chrudim. Na krásné a diváy zaplněné náměstí jsme trefili v pohodě, stačili jsme i mrknou na pár písní Marien, ale o pár minut později jsme už na pódiu stáli sami. Koncert se nám myslím i přes vedro na pódiu vydařil, a tak jsme se mohli v dobrém rozpoložení po sbalení fidlátek pobavit se známými, kteří se objevili mezi diváky, poslechnout si dobře šlapající folkrock Načasu i rizí folk uzavírající Devítky. Po večeři v blízké hospůdce se nám vůbec nikam nechtělo. Ale do Prahy jsme museli, a tak došlo ještě na poslední dvě hodinky jízdy, abych chvíli po desáté padl spokojen a vyčerpán do postele. Nejdelší jízda letošního léta byla za námi, stála ale za to. (klok)

(4. 8.) Na Amfolkfest jsme zavítali po dvou letech a na první pohled nás zaujala rekonstrukce zahrady, kde se akce odehrávala. Prý byla dokončena den předtím, tomu říkám načasování :) Samotné hraní se nám celkem snad vydařilo. Největším zážitkem pro mě ale bylo, když se s námi při písni Vlaky řada i neznámých diváků pustila do zpěvu. Naplnil se mi tak jeden z muzikantských snů, prostě paráda… Zvláštní a emočně určitě nabytý koncert zažili také poslední dva vystupující skupina Šantré a duo Janoušek - Vondrák. Při Šantré se totiž z nebe vylil pořádný kýbl vody, a tak se diváci posunuli prakticky těsně pod pódium, kam ještě stačila střecha. Vznikl tak opravdu pořádný divácký kotel. Zezadu sice moc vidět na pódium od té chvíle nebylo, ale zvuk byl dobrý a kapela si přímý kontakt určitě užila, alespoň z mého pohledu se obě vystoupení opravdu povedla. Po Janouškovi se ukončila oficiální část festivalu a nastoupily taneční kapely. To už jsme si ale povídali a hráli v muzikantském zázemí. Je šel jako řidič, kterého čeká další den jízda přes půl republiky, spát "už" kolem třetí ranní. Škopy a Láďa naopak vytrvali ve zpěvném duchu až do rozbřesku. To už se ale blížilo další hraní a s ním spojená cesta do Chrudimi. (klok)

(24. 7.) Folková Růže se náramně povedla. To je dojem který jsem si odvezl, přestože jsem si odtud také odvezl oteklý kotník od štípanců mušek, přestože jsme se budili ve stanech obsypaných slimáky, přestože jsme zde zažili pořádnou bouřku a vichřici, přestože se na našem voze objevila botička a přestože jsme si při koncertu na Muzeu připadali jako v mikrovlnce. Jenomže na druhou stranu všude kolem vládla výborná nálada, koncerty se nám soudě podle reakcí diváků i prodeje CD povedly, užili jsme si i vystoupení dalších kapel (např. Zhasni, Šantré, Marien, Druhá tráva, ...), botička se obešla bez pokuty, v hospůdce Pod hradem se oba večery výborně hrálo až do rána a zkrátka vůbec bylo hezky. Prostě pohoda, tak snad zas za rok... Jo a koukněte na fotky. (klok)

(16. 7.) O tom, jaké bezhlavé překvaení nás čekalo hned po příjezdu na Zahradu, jak se vstává v sobotu v sedm ráno, jak se poslouchalo, odpočívalo i hrálo, a vůbec jak jsme se měli celý ten zahradní víkend, vám napsala pár řádek Elka. Tak nebudu předbíhat, podívejte se rovnou na reportáž. (klok)

(25. 6.) Poslední z velkých křestů našeho nového CD proběhl v rámci Jablonského Medvídka. Náš nejoblíbenější festival jsme přece nemohli při našem křtění opominout. A opět nám osud i šéf festivalu Donald přichystal nejedno překvapení (a my jemu taky). A tak jste mohli vidět, jak naše CD narostlo od prvního křtu na rovný metr (málem se nám při odjezdu nevešlo do auta), jak nám na pódiu odmítla hrát kytara a nakonec z toho ještě spadla až na zem, jak jsme přesto koncert snad důstojně dohráli, jak jsme si užívali u ohně oba večery jam session, jak jsme s Epy de Myí a Bodlem absolvovali ski trojboj (sjezd, běh a skoky na lyžích), jak jsme v neděli objevovali krásy okolí na samých vrcholcích hor (Suchý vrch) i v podzemí (dělostřelecká tvrz Bouda) a jak jsme jako každý rok spokojeně a úplně vyčerpaně padli pozdě v neděli večer do svých postelí a už se začali těšit na příští ročník Jablonského Medvídka. Další detaily nejdete v reportáži v chystané fotogalerii. (klok)

(3. 6.) Máme za sebou víkend, během něhož jsme několikrát závodili se světlem, přichystal nám nejedno překvapení, ale také během něj úspěšně vešlo do světa (a to hned 2x) naše první oficiální CD. Z celé akce chystáme podrobnější reportáž, ale v několika bodech vám již nyní naznačíme více. Tak tedy:

První výprava přijíždí na Dobešku víceméně podle plánu, chystá se aparát, doprava v Praze houstne, není plátno, není kytarysta, Láďa přijíždí i s plátnem v šest hodin po třech hodinách cesty z Dejvic do Braníka, čas se zkracuje, do půl osmé zkoušíme, stavíme plátno, chystáme projektory, probíhají zvukovky, sál se plní, přistavujeme další židle, ve 20:10 startuje Epy de Mye, hraje jim to parádně, hledáme lepicí pásku, promítáme,řešíme zásadní otázku jak umístit pečící tác na židli nastojato, aby nepodjel, páska nalezena, tác umístěn, křest zachráněn, právě včas, Epy končí, pauza, přípravujeme promítání pro křest, začínáme, improvizujeme, daří se, křtíme, začínáme koncert, nedaří se najít klid, daří se držet pohodovou atmosféru, končíme, prodávají se první CD, krátky jam, usínáme…

…vstáváme, sraz na dálnici, objednáváme oběd před Chomutovem, po hodině a půl odjíždíme hladoví na Kalek, za hodiny máme nástup na pódium, přijíždíme, ladíme, začínáme hrát, i přes déšť je na louce pod stany dost diváků, prsty mrznou, ale hraje se dobře, opouštíme pódium, vydechujeme se, užíváme sei další koncerty a večerní jam session, objevujeme v Chomutově výbornou restauraci U Losa, míříme k domovu.

Sečteno podtrženo, křest na Dobešce i na Kalku se vydařil a jsme spokojeni, jen jsme si to nestačili patřičně užít. Zato jsme si zdokonalili schopnost improvizace :-) Kromě reportáže můžete očekávat během týdne ze křtu fotky a třeba i videa. (klok)

(15. 5.) Jsem ráda, že mohu psát o jednom z nejhezčích zážitků. Ono jich není málo za ty roky, co jsem s Hlubokým nedorozuměním prožila. Jen některé jsou mělčejší a některé hlubší. Vystoupení v Jindřichově Hradci bylo hluboké a došlo i na nedorozumění. Přemýšlím, jak vám to podat. Zahalené nebo bez skrupulí? Zkusím to tak, jak to bylo... Ono je to trochu delší, tak si proklikněte na celou reportáž. (elka)

(27. 3.) Pitkovický folk tentokrát navázal hned na naš koncert v Duchcově (viz. níže)... Po troše spánku ( už nezařezáváme do poledních hodin jako kdysi:-) ) jsme se po obědě sešli, abychom se ujistili, že novou pětici písní opravdu umíme. Ukolébáni únavou a zdravým sebevědomím jsme vyrazili do Pitkovic. Tentokrát naší akci předcházela jiná, která se trochu protáhla, takže byla trošku honička dát restauraci do původního stavu. Ale za plného nasazení zaměstnanců Pitkovické hospody, nás a těch, co již dorazili, vše dobře dopadlo. Vzhledem k tomu, že si náš současný oblíbený zvukař Rosňák přetrhl achylovku, o zvuk se ( a to báječně ) postaral Pája Lišák Jindrák. Celou akci zahájilo duo Passage a hosté – čili ve skutečnosti 6 muzikantů. Od minula, kdy u nás hostovali jako opravdické duo, docela pokrok:-) Pak pódium ovládlo Bodlo z Karlových Varů. Když se Zdeněk pustí do zpěvu, divím se, že okenní tabulky nevezmou nohy na ramena. Nicméně já stojím vždycky jak přibitá . Paráda. Lístek byl třetím účinkujícím. Dlouho jsme se neviděli, takže kromě toho, že to bylo příjemné setkání, řekla bych, že Lístek pořád zraje. Po Bodlu rozhodně nespadl řemen. Naopak. Poprvé jsme pětici novinek měli zkoušet na zvukový aparát, tak jsme ani nestíhali přemýšlet nad tím, zda vysoko nasazenou laťku udržíme. Prostě jsme se bavili, ač trochu se sevřenými půlkami. Další kolo je tedy úspěšně za námi. Snad už mohu prozradit, že ty půlky nám zůstanou sevřené až do pátku 29.5., kdy pokřtíme naše první oficiální CD. Víc zatím neprozradím. Buďte taky trochu napjatí a sledujte naše stránky. A na závěr vám musím ještě něco prozradit, protože ve jménu hlubokého nedorozumění je možné vše. Jeden z nejmenovaných účinkujících díky technickým vymoženostem jako je GPS navigace, místo do Pitkovic dorazil s předstihem do Pikovic:-) Hluboké nedorozumění žije! PS: že se sejšnovalo do prvního ranního autobusu nemusím snad ani zmiňovat... (elka)

(27. 3.) Bob a Bobci jsou ... prostě bezva parta, se kterou se rádi setkáváme a to nebudu ani rozsáhle vyprávět o tom, jak jim to srší energií, hraje a zpívá. Nicméně mají svůj pravidelný pořad, kde dovolí hostům zpívat a kde to dovolili i nám. Vše se odehrálo v Divadle M v Duchcově. Řeknu vám, zvenku to vůbec nepůsobí jako kulturní stánek, ale uvnitř...!! Kromě nás byl do programu zařazen i ojediněle vídaný písničkář Jeroným Lešner, kterého jsme s sebou přivezli z Prahy. Přijeli jsme neskutečně včas a tak došlo před koncertem na párkové orgie. A nebyly to orgie s tenkými párky, ale s takovými těmi, co se jich fakt najíte. Byla jsem docela ráda, že hrajeme až poslední:-) Maličkatou zvláštností bylo, že se hrálo akusticky. Bob a Bobci několikrát neplánově vyvolali salvy smíchu v hledišti, ani Jerry nezůstal pozadu. Obě vystoupení jsem ocenila. Jeronýma jsem neslyšela asi 100 let, o to větší zážitek to byl. Každopádně atmosféra byla skvělá a tak jsme se odvážili poprvé vyzkoušet všech pět písňových novinek, jejichž mládí dosáhlo prvního měsíce života. Bylo nám z toho trochu ouzko, ale vše dobře dopadlo a celá pětice prozatím postoupila do dalšího kola. A to hned druhý den – na již tradiční Pitkovický folk. Nicméně se nám s Bobkama tak dobře sedělo, že jsme se do Prahy vrátili až ve dvě ráno.... Budíček byl krutý.... co bylo dál, se dočtete v úvodníku z Pitkovic. (elka)

(10. 2.) První koncert roku 2008 se nesl v duchu slavnostním a pohodovém. Záminkou pro pardubickou Folkovou noc byla svatba kapelníka Marien Víti Troníčka se zpěvačkou z tého ž hudebního cirkusu Zdeny dnes už tedy též Troníčkové. Původně jsme se chystali na malé překvápko přímo před radnící, jehož hlavními protagonisty mělo být houslové duo Přeslička – Vainer. Epy de mycké auto ale bohužel cestou trochu vzdorovalo, a tak nastala změna plánu a na sluncem zalitém pardubickém náměstí jsme svatebčany pouze zasypali rýží. Přesto zmíněné duo nakonec vzbudilo pozornost pardubických občanů, když své číslo přesunuté na večer nacvičovalo na parkovišti v centru města. Nic jim nevadilo, dvoje housle mají celkem jen šest strun. Lidi se rozhlíželi všude kolem, kde máme schovánu skrytou kameru.

(10. 12.) Na poslední letošní koncert jsme si pozvali skupinu Bob a Bobci. Vlastně šlo o takový výměnný zájezd, protože jsme se za nimi hned v sobotu chystali na Vaťák. Klub Kocour můžeme jen doporučit kapelám i divákům. Je to parádní místečko na menší koncerty. Hlediště má kapacitu tak pro 30 lidí, ale pódium je velké a zvuk výborný. Škoda, že se nám nepovedlo zaplnit židle jen zhruba z poloviny. Zkraje to dokonce vypadalo, že je koncert ohrožen, protože jsme se od pořadatelů na místě dozvěděli, že pod deset prodaných lístků se nehraje a diváků bylo chvíli po půl osmé, kdy měl koncert začít, v sálku jen osm. Nakonec, ale dorazila ještě jedna bloudivší dvojice, a tak jsme kvótu naplnili a díky dalším později příchozím bylo hlediště zaplněno příjemně a hrálo se nápodobně. Bob a Bobci měli výborný drajv, vtipné hlášky, neuvěřitelnou hromadu nástrojů a vůbec s nimi bylo dobře. Náš koncert jsme nakonec označili jako „pohodičku“. Do žádných dalších akcí jsme pak už nepouštěli, a tak jsme se krátce po jedenácté už rozjeli k domovu dospat se na blížící se Vaťák. To už je ale jiná písnička… (klok)

(17. 11.) Na brněnský Folkový oříšek jsme se vypravili už popáté a opět vše bylo jinak než by velel už očekávaný stereotyp. Jednak s námi nemohl odjet Škopy, a tak nás čekalo vystoupení v triu, což znamená obzvláště při třičtrvrtihodinovém bloku zvýšenou hladinu adrenalinu a trémy. Před námi festival zahájili jindřichohradečtí Jen tak tak. Během jejich pár písniček jsme došli k názoru, že to ve slušně zaplněném sále zní fakt pěkně a že se máme o co snažit. V triu ještě víc vynikl na pódiu volný prostor, a tak mi to nedalo, abych si ho neužil víc než obvykle, až jsem občas sotva stíhal být včas u mikrofonu. Do vystoupení jsme dali, co šlo, a po přídavku končili v dobré pohodě. Chybějící basa nám způsobila jen pár opakovaných začátků. Ale samozřejmě si příště zase raději zahrajeme i se Škopym. Poprvé jsme letos na Oříšku nezůstávali na noční session a zamířili ještě do nedaleké Náměště n. Oslavou na konec Folkového Špízu, kde jsme stihli ještě výborné vystoupení Vřešťála a Sázavského a také uzavírající Epy de Mye, která nás vlastně do Náměšti vytáhla. Po koncertech bylo dost témat k popovídání a tak na kytary došlo až kolem třetí ranní. Vše si ovšem společně vynahradíme na blížícím se Křižanovském Vaťáku a samozřejmě také na křtu nového CD Epy de Mye. (klok)

(30. 9.) Jizerská Nota patří mezi mé nejoblíbenější festivaly už od doby, kdy Hluboké nedorozumění ještě nevědělo o své existenci, a tak není divu, že jsme se na ni snažili po jeho zrození dostat. Podařilo se a letos jsme do Hejnic v Jizerských horách přijeli už počtvrté. Už jsme se tedy ani moc nerozhlíželi po novinkách a spíš si užívali staré dobré zaběhnuté koleje. Páteční countrybál pro nás netančící nebyl velkým lákadlem, a tak jsme si pohráli a zazpívali přímo v kempu v chatce. Sobotní dopoledne nás zavedlo do centra, kde kromě tradičního Potlachu v kině probíhala na náměstí také poprvé Dětská Nota. Dlouho jsme ale na místě nezůstali, protože bylo třeba i trochu pozkoušet neb na to v týdnu čas nevybyl.

Dramaturgie nás nasadila hned zkraje odpolední soutěže hned za zahajovací Kámen úrazu. Hrálo se nám celkem příjemně a z pódia jsme si tedy odnesli dobrou náladu. Jepťák bohužel musel záhy odjet, což se večer při vyhlašování ukázalo jako velká škoda. V divácké soutěži jsme si vzhledem k brzkému nasazení a veliké konkurenci oprávněně naději na „medaili“ nedělali, ale nečekaně a k naší radosti jsme získali cenu T.O. Jitro za nejlepší píseň. Láďovu Zapomenutou trať však zpívá sám autor, a tak jsme ji tedy nemohli divákům v rámci přebrání ceny zahrát. Škoda. Jinak nás ale těší, že naše letošní tažení po vedlejších cenách na různých soutěžích zahrnulo i Jizerskou Notu :-)

Večerní oheň byl se nesl ve znamení střídání starých trempáren v podání Chudinků s písněmi novějšími, které vzešly hlavně ze „spolupráce“ Bezefšeho, HN a Kamene úrazu. Každý si tedy mohl přijít na své. V neděli jsem se ještě zúčastnil výpravy k vodopádům Černého potoka a pak už se bohužel pro letošek stala Jizerská Nota definitivně minulostí, ze které nám však k naší radosti zbyla na památku vyvedená keramická soška :-) (klok)

(22. 8.) Letošní srpen je měsícem objevování nových míst. Jedním z nich byly severočeské Trosky. Netradičně jsme dorazili tentokrát každý po vlastní ose, ale spolupráce v tom byla. Ráno mi Elka volala, že kousek vedle hrají Epíci a Marieni v Radvánovicích na Folkovém Slamáku. Samozřejmě mi to nedalo a cestou jsem se stavil. Musím uznat, že areál Šťastná země opravdu evokoval štěstí a pohodu (hned za parkovištěm byl např. slaměný hrad a u něj lány konopí). Zanedlouho se u vstupu objevil i Láďa. To už jsem se ale loučil, nalákal Epy a pár dalších lidiček na Trosky a v tandemu jsme vyrazili o pár km dál. Přímo na hrad postupně dojel i Škopy a Elka.

Nádvoří Trosek bylo pro muziku jak dělané a mezi jednotlivými hudebními vystoupeními ještě program zpestřily různí návštěvníci ze středověku (rytíři, ohňové tanečnice, sokolnice, …) Hudebně vše bylo opravdu laděno do trampu, takže my byli spolu s Epy de Myí (která se záhy stala z tělesa diváckého tělesem účinkujícím) asi nejvěším výletem za hranice žánru. Snad jediným minusem akce byl zvukař, který příliš zvuku nepomohl, ale nějaký velký problém to nebyl. I noční jam se odbýval převážně v trampských notách a já si ho moc užil, až do chvíle, kdy mě přepadla definitivně ospalost. Příští rok si určitě zajeďte na Trosky odpočinout a upustit všednodennosti. Také se ještě musím zmínit o krásných výhledech do okolí, pár jich najdete v naší galerii. (klok)

(22. 8.) Z Lounského vábení jsme to měli tak akorát, abychom stihli další novou tečku - vystoupení na Woodfolku v Jiřicích u Benátek nad Jizerou. Na mokrou variantu byli připraveni, akce byla přesunuta do obecního sálu nedávno rekonstruované restaurace. Tentokrát byla šatna na půdě, odkud se dalo příhodnou škvírou sledovat dění na pódiu. Škoda, přeci jen v hospodě to není totéž, jako na zahradě obklopené stromy. Ale bylo veselo. Na vlastní oči jsem poprvé slyšela osadu Zlatý oči a stálo to za to. Po dlouhé době jsem slyšela Žambochy a fakt jsem si to užila. Bodlo potěšilo, ostatně jako vždycky:-). My už trošku bojovali s koncentrací, řekla bych, ale půllitrem jsme do hlavy nedostali, ani pověstné rajče nepřiletělo. S pořádajícím Kamenem úrazu a většinou účinkujících se po půlnoci rozpoutal sejšn již pod hvězdami s úplňkem. Toho jsem se už nezúčastnila, ale určitě to nemělo chybu. Soudě i podle Jepťáka, kterého jsem před osmou ráno jen těžko tahala z auta, abychom byli oba včas tam, kde jsme měli být. Léto se chýlí. (elka)

(22. 8.) Na šestnáctý srpen připadl náš letošní jediný „dvoják“. V obou případech šlo o hodinové hraní a v obou případech nám chyběl baskytarista. Škopy doléčuje lehký zápal plic, snad už se nám brzy vrátí v plné síle. Víkendu předcházela hloubková zkouška schopností našeho osiřelého tria. První štací bylo Lounské vábení v rámci městských slavností. Folkové scéna se nacházela v parku, ve velice příjemném amfíku. Bohužel byl zcela prázdný. Zato dešťových kapek jsme během svého vystoupení viděli rekordní počet. Trošku praskalo v aparatuře, došlo i k výpadku proudu, naše tváře naštěstí zářily jen přirozenou radostí z hraní:-) Pořadatel trval na odehrání přes aparát, tak jsme dělali, co jsme mohli, aby si 7 statečných v hledišti odneslo nějaký zážitek. Každou píseň jsme tak mohli věnovat jednomu divákovi a ještě nám jich tucet zbyl:-) Škoda, bylo by to bývalo velice pěkné, navíc prý akce byla pořádána na záchranu zmíněného amfíku, neboť je v plánu jeho demolice. Snad nedojde na nejhorší. V Lounech jsme měli rozhodně největší šatnu v kariéře a taky nám přibyla tečka do mapy. (elka)

(14. 8.) Prázdniny v Telči tentokrát naplno pohltily jen Klokana, který kromě koncertů zvládl také např. dobýt na kole nejvyšší vrchol v okolí Javořici a přivítat slunce na Míchově skále. Jinak byla Telč opět místem setkání s řadou lidí, které jinde během roku jen tak nepotkáme, místem každonočních jamů bujarých i komorních, místem obžerství v hospodě Na kopečku a také místem zaslouženého odpočinku v městském parku. Ze zavedených míst překvapil polovypuštěný rybník Roštejn. Náměstí bylo jako obvykle centrálním místem dění. Kromě muziky poskytlo také třeba rezavý mok, výbornou vídeňskou kávu a palačinkové orgie.

Z navštívených koncertů nejvíc potěšili bratři Ebeni, Druhá Tráva, Epy de Mye a Jananas. Hudebně pěkné, ale nečekaně usedlé byly oslavy 30let Nezmarů. Největším zklamáním se pak stal koncert Vaška Koubka se skpinou The Hogs, kde byla iluze irské hospody až příliš dokonalá. Naše vlastní hraní na kocouří scéně bylo trochu poznamenáno Škopyho lehkým zápalem plic, který mu nedovolil použít mikrofon. I tak nám ale bylo na náměstí na diváky hojně navštívené scéně fajn. Telč neradi opouštíme a vždy se do ní budeme rádi vracet. (klok)

(4. 8.) Začal srpen a my vstoupili do druhé poloviny festivalového běsnění. Na jednu stranu už cítím určitou únavu a jednotvárnost každovíkendového muzicírování, na stranu druhou se ozývá i lehká tíseň z toho, jak rychle to utíká. Člověk z toho občas neví, čí je:-) Muzika v Hrádku u Rokycan pro nás již po léta není neznámou veličinou a patří k těm jistotám, že hlediště nebude zet prázdnotou i přesto, že vždy hrajeme na tzv. open scéně. Letos jsme si zahráli mimo soutěž a hostovala s námi Lucka Cíchová, která začíná mít náš repertoár pěkně v malíku. Užili jsme si plné hlediště, dobrý zvuk i pohodu na pódiu. Na hraní mimo soutěž bylo velmi příjemné to, že jsme nemuseli ráno brzy vstávat kvůli losování, což pravidelně odnáším já. Letos jsem si konečně vychutnala povalování ve spacáku až do půl desáté:-) Na open scéně nejvíce bodovaly letos úspěšné Přeletky M.S., počasí přálo, lidí byl plný amfík, páteční sejšn se dočkal svítání.... prostě bylo jako na Muzice. Jen si trochu v práci odpočineme a v magické datum 8.8.08 se nikdo z nás nepostaví před oltář, jak to prý plánují stovky šťastných dvojic, nýbrž na Kocouří scénu na náměstí v Telči. Tam se teda těšíme... (elka)

(1. 8.) V Náměšti nad Oslavou jsme si před pár lety poprvé zazpívali s Elkou, poprvé jsme viděli na pódiu Honzu Přesličku (tentkrát Bonsai č.3) a také naše letošní účinkování mělo jeden primát. Poprvé jsme koncertovali v kapli. Když k tomu připočtete skutečnost, že místo Škopyho s baskytarou mi na pódiu po levici držela rytmus na basu Lucka Cíchová, vyjde vám z toho velmi zajímavý koncert. A takový pro nás skutečně byl. Pódium bylo příjemné stejně jako zvuk na něm, lavice zhruba ze dvou třetin zaplněny. V malém prostoru jsme se ale cítili tak nějak svázáni, asi to bude chtít v kaplích víc trénovat :-) Kromě samotného vlastního hraní jsme v Náměšti navštívili výbornou čajovnu (hned několikrát), oranžovou scénu v parku (pro vyplnění pauz na hlavním pódiu) a oranžový stan plný ručních prací. Nejoblíbenější bylo navlékání těstovin na šňůru za účelem vzniku náramku, náhrdelníku či jiné šňůroviny. Až přijde na majitele hlad, stačí povařit. Zkrátka si nás Folkové prázdniny opět získali a jen škoda, že hned další den jsme museli domů. (klok)

(18. 7.) Novou tečkou na naší mapě vystoupení se staly Rataje nad Sázavou. Akce s názvem Nezmaření vám avizuje, kdo byl hlavní hvězdou večera. Kromě Nezmarů se sjely do ratajské tělocvičny (místa konání) Stráníci, Kámen úrazu, Qjeten, Fajnbeat a HN. Zvláštností této akce bylo, že pořadí nestanovil pořadatel nebo jeho dramaturg, ale bylo ponecháno na dohodě účinkujících. Naštěstí nebylo třeba řešit nějaké rozepře a rychle se nám povedlo program sestavit. Nedoporučujeme však z tohoto způsobu dramaturgie dělat standard :-) Příjemným překvapením pro nás bylo množství diváků nepříjemným pak samotná tělocvična, která si okamžitě vysloužila přezdívku nádraží. Na pódiu jsme si zvuk udělali celkem dobrý, ale v hledišti všeobecně příliš kapelám rozumět nebylo a obáváme se, že jsme nebyli výjimkou. Nejlépe z té zvukové koule vyšli Stráníci. Jejich vystoupení pro mě bylo příjemnou tečkou. Na uzavírající Nezmary už jsme bohužel nemohli čekat a kolem půl dvanácté jsme vyrazili skrz průtrž mračen ku Praze. Ratajská hudební společnost byla moc fajn, ale tu tělocvičnu bych příště doporučil vyměnit. (klok)

(7. 7.) Koncertní pražskou rozlučkou před létem věnovanému festivalům pro nás bylo vystoupení v klubu Carpe diem, kam si nás pozval Lucka Minaříkoví s kapelami Zlomzas a Zlomky. Naše obavy mizivé návštěvnost umocněné 3km vzdáleným koncertem Jarretu a průtrží mračen, která se ten večer snesla na Prahu naštěstí nebyly bezezbytku naplněny. Včetně hostitelských kapel bylo v útulné kavárně asi 20 lidí. Samotné hraní jsme zároveň brali jako přípravu na Portu a myslíme, že se celkem povedlo. Po pauze se na podiu střídaly obě zlomové kapely a jejich muzika mi příjemně dokreslila pohodový večer. Raritou byl basák Zlomzazu, který zároveň plnil roli zvukaře, a tak seděl v publiku za pultem a zároveň hrál na baskytaru. Zajímavé a účelné, jen jsem si nevšiml, jak během hraní mění na pultu korekce :-) (klok)

(7. 7.) Táborský Slunowrat byl pro HN takovým setkávacím festivalem. Sjížděli jsme se na něj totiž ze všech koutů a ještě jsme měli neobvyklou sestavu. Mě samotnému se podařilo na místo konání k malebnému Housovu mlýnu dorazit z výletu po jižních Čechách s půlhodinovým spožděním. Láďa s Elkou na tom byli ještě hůře a nabrali cestou z Prahy poctivou hodinku. Mezitím dojela také Epy de Mye, která nám pro ten večer zapůjčila Lucku na basu, aby nahradila nepřítomného Škopyho. Z radosti ze setkání jsme úplně zapomněli, že už se uvnitř hraje a z družného hovoru nás vyrušila až inspicientka s tím, že máme za 15min nástup na pódium. Sotva jsme stihli naladit, o nějakém společném zkoušení nebo rozehrání nemohla být ani řeč, a tak jsme do vystoupení skočili přímo rovnýma nohama a začali plavat.... No, byla to spíš taková čubička než slušivý kraul, ale postupem času jsme se na prknech zabydleli. Hold z toho byl občas trochu neplánovaný jam na pódiu. Celý další večer se nesl ve znamení střídání krátkých hovorů v restauraci a poslouchacích chvil v hledišti. Nejvíce mě zaujalo pořádající Spadané listí, které prostřídalo na pódiu tolik hostů, až jsem se v tom úplně ztratil. Další peckou byl pak finišující Jarret, ale vzhledem k pozdní hodině (vlastně brzce ranní) už bylo pro mě těžké udržet pozornost. Nakonec ale zbylo i trochu energie na společný jam. Kolem čtvrté jsem už ale ulehal, abych si druhý den mohl náležitě užít festival Okolo Třeboně, kam jsem se s Láďou přemisťoval. Slunowrat můžeme určitě jako akci všem doporučit, škoda jen, že se pro nás nesl v trochu hektickém hávu. (klok)

(18. 6.) Krušná zima v Oseku - Na Oseckou kytaru jsme zavítali podruhé a po dvou letech. Přehlídka již není soutěžní, což nám nijak nevadilo. Ocenění předává pořadatel na základě vlastního úsudku. Petr Kavka takto ocenil Simonu Klímovou a musím říct, že její hlas se opravdu zařezává do morku kostí – víc než zima, která se blížila s přicházejícím podvečerem. Počasí ovlivnilo nepříznivě návštěvnost a je to jistě škoda, protože atmosféra byla fajn, program zajímavý a prostředí pohodové. Na festivalu jsme se potkali s Bobem a bobky, s Marien, Stráníky i Epy de Myí, takže bylo veselo. Přestože jsem si poprvé vyzkoušela, jaké to je, z festivalu po hraní hned odjet, vím z doslechu, že noc byla opět prohraná a došlo i na koupání. Řeknu Vám, to musel ale být mejdan:-) A tak si pokračujeme vesele ve festivalení... (elka)

(4. 6.) Tak si myslím, že festivaly se budou dělit do dvou kategorií. 1) S účastí spřízněných kapel ( Epy de Mye, Bodlo či Marien ) a 2) bez nich – ty budou nejspíš odpočinkové, jinak nevim, nevim...:-) Habartov patřil do kategorie první. Cesta byla dlouhá, vedro úmorné, klimatizace v autě luxusní, nálada přátelská. Všichni to rozbalili hic nehic, jen Poutníky jsem slyšela po velmi dlouhé době a byla jsem z toho nějak rozpačitá. Noc se nesla ve znamení písní a becherovky ( tedy jen v některých případech ) a ráno přišlo nečekaně brzy. Neděle proběhla v duchu Jepťákova oblíbeného hesla: „na pohodu, ne?“, takže jsme cestou domů podnikli i pár drobných výletů, důkazy budou k vidění ve fotogalerii. Třeba do Žlutic, kde HN poprvé vystupovalo a kde jsem tehdá ještě nebyla. Takže došlo i na pár nostalgických vzdechů...

Třetím letošním festivalem v řadě není nikdo jiný, než náš kultovní Jablonský medvídek. Spadá do katerie č. 1 přímo doslova, ač před námi Marieni v sobotu ujedou. Sami jsme zvědaví, co nás v Orlických horách letos čeká... (elka)

(28. 5.) Náměšťská placka byla letošní první festivalovou zastávkou HN i když ochuzeného o Škopyho. I ve trojici jsme si ale výlet na Moravu užili. Vystoupení bylo sice krátké, ale o to déle jsme si zahráli a popovídali u ohně. K noclehu v přilehlém parku jsme se odebrali až kolem čtvrté hodiny ranní. Moc jsme toho ale nenaspali. Mě budily zvony, Elku psi a Láďu slunce, a tak jsme už v deset hodin ráno mířili s krátkou zastávkou na snídani/oběd na Prahu.

Pokud byste očekávali nějaké bližší info o samotné soutěži, tak jsme si příjemně zahráli, leč nevyhráli. To se povedlo drtivou převahou (99 hlasů proti 24 a 16 na dalších místech) skupině 29. červen. Ta reprezentovala ortodoxně trampské křídlo (stylově jí konkuroval snad jen Dvoudílný ešus). Nás zaujali hlavně zástupci folkovější frakce – pelhřimovské 4zdi (3. místo) a Honza Řepka, který kromě sebe zakomponoval do svého krátkého vystoupení i foukačkáře a orientální tanečnici. Tolik krátký report, ke kterému ještě připojíme určitě pár fotek. (klok)

(2. 5.) Vystoupení v Pardubicích se skupinou Marien sebou přineslo zážitky příjemné, pohodové, ale i stresující. Ve zkratce to vypadalo asi takto: Trochu hektický výjezd… kličkování pražskou dopravou… skluz proti plánu 20min, asi budem muset zvučit už do plnícího se sálu… kolona na 10. km D11… určitě budeme zvučit do plnícího se sálu… kolona se nehýbe, Láďa vystupuje z auta… budeme rádi, když stihneme začátek koncertu… po hodině popojíždění se konečně naplno rozjíždíme zúženou D11… určitě nestihneme start, s Víťou Troníčkem dohadujeme, že to nějak zahájí a vyšlou nám naproti navigátora… Čtvrt hodiny po začátku příjíždíme k Doli klubu, navigátor Mirka je na místě a žene nás k šatnám, z podia slyšime jamovat Marien… ladíme, doplňujeme tekutiny a vbíháme na pódium…. Po krátké zvukovce se rozbíhá naše vystoupení…. Diváci reagují nečekaně živě a tleskají dokonce Klokanovu sólu, to není normální …po další písni naopak ani netlesknou… Vše odhaleno, Víťa ukazuje ze strany do sálu cedule typu Aplaus, Ticho… Hraje se nám moc dobře, zvuk taky pohoda, škoda, že cestovní stres odplouvá jen pomalu…. O přestávce konečně vydechujeme a užíváme si vystoupení Marien… Víťa hraje zagypsovanou levou rukou s vyčnívajícími dvěma prsty, neváhá se pustit i do sólování a ono to opravdu dobře zní… nic není nemožné… Pár minut ještě sedíme na baru a o dalších pár minut později už v autě… o půlnoci vjíždíme do Prahy… máme za sebou moc fajn koncert a pupínky z cestování… (klok)

(6. 4.) Manažeři kapel, poslyšte, jak se dohadují koncerty. To takhle ráno zavážíte k zákazníkovi filé a díváte se kolem. Až uvidíte jít kolem dramaturga Folktime, dejte se s ním do řeči. Pokud to bude cca koncem února, máte slušnou šanci, že obdržíte pozvánku na vystoupení na prestižní Folktime Party. Alespoň nám se to tak stalo a díky takovému setkání Jepťáka a Tomáše Pohla jsme 28. března stanuli na prknech pražské Balbínky. Předtím jsme se ještě zaposlouchali nejprve do bluesově laděného dua Hořký kafe, které bylo ten den ještě místy doplněno o Martinu Trchovou (takže šlo vlastně a Hořký kafe s mlékem). Jejich písně mi dokázaly rozdmýchat obrazotvornost natolik, že jsem ještě na místě začal plodit vlastní text (s výsledkem bez záruky :-)). Pak se na pódiu i s kytarou na chvíli zastavil Jeroným Lešner coby překvapivý čtenář FT číslo 4,000.000 a po něm ještě nastal čas dočasného sólisty Nestihám – Honzy Řepky. Všechny tři bloky zvedly laťku pěkně vysoko a na nás bylo jí pokud možno nejlépe zahodit a udržet si i přes pozdní hodinu nejen ještě chvíli diváckou pozornost, ale také navnadit sebe i ostatní na další chvíle. To se nám myslím povedlo a následný jam se protáhl až do půl sedmé ráno. (klok)

(6. 4.) Na 27.3.2008 jsme obdrželi pozvánku na Konkurz Zahrady. My a dalších 12 kapel mělo za úkol třemi písničkami přesvědčit přítomné dramaturgy, že se dopustí životního omylu, pokud na svůj festival nepozvou právě nás:-) Konkurzu se účastníme pravidelně, proto nás nemělo co zaskočit. Mě snad jen to, že v programu byla uvedena kapela Bodlo, na kterou jsem se těšila, těsně před námi a nemilosrdně přísná inspicientka mi povolila v sále jen první písničku. Pak jsem musela mazat za klukama k akvárku, tedy do místnosti pro následující účinkující. Zvuk se nám tradičně zratil v poloprázdném sále a Jupp nad naším výkonem pokýval hlavou, tak se uvidí. Konkurz je i o potkávání se spřátelenými kapelami po zimním spánku, takže jsem neslyšela všechny účinkující. Ale z těch, co mé ucho zachytilo se mi nejvíc zamlouval Fajnbeat a především Jananas. Škoda, že si do Bohnic nenajde cestu víc diváků... (elka)

(27. 2.) Na festivalu Jihočeské zpívání v Trocnově se současné složení kapely seznámilo a tak tam jezdíme každý rok tak trochu zavzpomínat. Festival pořádají Rybníkáři a kromě toho jsou pod jejich taktovkou i příjemné večery v kulturním domě v Lišově, kousek od Českých Budějovic. Na jeden z takových večerů jsme byli pozváni i my. Sice jsme chvíli váhali, protože Škopy nemohl, navíc je to z Prahy kus cesty, ale jako vždycky zvítězila zvědavost a chuť hrát. Když nám po SMS přislíbila účast Lucka z Epy de Mye, nebylo co řešit, zbývalo se těšit.

20. února přesně (!) v domluvený čas jsme klepali na dveře kulturáku. Přivítali jsme se a mazali zkoušet i s Luckou. Ta nás příjemně překvapila, naučila se půl repertoáru a dokonce i jedno Škopyho vypečené basové sólo. V šatně vládla pohoda a veselá atmosféra. Rybníkáři tou dobou už hráli, bohužel jsem se neměli z šatny jak dostat ven, takže jsme neslyšeli ani tón našich hostitelů. Vydali jsme se na průzkum, což se velmi nelíbilo lehce hysterickému majiteli objektu, takže jsme mezi čtyřmi zdmi čekali až si pro nás přijdou:-)

Hrálo se akusticky na jeden prostorový mikofon a útulný malý sál byl skoro plný. Atmosféra byla príma, jen jsme moc nevěděli, jak mikrofon pracuje, ale dle dvou přídavků to snad dopadlo dobře. Večer jsme zakončili v místní restauraci a nocí se pak řítili na Prahu. Byl to vydařený výjezd, dík všem, kteří se o něj zasloužili. (elka)

(18. 2. 08) Tu sobotu nebe přetékalo modoru barvou, slunce zalévalo předjarní zeleň, teplota se na tuto dobu činila nadprůměrně a vůbec bylo počasí, které by mě hnalo spíš někam z města. S určitým pesimismem jsme tak očekávali, že start Folk Jamu, který jsme obstarávali, se odehraje spíš v komorní atmosféře s pár diváky ve velkém sále a uděláme si spíš takovou pěknou zvukovou zkoušku. Překvapení se ale tentokrát konalo, a tak už krátce po třetí bylo obsazeno kolem třiceti židlí. Když k tomu připočtete dobrý zvuk (díky Pájovi Lišákovi), vyšlo nám z toho moc příjemné vystoupení. Navíc jsme si pak mohli už naplno užívat hudební bloky dalších kapel a také si popovídat se známými.

Po ukončovacím vystoupení Epy de Mye (které to hrálo i ve dvojici opravdu dobře) jsme se Stráníky, Epy a dalšími ještě sesedli na rantlu jeviště a spustili příjemný sejšn. Ten se protáhl i přes zavírcí půlnoční hodinu, jen jsme se přesunuli do zimní zahrady (to se vzhledem k současnému ročnímu období i hodilo). Nejtvrdší jádro (ahoj Epy i další) se nespokojilo ani s tímto koncem, přesunulo se ke mě domů a ještě si pustilo krátce před třetí na doboru noc film (v názvu Jak přijít o kluka v 10 dnech nic nehledejte). Poloha ležmo ale dala už tělům jasný pokyn, a tak sotva po úvodní zápletce už obývák připomínal šípkové království. Byl to pěkný úvod do letošního festivalového roku, tak jen houšť :-) Fotky jsou k dispozici v naší galerii, tak se na to všechno můžete i podívat... (klok)

(23. 9.) Na Trapsavci jsem už byl dvakrát jako divák, letos jsme na něj ale prvně jeli jako kapela, i když bez Škopyho. A co jsme vlastně na této jinak literární akci dělali? Ani trampští psavci nepohrdnou písní, a tak je součástí scénáře i tzv. trapsavytí, které bylo oficiálním důvodem naší přítomnosti. Nejprve jsme se trochu rozehráli u blízkého potoka a vzpomněli si i na jednu starší píseň. Kolem půl druhé jsme se ale už postavili i s nástroji na jednu stranu ohniště a spustili náš blok rozdělený uprostřed křtem Juanovy sbírky Brána. Byl to trochu zvláštní pocit, u ohně spíš halekáme v rámci stejšnů. Vystoupení v tomto prostředí jsme podstoupili poprvé a přiznáváme, že neformální hraní nám asi sedí víc. I tak to ale byla zajímavá zkušenost, kterou se nebráníme v budoucnu zopakovat. Vyvrcholením celé akce bylo večerní vyhlašování a čtení vítězných prací a pak následný sejšn. Ten trval až asi do pěti do rána, i když my se vytratili už krátce po třetí, protože nás v neděli čekal brzký návrat domů. (elka)

(21. 8.) Čtvrtým a posledním letošním festivalem, který jsme navštívili vůbec poprvé byl Dřevohostické folkáč pod patronátem Pupkáčů. Festivalu dáváme tři hvězdičky a doufáme, že budeme ještě někdy v budoucnu pozváni. Překvapila nás útulnost areálu, pohostinnost a vstřícný přístup všech organizátorů, včetně kastelána. Nečekaně hezké počasí, perníkové veverky i sejšn, který skončil mnohem později, než nad ránem, za účasti zástupců HN a Epy de mye. Možná si říkáte, co na tom může být tak překvapivého, když se o tomtéž dočtete v každé druhé reportáži letošního léta. Překvapivé bylo, že jsem vlajku HN výjimečně držela do rána já a také to, že jsme překonávali sami sebe a nebylo to jen tou výtečnou slivovicí.. V Dřevohosticích na vás dýchne přátelská atmosféra, večer můžete užívat country bálu a podupávat na velkém parketu pod pódiem nebo na nádvoří zámku zpívat s těmi netančícími. Pro každého něco... závěr sezóny byl více než důstojný. To pravé loučení ale nastane na konci září na Jizerské notě. Jsme rádi, že u toho s Epy de myí opět nebudeme chybět:-)

(31. 7.) Písně HN zazněly už ve všech krajích naší země. Tím posledním, našimi notami dosud neposkvrněným krajem bylo Zlínsko. A kdo ví, možná pár našich tónů zanesl vítr až na Slovensko. Z Pulčína, kde probíhal Amfolkfest, to je jen pár kilometrů. Na dalekou výpravu jsme vyrazili už v pátek, ale bohužel tak pozdě, že jsme dojeli notně unaveni až v sobotu kolem půl druhé ráno. Možná jsme měli raději vsadit na brzký sobotní výjezd. Ušetřili bychom si těžké usínání i brzké probuzení. Hned vedle mého stanu si totiž nějaký radioamatér od půl sedmé povídal přes vysílačku s celým světem. Věděl jsem tak, jaké je počasí od Šumavy až k Tatrám, zato jsem měl ale naspáno sotva tři hodiny.

Samotný festival ale únavu celkem úspěšně přebíjel. Na zahradě místní školy se sešlo až pro nás nečekaně hodně diváků (tipuji cca 350) a celé prostředí bylo takové pohodové až rodinné. Také samotné vystoupení jsme si užili pěkně a vůbec se nám nechtělo dolů. Uběhlo to tak rychle, že jsme ani nevěřili inspicientce Bublině, že nás „nesundala“ dřív. Z dalších kapel mě nejvíc potěšila Bobova Dieta, Šantré a jejich spojení s Žambochy do tělesa Blbeatles. Výborný zážitek. Samotní Žamboši byli tak přesvědčiví, že se po jejich otázce, zda mají zahrát píseň smutnou nebo depresivní, už předem protrhlo samo nebe, až se musel přerušit koncert, aby se vylila část aparátu. Závěrečný koncert Nezmarů už mi nedovolila absolvovat únava, takže jsem se do víru dění vrátil až na sejšnech.

Ten v hospodě byl prý zpočátku dobrý, ale já se tam dostal právě ve chvíli, kdy byly požadovány hity nejdrsnějšího kalibru a osazenstvo zvládlo zpívat v jedné době i dvanáct různých tónů. Mnohem lépe jsme si zahráli a zazpívali v zákulisí Amfolkfestu. Projevil se ale spánkový deficit, a tak už kolem druhé mířily naše kroky do stanů. Druhou noc jsem přestěhoval stan k ostatním, takže radioamatér neměl šanci. Té se však chopilo kolem půl osmé jakési čilé dítko a vyhrávalo nám z vedlejšího stanu nejnovější hity předškolní mládeže. Pokud se do Pulčíma ještě někdy podíváme, nesmíme pohrdnout ubytováním od pořadatelů a nebo si alespoň zkusíme sehnat pro stanování nějaké místečko na samotě :-) Pokud máte rádi menší festivaly s velmi dobrými kapelami uprostřed přírody, nenechte si příští rok Amfolkfest určitě ujít. (klok)

(24. 7.) Letos přinášíme z Jihočeského zpívání jen krátkou zprávu, neboť uplynulý víkend nebyl vůbec šťastným. Byl poznamenám smutnou událostí, která spadá do kategorie“osobní“. Důsledkem toho byl Jepťákův odjezd krátce po příjezdu. Škopy nám omarodil, takže si snadno spočítáte, že na festivalu zbylo 50% kapely. Navzdory okolnostem jsem se s Klokanem rozhodli vystoupit a sobotní den strávili zkoušením možného a nemožného. Výsledek si netroufnu hodnotit, každopádně to pro nás byla zajímavá zkušenost. Dík patří Lucce z Epy de Mye za úsměvy na pódiu a hostování v první a poslední písničce:-) Jinak se na jihu nic nezměnilo. U ohně se hrálo do pozdních ranních hodin – a nejen tam. Pro mne je nezapomenutelné sobotně-nedělní tiché zpívání pod sochou Žižky. Balzám na duši. Dík patří všem zúčastněným, které vlastně neznám a ve tmě jsem je ani neviděla ( tedy až na Lukáše z Epy:-) ....

V neděli jsme ( spolu s Dušanem ze Šantré a Jeronýmem Lešnerem ) doprovodili Epy de Myi na Ovčí slavnosti do Borovan, kde jsme strávili příjemné odpoledne plné písniček a legrace - to když jsme do každé písně vsunuli minimálně jednu ovci. Však si to zkuste a budete překvapeni:-). Nyní se chystáme na premiéru na Amfolkfestu, ze kterého jistě přineseme obsáhlejší zprávu.... (elka)

(4. 6.) Sobotní ráno nevěstilo nic dobrého, těžké mraky se valily od severozápadu na Prahu. Hluboké nedorozumění nabralo přesně opačný směr a vyrazilo temné oblačnosti v ústrety. Dešťové přeháňky na sebe nenechaly dlouho čekat a když nás ta největší potkala asi 3km od cíle, doufali jsme, že mají Stráníci připravenou i mokrou variantu festu. Sv. Petr ale měl ten víkend lid folkový v oblibě, a tak poslední kapka spadla právě ve chvíli, kdy jsme vjížděli do Kaleku. Pak se nebe už jen mračilo, ale chvílemi pustilo na zem i nějaký ten sluneční paprsek.

Dost ale zpráv o počasí a shrňme události čistě festivalové. Luboš Stráník pod tíhou oblačných argumentů odvelel z cesty nejvzdálenější kapely Cimbal Clasic a Jen tak tak. Přesto bylo, na co se dívat. Vše zahájili Dědkové z Kentucky, pokračoval Minaret a po energickém vystoupení dua Marie Havlová & Milan Krejza už byla řada na nás. Lidí přišlo odhadem kolem 150 a hrálo se nám pro ně opravdu pěkně. Po vystoupení jsme rozdali pár Koláčků a šli si zazípvat do publika písničky Mikiho Ryvoly, který přijel s Nezmary Jimem a Zajdou. Závěr akce obstarali sami Stráníci spolu s Mírou Ošancem a Rendou Křížem. Večerní session v hospodě byl bujarý až do rána (dorazili na něj ještě muzikanti z Blue Gate), tišeji se hrálo i venku o ohně.

Pokud si chcete užít dobrou muziku na menším festivalu a líbí se vám pohled na horské louky, příští rok do Kaleku zajeďte. My vám odtud brzy ukážeme pár fotek, abyste nám věřili (slibujeme, že opravdu brzy). (klok)

(7. 6.) Pozvání do Plzně jsme přijali bez váhání a to nejen kvůli nové tečce na mapě našich vystoupení. Věděli jsme, že Stopy sešlapaných bot budou tentokrát především o křtu knihy Jana Drnka – Akély POSLEDNÍ RECESISTA a TMA. Tony nás požádal, zda bychom nepokřtili i nás čerstvý minidisk, aby těch křtů nebylo málo. Inu, proč ne, řekli jsme si, ač jsme měli původně v plánu minikřest jen jeden. Alespoň tak přirozeně vznikla minišňůra:-) Do Plzně jsme dorazili tak akorát, aby jsme trochu našponovali Tonyho a tak akorát, abychom se stačili přichystat na hraní. Hifi klub byl příjemně zaplněný, sami jsme byli zvědaví, jak náš plzeňáci přijmou. Bohužel, hned první písničku poznamenala rozladěná kytara, což náš první vstup docela odstřelilo. Pak už se vše jenom zlepšovalo. Naše třípisničkové vstupy protínal Akéla četbou ukázek ze svého románu. Dlouho jsem se tak nenasmála a knížku na místě koupila. Kniha byla křtěna rumem za bujarého veselí, náš minidisk minijablíčky. Již podruhé si s námi zahostovala Amazonka s violou.Největší událostí pro nás ale byl okamžik, kdy se k nám přihlásila jistá Maria, původem z Ruska, která nás před čtyřmi lety e-mailem požádala o CD Mandarín, Pomeranč a ti druzí na základě poslechu MP3 ukázek, které si stáhla z našeho webu. Naše CD se tak vydalo na dalekou cestu až kamsi k Uralu. Nyní se Maria z Ruska přistěhovala do Čech a po koncertě nám přišla poděkovat za zaslání onoho CD. To nás tedy po dlouhé době někdo dokázal připravil o řeč.... (elka)